Rozpačitý dojem ze sjezdu spisovatelů

Před rokem v červnu pořádala Asociace spisovatelů setkání nazvané Sjezd spisovatelů 2015. Akce probíhala pod heslem „Přepisujeme přítomnost.“ Jeho ohlas je dnes prakticky nulový. Iniciativa poněkud vyšuměla. Nedávno jsem dostal sborník příspěvků z tohoto sjezdu a ani se nedivím, že se tak stalo. Lidé okolo redakce časopisu Host, kteří sjezd de facto organizovali, se v tomto časopise jakýmkoli složitějším úvahám na aktuální společenská témata vyhýbají příslovečným širokým obloukem a tudíž si podobný podtitul nezaslouží než pousmání. „Přepisujeme přítomnost“ – v jejich podání to skutečně znělo velmi svazácky a není divu, že se akce příliš nepovedla.

Příspěvky k jakékoli akci lze rozdělit na zajímavé a méně zajímavé. Při uvažování o smyslu věci je možné vyjít od těch méně povedených, jelikož právě ty představují pomyslnou dolní laťku kvality, kterou na té které konferenci stačí autorům příspěvku překročit. Tím ty slabší příspěvky napovídají o úrovni dané iniciativy. Ve sborníku ke Sjezdu spisovatelů 2015 k nim řadím texty Jana Bělíčka, Petry Hůlové a Ondřeje Slačálka.

Kupříkladu Slačálek mezi řečí v podstatě jen tak s pousmáním odmítá celý jeden zavedený literární žánr a to žánr lyriky. Místopředsedkyně Asociace spisovatelů Petra Hůlová v projevu nazvaném „Schopnost býti letadlem“ horuje za to, aby literáti používali ve svém díle náležitě umělecký jazyk, paradoxně to však činí způsobem dosti povrchním a nikterak nápaditým.

Jan Bělíček v příspěvku „Postskriptum k debatě o angažovanosti“ de facto požaduje, aby se literáti dobrovolně zřekli vlastně toho nejcennějšího, co po listopadu 1989 nabyli a to autorské svobody. Resp. chápe pojem svoboda dialekticky jako „poznanou nutnost.“ Vypadá to, jako by pro nakonec mělo hodnotu jen dílo, které bude vytvořeno přesně podle předem deklarovaných představ kritika.

Autor by tedy měl napřed nastudovat kritika… domnívám se, že adekvátní svobodné době je právě opačný přístup.

Navíc se podobné představy snadno „navlékají“ do požadavků, aby literatura byla odpovídajícím způsobem angažovaná a „pokroková.“ Nicméně autoři a čtenáři ve svobodné společnosti očekávají svobodnou tvorbu, vycházející z náhledu na realitu a nikoliv tvorbu opírající se o ideologické konstrukty, které mohou být dnes takové a zítra zcela jiné. Zmíněný Bělíčkův příspěvek vede k zamyšlení nad tím, jak snadné je ještě dnes vklouznout do vyježděných kolejí, které v krajině české kritické reflexe literárních děl představuje odkaz Zdeňka Nejedlého, Ladislava Štolla nebo Jana Kozáka. Zajímavé retro, avšak poněkud nepřípadné, bylo-li míněno vážně.

Je zřejmé, že situace okolo současné literatury v naší zemi není nijak příznivá. Aby mohlo vzniknout výraznější dílo, musí odrážet nějaký řád. Situace ve společnosti je však zejména v posledních několika letech ve výrazném pohybu a pro autory není snadné najít v tomto smyslu potřebnou stabilitu.

Čtenář má k dispozici obrovské množství nejrůznějších již zvěčnělých a klasických děl světové literatury, která mu nabízejí pohledy do nejrůznějších dobových a lidských situací. K tomu pak sleduje kritiky tohoto typu, pohotové zašlapat do země prakticky jakoukoli knihu současného českého autora. Autoři tomu celkem logicky čelí uzavíráním nejrůznějších aliancí okolo redakcí různých literárních časopisů a to nyní, jak z tohoto sborníku vyplývá, i za pomoci okruhu příznivců této Asociace spisovatelů.

Problém nacházím v kritickém rámci, v jakém je u nás současná literatura pojednávána. Prakticky zde neexistuje živé, nadšené psaní o literatuře. Čtenáři jsou zbaveni možnosti kritiku podporovat svým zájmem, neboť aktuální systém grantů zakonzervoval literární instituce a související časopisecké projekty do podoby, která není vůči tomuto zájmu nijak vstřícná. Nikdo nemá prakticky žádný důvod vykonávat kritickou činnost koncepčněji a se skutečným zaujetím. Věc zachraňuje pouze zanedbatelný počet odvážnějších a samostatných osobností.

Sjezd spisovatelů 2015 – Sborník příspěvků, vydal Host, Brno 2015, 144 str. Vyšlo s finanční podporou Min. kultury České republiky.

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Václav Koubek kandiduje za Tábor

K následujícímu příspěvku, který pro zajímavost a jako „doklad doby“ přebírám z FB stránky Václava Koubka, mě napadlo, že by mohl vzniknout nějaký festival s pracovním názvem „Senát-fest“, kde by kandidáti z uměleckých kruhů vyzpívávali své názory.

Václav Koubek je můj oblíbený folkový muzikant, písničkář, jehož texty, písňové i povídkové, čtu, poslouchám a mám je v oblibě. Tím pádem mu samozřejmě fandím, leč je také pravdou, že zrovna v tom jeho obvodě hlasovat do Senátu bohužel nemohu. Nevím, zda má vůbec nějakou šanci, jací tam budou ostatní kandidáti. Možná je to jen promyšlený volební tah strany Svobodných, tato strana se může kandidaturou V. Koubka chlubit v médiích, je to přece jen celkem známý a oblíbený umělec. Což je adekvátní strategie, která může přidat nějaké hlasy také kandidátům Svobodných v jiných obvodech. Ke Koubkově prohlášení bych uvedl, že sice situace krizová zřejmě je, avšak pojednávat by se mohla promyšleněji, klidněji. V politice je zkrátka nemožné takto vystupovat, v reálném životě to však někdy jinak nejde.

Jinak uvažuji nad slovním obratem „odevzdal motivaci“. Odevzdal bych motivaci přečkat ještě několik podobných kampaní. Akorát nevím, kdo by ji přijal… Je to v rukách Nejvyššího. Aspoň to. Na víc si dnes skorem netroufám vůbec aspirovat.

Nyní již Václav Koubek:

„Odevzdal jsem motivaci do senátorských voleb za Tábor…PROSIM ŠIJTE DO MĚ!!! rr…

Jsem občan, amater, spíš outsider, šosák celým životem jen.Vše co jsem chtěl se mi přesto splnilo.Jsem tím ničím,jako celá naše občanská země.Zbabělec.Jsem tím čím mě rodiče dali základ ,že svět je podlý a abys přežil drž se stranou a dělej jen to co cítíš,že je správný.Mlž,kryj si záda,utíkej,nepouštěj se do střetů s mocnými a v klidu přežívej….Jenže všichni kterých si ctím i tak prohráli.Mé vzory se klaní, ztrácí se a já už nechci být dítě.Nejsem šťastný ani svobodný.Někde je chyba.Bojím se ač je mi šedesát a říkám si co jsem mohl dokázat kdybych nedal na plané rady.Kdybych celou svoji radost,lásku,energii předal těm co jsem potkal. Nemilujem,nežijem,babráme se ve vině nám jinými podstrojený..UF..
„Svobodní“ jsou mladí, jdouci od základu,švindly nezatížení, s pěti do klobouku.Vlastně jedinní hrázní dluhů co nadělali nám tu fotři.Cítím se obrazně jako kdysi před těmi obušky ..na řadě.. pro provokaci..pro adrenalin..pro satisfakci.. pro ponížení a hlavně odpovědnost kdy nikdo nechce pojmenovat zlo….jdu do toho z nabídky kandidátky na Senátor jako happening, senátor jako poslání,senátor za ty co mají úvěry,rodiny,nejistoty a mámy radící jim..jako stařešina.. jdu jen s jedinou podmínkou zastavit komunismus,odpojit jej od státních zdrojů ..a vrátit občana do země která mu patří.“

Rubriky: Hudba | Štítky: , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Sen o moravské nobelovce

Před pár týdny jsem si z brněnského nakladatelství Větrné mlýny vyžádal tematické vydání magazínu RozRazil č. 57/58 z loňského roku, které je věnováno Milanu Kunderovi.

Učinil jsem tak pro očekávaný kontrast s vydáním Revolver Revue #100, z podzimu 2015, které bylo věnováno kauze „Udání Milana Kundery“ a jejímu ohlasu v domácím i světovém tisku.

Kontrast tam skutečně je. S ohledem na informace a dokumenty, které se ke kauze postupem doby objevily, je možné rozlišit dvě roviny tohoto příběhu. Rovinu snů a přání a rovinu skutečnosti, reality. Je to právě realita, co jistí snílci našeho věku ignorují či pojednávají jen jako cosi a priori špinavého, nečistého, neideálního, činíc tak ve prospěch svých snů o prospěchu, pardon, chtěl jsem napsat pokroku atd.

Zkrátíme-li název revue RozRazil na brněnskou RR, pak první, čeho si čtenář povšimne, je již úvodní text Petra Minaříka nazvaný Moravská nobelovka.

Minařík píše, že v zákulisí literárního Brna koluje historka, jak Václav Havel během osmdesátých let Kunderovi nepřál, že dokonce doporučil „Nobelovskému výboru,“ aby literární cenu raději udělili jistému Seifertovi. Minařík ve svém úvodníku dokonce píše: „Jeden Kunderův přítel pro tu situaci použil sousloví „moravská křivda.“

Takto se vlastně rovnou a bez předběžného upozornění ocitáme ve světě Galuškových epopejí „Slovácko sa súdí“ a Slovácko sa nesúdí,“  Minařík zde vytahuje jakýsi bulvárně-konspirační příběh.

Je vlastně otázka, kdo je Petr Minařík. Tuto otázku si kladu již delší dobu, neboť konstatuji, že ač se s ním řadu let „dálkově“ znám, osobně o něm prakticky nic nevím. Je to kvalitní organizátor a člověk až posedlý ideou literatury, v jejímž rámci toho dělá tolik, že se to snad ani nedá vyjmenovat. Je skvělý manažer, také do zmíněného vydání brněnské RR získal příspěvky autorů zvučných jmen, publikuje zde např.: Albert Krásno, Marek Sečkář, Agda Bavi Pain, Pavel Drábek, Jana Soukupová, Karel Hvížďala, A. J. Liehm, Karel Fuksa, Gay Scarpetta, Balogh a Zelinský, Václav Bělohradský, Aleš Haman, Ivan Motýl a byl vybrán text z pozůstalosti Jiřího Veselského, to jen na okraj.

Nicméně u organizační schopnosti to často jaksi končí. Brněnský magazin RR k věci samé nepřináší nic nového, objevného, hlubšího, je sestaven jaksi až propagačně a v podstatě se celkově odvíjí se v duchu úvahy z úvodníku Moravská nobelovka a motivu „moravské křivdy.“ To samo o sobě mě právě velmi zaskočilo. Od autora jsem se totiž podobného regionalismu nenadál, neočekával jsem to. Uvažování, kde se jednou hodí použít termín „moravská křivda“ a jindy se zase všechno místní, regionální kritizuje jako „malé“ atd., je uvažováním, které bych neváhal označit uvažováním ad hoc, které je dneska takové, zítra onaké. Nevidím tam ani zdání potřebného ducha, potřebný esprit, ani dostatečné množství kritického rozumu, bohužel.

Na celé historce je skutečně zajímavé uvažovat, proč „Nobelovku“ v roce 1984 dostal právě Jaroslav Seifert a nikoli Milan Kundera. Se znalostí souvislostí nahlédneme Kunderu stojícího vždy uprostřed hlavního proudu své doby, vedle toho Seiferta jako básníka nadčasově lidového, osobnost stojící mimo prospěchářství literatury socialistického státu, autora, který zachránil českému čtenáři kus jeho světa. Zachoval řeč nejen čtenáři českému, ale také moravskému a určitě také v Brně samém má dodnes řadu čtenářů. Z pohledu Minaříka v tom pravděpodobně žádná logika není, neboť ten druhý autor, co Nobela „nedostal,“ byl přece ve světě úspěšnější atd. Nicméně jakousi hlubší symboliku to nepopiratelně vyjadřuje.

S velkou péčí přechovávám doma výtisk polského týdeníku Uwazam Rze #39 z roku 2012, ve kterém polský esejista Waldemar Lysiak uvažuje právě na téma Nobelovy ceny za literaturu. Kdo dostal a kdo nedostal. Proč nedostali Kafka, Tolstoj, Twain, Joyce, Pound, Proust, Borges, Musil, Conrad, Ibsen, Claudel, vedle toho, ptá se Lysiak Waldemar, proč třeba dostali cenu autoři: Carducci, Hauptmann, Heidensstam, Gjellerup, Pontoppiolan, Spitteler, Benavente y Martinez, Deleddaová, Karlfeldt, Seifert…? Ano, polský esejista se dopouští až takového krutého zpochybnění Seiferta! Kdybychom uvažovali dále tímto způsobem, asi bychom se daleko nedostali.

Co totiž polský žurnalista vědět nemusí, by Minařík vědět mohl. Totiž mít jakési povědomí, že „nobelovka“ udělená Seifertovi v roce 1984 měla značný symbolický význam. I ten nejposlednější středoškolský pedagog si díky tomu mohl uvědomit, že se věci daly do pohybu, že svět je už někde jinde, pro kulturní obec to bylo, v malém sice, leč přece něco podobného jako pár let předtím volba Karola Wojtyly papežem. Člověk žijící v realitě by podobnou souvislost myslím jen tak nepřehlédl. Zdánlivý „kapric“ přinesl dobré ovoce.

Význam to mělo, byť je zároveň jasné, že ani ty nejvěhlasnější literární ceny nelze považovat za nějaká kultovní „zlatá telata.“ Metou uznání jakéhokoli literárního autora nemůže být nějaká literární cena, ale pouze sama vnitřní přesvědčivost jeho díla při našem čtenářském setkání s ním. Dbát na nějaké ceny pro ně samé mi přijde povrchní a neduchovní, jinak řečeno: brněnská nekritičnost vůči slavnému rodákovi je projevem regionální úrovně, folklorem par excellence.

Pobaveně hodlám sledovat, s čím zase kdo na podobné téma přijde. Poslední autor z Brna, kterého prakticky čtu je Ivan Blatný. Několik Kunderových knih jsem ovšem rovněž přečetl a postupem času jaksi odložil. Minaříkův problém je snad jakýmsi problémem člověka s tendencí „univerzálního funkcionáře.“ Mnoho aktivit v jeho případě evidentně nepřeje hloubce myšlení ani nepřispívá stylu a obsahu psaných textů. Je to přitom škoda, jelikož záměr vydat podobně zaměřený sešit nebyl určitě sám o sobě marným nápadem.

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Leoš Bacon Slanina 70 a jiné tipy z HitHitu

Komunitní stránka HitHit.cz patří spolu s adresou Startovac.cz k oporám českého crowdfundingu. Podobné stránky se u nás objevily až v posledních třech letech. Jedná se o splněný sen – možnost přispět na něco, co teprve vzniká, možnost ocitnout se „jednou nohou“ v zákulisí, stát se osobu zasvěcenou do příprav různých projektů, být aspoň chvíli na jedné lodi s různými autory a kreativními lidmi, byť samozřejmě v poměrně malém měřítku.

V oblasti literární jsem v poslední době zaznamenal zajímavý projekt z Brna, kde Větrné mlýny vybírali na sborník Leoše Bacona Slaniny. Projekt nazvaný Bacon 70 jsem podpořil a jsem tomu rád, jelikož ve svém výsledku se jedná o knihu velmi zajímavou. Krom toho Větrné mlýny do tiráže uvedli jména přispěvatelů a díky tomu se po čase ocitlo mé jméno v nějaké knize.

Na autora mám osobní vzpomínku z doby, kdy jsem studoval MU v Brně. Je to zhruba tak dávno, kolik nás se Slaninou navzájem dělí věkově a mohu tedy srovnávat jeho obraz v tehdejším Brně, jak na ně vzpomínám a sebe samého ve svém současném pobytu na světě. Slanina mi tehdy připadal poněkud starší, než jak si připadám já dnes. Byl to člověk, jak si dnes uvědomuji, skutečně se zájmem o své okolí, ovšem se zájmem, pokud si vzpomínám, velmi gentlemanským, ztracený městský tulák, návštěvník literárních akcí, „prudič“ vybírající „na pivo,“ nicméně prudič vzácně neegoistický, milý v tom smyslu, že se s ním dalo brát ledacos s úsměvem. Uvědomuji si, že jeho tehdejší názory jsem vlastně neznal, snad jsem ani nikdy nebyl přítomen nějakým vášnivým debatám se Slaninou, spíše byla tam, kde se vyskytoval, převážně jakási pohoda, byl to člověk jaksi „letní“, z ročního období a denní doby podvečerní, kdy má v sobě město Brno a zejména historické ulice v jeho centru jakýsi klid.

Slaninova tvorba mě dlouhá léta míjela, snad právě pro tu onu odtažitost od veškerých dobových tehdejších debat. Ve své četbě jsem hledal cosi jiného, má povaha neodpovídá podobnému klidu, směřoval jsem tehdy jinam. Když jsem se však začetl do knihy Bacon 70, zjistil jsem, že Slaninovo dílo má svůj obsah a styl, dozrálo a je v mnoha ohledech zajímavé. Autor se ukázal být klidným svědkem neklidné doby, vytěžil ze svých procházek určitou nadčasovost. S ohledem na několik povedených básní v té knize bych se jej dokonce nebál nazvat básníkem – taoistou, který, snad díky nezáludné otevřenosti době a současně díky jakési věrnosti sobě, skutečně ledacos „na papír“ dostal. Dostal to tam jaksi „shůry“ a vlastně by to snad ani jinak nebylo možné.

Knížku editovala Dora Kaprálová, velmi pečlivě a s názorem. Výbor připravila z pěti autorových dosud publikovaných sbírek a jedné sbírky rukopisné. Sbírku Divoká kočka, divoká myš přebrala do knížky celou a myslím, že ta skutečně patří v kontextu Slaninova díla k nejlepším a je dobře, že se na sborník úspěšně vybralo dost prostředků a s autorovou poesií se nemuselo šetřit. Divoká kočka, divoká myš přináší Slaninovy typické pozdně letní básně:

* * *

Kam jdeš jdeš

člověče vonící jmelím

sladkovodní rybo

srdce pulzující v doteku

Klap klap klap

skalpel

co chceš řezat

tady už průřez komorou nepomůže

čočka mží

proč mží když ty nechceš

co vlastně tedy chceš

v čase zrajících malin

Léto jedno kterého času

Jedná se o knížku vydanou k autorovu životnímu jubileu a tudíž obsahuje rovněž poměrně obsažný oddíl ohlasů přátel, poesii či stručné prozaické doušky. Sem přispěli ze známějších jmen: Ivan Wernisch, Arnošt Goldflam, Zeno Kaprál a mnozí další. Součástí jsou četné fotografie, krom editorského vkladu již jmenované Dory Kaprálové pochvalu zaslouží Kateřina Wewiorová za grafickou úpravu.

* * *

Kdybych se ohlédl za dalšími projekty, na které jsem přispěl za zhruba jeden rok svého angažmá na této stránce, pak to dosud byly projekty hudební:

  • CD skupiny Ponk: Postfolklor
  • CD skupiny Epydemye: Kotlina
  • CD A-cappella jazz sextet Skety
  • neúspěšně na CD Jana Sahary Hedla a Blanky Šrůmové, kde se příspěvek vracel.

Tyto mé příspěvky, konkrétně v průměru okolo „pětikila,“ by samozřejmě nikoho samy o sobě nevytrhly, ale v crowdfundingu je síla a celkově krom zmíněného sborníku Slanina 70, mohu zpětně pochválit také je.

Ponk – CD tria moravských hudebníků Michal Krystýnek  - Jakub Nožička – Eduard Tomaštík, získalo již několik ocenění. Originální hudba a harmonie na klasické lidovkové nástroje: cimbál, housle, basa. Píseň Göding věnovaná památce Víta Chromka, neúnavného organizátora kulturních akcí v Uherském Hradišti, je ukázkou na You Tube.

Epydemye – CD mladé rockové skupiny, koncipované na památku českých hrdinů a osudů v posledních několika desítkách let, odvážný, ačkoliv zároveň trochu naivní počin. Na You Tube: např. song Skočil jsem do tmy, věnovaný parašutistům z britských misí.

Skety – zkrátka dobrá „náladovka“.

V současné době na HitHit.cz fandím Petru Placákovi a podporuji jeho projekt obnovy webových stránek a časopisu Babylon, mého oblíbeného Studentského listu pro seniory.

Rubriky: Hudba, Knihy | Štítky: , , , , , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

K čemu je časopis?

V prosincovém vydání měsíčníku Host jsem v rubrice Krátce na str. 4 nejprve jen přehlédl, pak zpětně a se zájmem přečetl glosu Jiřího Trávníčka nazvanou lapidárně K čemu je čtení?

Úvaha je to rozšafná, jaksi až kondelíkovská. Ono totiž když si nějaký laik položí podobnou otázku, pak pravděpodobně, jak mě upozornil jeden známý, se kterým jsem před časem na literární náměty vedl delší rozhovor, pak tedy onen laik načne své uvažování pravděpodobně od představy, že čtení je, aby v člověku vzbuzovalo určité pocity libosti. Pokud tedy uvažujeme o zaujatém čtení literatury a nikoli např. o nuceném čtení makulatury.

Rozumářsky napsaná glosa Trávníčkova to jaksi opomíjí. Proč o tom píšu, když je to v Hostu příspěvek nevelký, na necelý jeden sloupeček rozsahem? Abych snad zkrátka na tom příkladě poukázal na cosi obecnějšího.

Jsem od sudiček nadán určitou věcí a to tím, že mě jaksi přitahují myšlenky. Naopak určité styly psaní, kde naznávám jakési „psaní z musu,“ mě spolehlivě odpuzují. Tak to mám vlastně s příspěvky některých osobností v časopise Host.

Nedávno jsem uvažoval, že je to vlastně časopis, který vychází na provinční universitě, v provinčním městě provinčního státu. Na tomto konstatování by nemusel nikdo vidět nic špatného. Ono totiž každé umění je nejprve lokální, přísluší k určitému místu. Přísluší k nějakému člověku – autorovi, který někde žije a vychází ve své tvorbě z určitých místních souřadnic. Aspoň většinou to tak bývá.

Vydávání časopisu literárního považuji za umění svého druhu. Problém časopisů podobných Hostu vidím v tom, že ideje literárních časopisů jaksi začátkem 90. let obsadili lidé, kteří za sebou vlastně ještě nic neměli. Měli jen předpoklad, že jednou něco dokáží. A nebyli zatíženi tzv. „dobou.“ K těm patřili také lidé, jako je Jiří Trávníček nebo Mirek Balaštík. Čím to je, čím to vlastně je, že to s těmi časopisy dopadá právě takhle?

Domnívám se, že člověk, který má skutečnou vnitřní potřebu vytvářet estetický prostor v podobě uměleckého časopisu by dokázal i lokální, regionální projekt utvářet v určitém stylu a na úrovni. Brát si literaturu jako jakýsi „úkol ke zpracování,“ je však téměř dokonalý recept na nudu.

Rubriky: Média | Štítky: , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny