Dvě knihy ze severu

Publikováno 21.2.2012 | Autor: admin

Koncem loňského roku jsem v Ústí nad Labem a ve Varnsdorfu navštívil akce, na kterých byly představeny dvě knihy, napovídající o současném kulturním dění na severu Čech.

Radek Fridrich: Nebožky / Selige

Radek Fridrich: Nebožky/SeligePrvní z nich bylo sedmého prosince autorské čtení děčínského básníka a publicisty Radka Fridricha (*1968) z jeho nové básnické sbírky, vydané v nakladatelství Perplex v Opavě. Sbírka se jmenuje Nebožky – Selige. Jak název napovídá, jedná se o dvojjazyčné, česko-německé vydání. Necelé čtyři desítky textů jsou věnovány životním osudům zmizelých obyvatel Sudet. Zapadají do dosavadního Fridrichova díla, jehož podstatným rysem je  téma života v pohraničí. Z básní shromážděných ve sbírce Nebožky – Selige dýchá pohnutí nad osudy obyvatel labského údolí a přilehlých krajů. Jejich životní peripetie jsou čteny z odlesků tváří na starých fotografiích, z pomníčků a smírčích křížů dodnes zachovaných v této krajině, z motivů na obrazech malířů 18. a 19. století, kteří zde působili. Jsou navlékány na proud české řeky, odplývající do vzdálených krajin. Autor se empaticky vciťuje do životních osudů lidí z dob, kdy měl čas ještě daleko pomalejší tempo. Vynálezy současné doby, které ve sbírce absentují, by zde působily jen rušivě a zakrývaly by pravý stav lidských záležitostí. Básník má cit pro základní lidské situace, pro osud ženy, jeho hrdinky dávají život, starají se o něj, prožívají partnerské krize, oplakávají mrtvé, jsou podrobovány krutým zkouškám osudu. Sbírka má řadu opravdu silných míst, jako např. báseň Anna Hille, Stará Uhmannová nebo Vogelka a jiné.
V překladové literatuře je zde snad určitá inspirace slavnou Spoonriverskou antologií Edgara Lee Masterse, s níž budou zcela jistě všechny podobně koncipované básnické sbírky porovnávány. Fridrich je méně sociologický než Masters, vedle životních osudů lidí žijících na určitém území je totiž v jeho sbírce důležitý ještě jeden motiv, a to básnické vnímání konkrétní krajiny v oblasti Českosaského Švýcarska.

Sbírku doprovází zdařilé ilustrace děčínského výtvarníka Petra Kříže (*1946), výtvarně komentující každou z publikovaných prací. Jako by zde byly vloženy náčrtky výtvarného příběhu, spojují se přes jednotlivé stránky této knížky do obdoby fotografického alba, dokumentu. Grafická podoba této sbírky je na současné poměry ambiciozní, ale je také zdařile naplněná.

Milan Hrabal: Hanka Krawcec – výtvarné dílo

Milan Hrabal: Monografie Hanky KrawcecBásník a překladatel Milan Hrabal hovořil na vernisáži obrazů a grafik z díla výtvarnice Hanky Krawcec (13. 1. 1901 Drážďany – 19. 10. 1990 Filipov u Rumburka), která ač Lužická Srbka, prožila polovinu svého tvůrčího života ve Varnsdorfu. Vernisáž v tamní městské knihovně 20. prosince 2011 navštívila řada významných osobností nejen z místní radnice, ale také ze Srbské Lužice v Německu. Výstava byla uspořádána při příležitosti vydání obsáhlé dvojjazyčné monografie nazvané Hanka Krawcec: Výtvarné dílo / Tworjace Wuměłstvo. Kniha dokumentuje různorodost výtvarného talentu umělkyně, která z vlastní vůle žila vlastně „za hranicí“, když se coby Lužická Srbka po roce 1947 rozhodla žít v naší zemi. Podrobná studie editora této publikace Milana Hrabala dokládá, že osud Hanky Krawcec nebyl nijak snadný, že neměla v pohraničním městě na růžích ustláno. Byl to osud v praktické rovině zcela opačný, než co si dnes představujeme pod slovy kariéra, úspěch. Jako věřící člověk měla omezené možnosti veřejného působení. Žila osud výtvarnice, pro kterou je podstatné její dílo a možnost nechat zobrazovaný život a svět promlouvat k publiku jeho prostřednictvím. Své obrazy a grafiky prodávala za nízké částky, jen občas se objevila významnější oficiální zakázka, např. na plakáty městského divadla, knižní ilustrace nebo na užitou grafiku. Z publikace přesto prosvítá temperament nezdolné bojovnice s osudem, která si do pozdního věku dokázala zachovat chuť k životu a tvůrčí schopnosti. Monografii vydala Městská knihovna Varnsdorf jako pátý svazek edice Setkávání přes hranice s podporou Evropské unie z Evropského fondu pro regionální rozvoj: „Investice do vaší budoucnosti“ v rámci programu Cíl 3 / Ziel 3.

Po vernisáži se konal koncert písničkářky Lydije Jaworkec z Budyšína, který byl díky částečnému tlumočení obsahů písní Milanem Hrabalem zajímavou exkurzí do současné kultury Lužických Srbů.
Na severu Čech se dnes více než kde jinde mísí styly a odkazy různých dob. Ledacos bylo zachováno, řada  památek a dokladů promlouvá o pestré minulosti těchto krajů. Historické památky a dokumenty by však byly jen prázdnými skořápkami, kdybychom se k nim nevraceli poučeně a nechtěli v nich objevovat jejich původní smysl. Obě zmíněné publikace jsou naplněny duchem takového hledání. Krom pečlivé literární, výtvarné a editorské práce, která do nich byla vložena, je jejich největší kladem pokorné a soustředěné objevování možností pro komunikaci s tradicemi daného území. Bez pokory skrývající se v takové snaze by nemohly působit.

(psáno pro Kulturní noviny)

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , | 1 komentář

Zimní procházka

Publikováno 30.1.2012 | Autor: admin

V neděli jsme si vyšli do přírody, jeli jsme se podívat do Kyjova u Krásné Lípy a prošli se po cestě vedoucí údolím říčky Křinice. Od Kyjova k Turistickému mostu je to zhruba tři a půl kilometru. Letos to byla snad první pořádná příležitost k zimnímu výletu, koncem ledna trochu přituhlo a přestaly sněhové a dešťové přeháňky, které se nad Ústím držely posledních několik dní.

Říčka Křinice za Kyjovem teče údolím lemovaným vysokými skalními bloky. Její proud byl bystrý a čilý, zatím bez větší ledové pokrývky. Na skalách podél cesty a také na druhém straně říčky se voda držela kamene nad cestou v podobě ledových rampouchů, které vytvářely nejrůznější podoby, záclony, varhany nebo jen obyčejně ledově pokrývaly skálu. Některé rampouchové záclony byly k nalezení až za skalními převisy, odhalovaly tak zraku chodců běžně skryté směry vnitřních trhlin v pískovci.

Údolí hlídal sněhový mužík, se kterým jsem se nechal vyfotit. V dialogu poněkud jednostranném, při pouhém pokusu o komunikaci. Bylo to setkání symbolizující marné pokusy domluvit se s některými lidmi.

O pár desítek metrů dále byla značená odbočka k Jeskyni víl. Výstup k ní byl poněkud nebezpečný, nejprvě jsme museli opatrně sejít k říčce, přejít po lávce na druhý břeh a teprve pak jsme vystoupali ke skalní průrvě asi padesát metrů nad cestou. Ze skal na pravém břehu Křinice tam stékal malý potůček a těsně nad jeskyní – vlastně po většinu roku jen obyčejným pískovcovým převisem – spadal z kamenů jen několik desítek centimetrů dolů na plochou skálu v závětří a ve stínu. Tím dopadem se tvořila vodní tříšť, která v mrazivém počasí obalovala kamínky a písek na dně převisu ledovým povlakem, takže to vypadalo, jako by se tam dole tvořily ledové perly. Dočasná a krásná výzdoba Jeskyně víl zářila v odražených paprscích odpoledního slunce a byla pro nás dostatečnou odměnou za chvíli obtíží při šplhání po namrzlé stezce.

K Turistickému mostu s odpočívadlem na soutoku Křinice a Vlčího potoka to pak byla už jen chvíle cesty. Dali jsme si tam čaj z vlastní termosky a mohli si prohlížet tamní rampouchovou výzdobu. Opřel jsem bradu o dřevěné trámy na zábradlí Turistického mostu a vnímal zimní chlad, který z nich vystupoval. Dopoledne jsme byli v kostele na Střekově, tamní farář na tuto neděli přesunul svátek světel – Hromnice, které se původně měly podle kalendáře konat ve čtvrtek. A tak jsem vnímal s bradou opřenou o zábradlí mostu, podobně jako v kostele během slavnostní mše s rozsvícenou svíčkou, jak se uprostřed zimy objevuje světlo, podobně jako ve východních náboženstvích se uprostřed černě skrývá zárodek světla. Jak vlastně náboženský svět předjímá osudy člověka a jeho životní pouti uprostřed měnící se přírody daleko lépe, než většina současných politických směrů, které jako by byly na pravdách člověka a jeho duše jaksi chladně nezávislé. Mnoha lidem myšlenkově poměrně vzdálený zen-budhismus má nakonec ke křesťanství mnohem blíž, než duchovní obzory dnešních marxistů či liberálů. Literatura, která je podporována z politických kruhů a je na nich bytostně závislá, podobné pravdy nedovede vyjádřit, dokonce se mi zdá, že je nedovede ani dost dobře pochopit, jak jsem si nedávno uvědomil při své názorové rozepři s okruhem literátů sdružených okolo přílohy Salon deníku Právo publikujících příležitostně v časopise Dobrá adresa.

Od turistického mostu jsme pak už spěchali domů, protože se začalo stmívat. Zpáteční cesta byla jen na chvíli, načerpali jsme pohodu a novou energii na této krátké zimní procházce, zpáteční cesta uplynula jako nic.

Rubriky: Podél trati | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Červený muškát – začátky Jana Čepa

Publikováno 22.1.2012 | Autor: admin

Moravské nakladatelství Sternberg vydalo v loňském roce svazek juvenilií Jana Čepa nazvaný Červený muškát. Kniha obsahuje čtyři desítky textů z let 1921 až 1938, těžištěm těchto textů nepochybně leží v těch úvodních, které autor, ještě pod pseudonymem Jan Milovický či zkratkou J. M., publikoval v literární příloze Moravskoslezského deníku začátkem dvacátých let. Soubor k vydání připravil a v doslovu okomentoval znalec Čepova díla Mojmír Trávníček, pro kterého tato práce bohužel patřila mezi jeho poslední. Kniha Červený muškát svojí střídmou a současně kultivovanout obálkou a typografickou podobou přímo navazuje na předchozí svazky autorových sebraných spisů, jejichž předchozích šest dílů vydala různá moravská nakladatelství v devadesátých letech.

V povídkách a fragmentech, které jsou v knize obsaženy, čtenář shledává počátky všeho podstatného, co charakterizuje pozdější autorovy texty z jeho zralých let. Nejčastějším námětem je život na moravském venkově. Autor své obrázky z vesnice píše pod vlivem romantismu. Odehrávají se v nich příběhy, jenž jako by už byly velmi vzdáleny naší uspěchané době. Čepova vesnice je navíc světem stojícím už v té době jaksi opodál, krajinou naplněnou stereotypní dřinou. Ruch městského života sem příliš nedoléhá, jezdí se zde na povozech nebo chodí pěšky, jen čas od času se v textech objeví tušení příštích, velmi dramatických let. Hlavními postavami povídek v této knize jsou obyvatelé kraje poblíž Myslechovic u Litovle, kde se Jan Čep narodil a kde vyrůstal. Jejich tvrdý boj o každodenní chleba proměňuje do literání podoby pomocí vlastního účastenství, když píše, stává se jakoby jedním z nich. Nesnaží se být objektivní, nepíše jen o tom, co lidé dělají, ale snaží se vyjádřit také to, co cítí. Tímto úsilím se už ve svých prvních pracech liší od průměru. Smýšlení postav, které jsou v povídkách ústřední, je obvykle silně emocionální, vypjaté, zvažuje se v něm smysl každého činu, věci se hodnotí optikou smyslu celé existence. Činy, o nichž se zde takto uvažuje, jsou samozřejmě jaksi na pomezí mladistvého věku a dospělosti, jsou dány věkem autora samého: koho oslovit, s kým komunikovat, jak vyznat milostné city, jak pochopit život rodičů nebo prarodičů, jak se vypořádat s pomalým časem vesnice té doby. V povídkách zaznívá pocit vyloučení, pochybností o světě, dojmů o marnosti všeho příliš lidského počínání. Výrazná citlivost ústřední postavy snažící se o navázání vztahů či prostou komunikaci s okolím bývá obvykle stižena nepochopením až výsměchem nebo jinou krutostí osudu. Zdá se být až jakýmsi stereotypem, kolikrát se podobná situace u začínajícího Čepa opakuje. A rovněž bouřlivý emoční život těchto postav se jeví být jakýmsi literárním archaismem, Čep zde má blízko např. k prózám takového Julia Zeyera.

Jenže přes veškerou dobovost povídky ke čtenáři promlouvají. Děje se tak díky autorově upřímnosti k sobě samému. Při takovém psaní totiž materiální svět najednou pro čtenáře příliš neznamená, sociální otázky jsou náhle odsunuty na druhou kolej, představují jen kulisy; autor se čtenářem komunikuje přímo, o tom podstatném. Už v těchto raných textech se u Jana Čepa zvažují hodnoty jako je čest, poctivost, upřímnost, otevřenost. Víra v tyto hodnoty je přitom podrobována silným zkouškám, často se tímto surovým světem potácí jako příslovečná pravda ve známé písni od Vysockého. Prózy svazku Červený muškát čtenáře dodnes konfrontují s jeho vlastními pochybnostmi a provokují ho, aby je znovu promýšlel a definoval.

Je možné konstatovat, že se všechno podstatné z těchto próz objevilo také v pozdějším, stylisticky a formálně zralejším díle Jana Čepa. Svazek Červený muškát by přesto neměl zapadnout. Četba těchto próz sice není snadná, knize je lépe rozumět při znalosti pozdějších prací Jana Čepa…, přes všechny podobné námitky však mají povídky knihy Červený muškát potenciál oslovit čtenáře i mimo úzký okruh literárních badatelů a znalců.

Díky pečlivé a zasvěcené editorské práci Mojmíra Trávníčka je tato kniha rovněž skvělým dokladem o jazyce moravské prózy v daném období. Je proto velmi dobře, že tyto povídky byly sebrány v kvalitní edici, která snese srovnání s předchozími svazky Čepova sebraného díla.

(Jan Čep: Červený muškát a jiné prózy z let 1921-1938. Nakladatelství. Sternberg, Šternberk 2011, 304 stran.)

Vyšlo v Kulturních novinách č. 2/2012

Jan Čep – Wikipedia

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Costa Concordia – Titanic 2012

Publikováno 17.1.2012 | Autor: admin

Postaví se obrovská, superdrahá loď pro čtyři tisíce pasažérů a k tomu se najme levná posádka, aby se to tak nějak vyvážilo. Kapitánský můstek se vybaví tisícem nejpřesnějších přístrojů, ale kapitán se nudí a vysedává na baru. Nakonec ho napadne zajet trochu víc ke břehu, aby vrchní číšník mohl pozdravit rodnou vísku. Když kapitánovi manévr poněkud nevyjde, objedná si večeři, pak ve člunu odpluje na pevninu a žádá prvního taxikáře, aby ho rychle odvezl někam daleko. Na lodi zatím zachraňují řadoví členové posádky zachraňují obyčejné pasažéry, cestující.

Přijde mi to poněkud symbolické.

Rubriky: Podél trati | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Sborník Prchavé domovy /Fleeting Homes

Publikováno 28.11.2011 | Autor: admin

Univerzita Palackého v Olomouci loni vydala sborník Prchavé domovy – Mezi vyhnanstvím a vnitřním exilem. SPrchavé domovyborník je dvojjazyčný, všechny příspěvky jsou publikovány v českém a anglickém jazyce. Přeložena je rovněž předmluva, ediční poznámky, medailonky jednotlivých autorů a stručný slovníček pojmů z období totality.

Editoři, Mgr. Petr Kopecký, Ph.D. a PhDr. Matthew Sweney, M.A., publikaci sestavili z příspěvků, které zařazení autoři přednesli v rámci festivalu Ostrovy bez hranic 2010.

Sborník představuje texty třinácti současných autorů, z nichž celkem tři jsou cizinci, dlouhodobě žijící na území České republiky.  Na závěr jsou zařazeny dvě básně Ivana Blatného s olomouckými motivy.

Zaujala mě úvodní povídka Američana Brada Vice Opice v Zoo, která barvitě popisuje českou realitu na začátku 90. let. Toto vyprávění drží pohromadě a docela odpovídá titulu celého sborníku. Praha je hrdinovi této povídky prchavým domovem, ve kterém se nechce vázat.

Ve sborníku následují verše dalšího Američana, Jasona Mashaka, vyjadřující méně zdařilým způsobem obdobný životní pocit.

Italka Sabine Eschgfäller, žijící v Olomouci, je zastoupena třemi básněmi.

Kritérium vnitřní emigrace se příliš nehodí na zařazené české, moravské a slovenské autory. V tomto směru mě napadá nejprve určitá ironie. Nevím, v jakém exilu či vnitřní emigraci žije třeba takový Petr Hruška, v jeho případě je to snad jen vnější „nálepka“, která má ozvláštnit relativně chudou poetiku. Jiným specifikem je objev, že se Jaroslav Kovanda na stará kolena pokouší o psát poesii, které se nyní říká angažovaná. V jeho pojetí jde o záznam kontroverzních témat z tisku, která vepsal hned do několika svých otištěných textů. Současně k těmto tématům vyjadřuje v podstatě indiferentní postoj, což je přece jen trochu málo. Zvolená básnická metoda spočívá ve snaze čtenáře zasáhnout případy z pomyslené černé kroniky současného světa, chybí však opravdovější postoj, který by dovoloval najít nějaký hlubší obsah.

Výrazným básnickým textem nazvaným Bílý betlém je zastoupen Jaroslav Erik Frič. Dále zaujme rozsahem poměrně stručný fejeton Olomoučana Miky Marusjaka o trempingu za normalizace. Z dalších místních autorů jsou v Prchavých domovech publikovány práce Rostislava Valuška a Petra Mikeše. Z ranku undergroundových autorů je zde ještě Pavel Zajíček. Z mladších autorů jsou zastoupení David Voda a Milan Libiger.

Do závorky bych vytknul, že je zde několika básněmi představen také Jakub Grombíř, od kterého jsem sborník dostal. U jeho biografických údajů je citát z mé recenze na Grombířovu sbírku Kráska a network.

Sborník Prchavé domovy je dokladem o literárním životě v Olomouci a je nepochybně dobře, že se našly prostředky a energie na jeho vydání.

Někteří ze zastoupených autorů pro čtenáře zatím ještě mnoho neobjevili, můžeme ale stále doufat, že se jim to jednoho dne podaří. Na druhé straně můžeme být rádi za otištění zdařilé povídky Brada Vice nebo básně Jaroslava Erika Friče. Podobných textů není nikdy dost.

Pro mě osobně je sborník zprávou o světě, do kterého jsem svými aktivitami před deseti lety částečně patřil. Literární akce, čtení a festivaly jsou vždy příležitostí k setkání a vzájemnou výměnu myšlenek, představ, nápadů a poetik. K něčemu podobnému snad na festivalu Ostrovy bez hranic 2010 v Olomouci možná došlo, sborník to však překryl na můj vkus poněkud bombastickou předmluvou. Jako v běžné společnosti, tak i mezi básníky vždy budou lidé hlučnější, výřečnější, družnější, na které při pořádání literárních akcí není radno zapomenout. Vedle nich ale také budou autoři tvořící skutečně ve vnitřním exilu, na které se naopak zapomene snadno, jelikož se o účast na podobných akcích nehlásí. V tomto smyslu mohli být editoři odvážnější.

Prchavé domovy – Mezi vyhnanstvím a vnitřním exilem. Fleeting Homes – Between Banishment and Inner Exile, edit.: R. Hýsek, M. Sweney, Palackého univerzita, Olomouc 2010, 250 str.

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Podzimní čísla revue Kontexty: Polsko, Tocqueville

Publikováno 24.11.2011 | Autor: admin

Revue Kontexty vydává brněnské Centrum pro demokracii a kulturu (CDK). Časopis vychází šestkrát ročně a navazuje na předešlé tituly CDK, věnované kultuře a literatuře.  Kontexty nabízí kultivované čtení, na časopiseckém trhu mají nejblíže k pražské revue Souvislosti.

Revue Kontexty č. 4 / 2011Ve čtvrtém letošním čísle se objevují materiály komentující aktuální dění ve společnosti. Petr Fiala v eseji Evropa a oslabování okcidentu se zabývá situací tradičních evropských společností v době zvyšujícího se přílivu imigrantů z jiných kultur. Polemizuje především s názorem o konci dějin, který měl znamenat finální výhru liberálního pojetí demokracie a její postupné rozšiřování po stále větším okrsku civilizací naší planety. Fukuyamova teze, která se před dvaceti lety zdála tak samozřejmá, dostává stále větší trhliny. Za problém Evropy Fiala považuje odevzdávání pravomocí národních států do Bruselu, kde vzniká mocenské centrum již téměř nezávislé na potřebách a zájmech jednotlivých členských států. Jedná se o skutečně přesvědčivý popis procesu, který jako by nastoloval mocenské centrum podobné Moskvě v bývalém Sovětském svazu – o pustošivých efektech takového procesu nemusíme dlouho pochybovat. Na závěr své eseje se zabývá Amerikou a jejím vlivem na Evropu. Nad obdobím, kdy je v USA prezidentem Barrack Obama rozhodně nejásá. Popis evropských problémů v podání Petra Fialy je rozhodně obsažný a je docela dobrým východiskem k úvahám o naší situaci.

Obdobné téma si vytkl Ryszard Legutko v eseji Evropa na ústupu. Tomuto autorovi vyšla v CDK před dvěma lety kniha Ošklivost Demokracie a jiné eseje, patří k předním polským myslitelům.

Již úvod stati Evropa na ústupu naznačuje, že se zde půjde přímo k věci: „Na obou stranách Atlantiku (…) zazněly hlasy, že propast mezi Evropou a Amerikou se bude prohlubovat. Stačí se ale na chvíli zamyslet, abychom pochopili, že na takových názorech je něco podezřelého. Obecný dojem, jejž máme z nazírané evropské a americké skutečnosti – na mnoha úrovních – je opačný. Až na příležitostné útoky hromadného antiamerikanismu se Evropa trvale připodobňuje Americe a zaujímá vůči ní – ať už vědomě, či ne – pozici následovníka.“

Legutko je autor, kterého stojí za to číst. Jeho stať v Kontextech byla publikována také na webu v rámci Česko-polského fóra, viz www.revuepolitika.cz/clanky/1444.

Ivana Ryčlová pro třetí číslo letošních kontextů napsala zamyšlení nad dílem Viktora Někrasova (1911 Kyjev – 1987 Paříž).

Marta Filipová napsala o Slovanské epopeji Alfonse Muchy.

Blok několika stručnějších příspěvků představuje osobnost významného politologa 19. století Alexise de Tocqueville v souvislosti s vydáním jeho rozsáhlé biografie od Hugha Brogana v CDK.

Dále v čísle najdeme rozhovor s Pavlem Švandou, čtenářské poznámky Antonína Přidala, poesii Roberta Fajkuse nebo vzpomínkový text Ivana Šlapety. Polemicky do čísla přispěl prezident ČR Václav Klaus.

Revue Kontexty, č. 5 / 2011Páté Kontexty jsou letos věnovány Polsku. Zaměření je to mimořádně příznivé, Polsko je zemí, která se rychle rozvíjí a v mnohém nám může být dění v Polsku paralelou k uvažování o nás samých. Texty o Polsku mají tři náměty: Kulturní a politický význam Pohraničí, Polsko a východní Evropa. Třetí téma: EU a východní Evropa.

Z těchto textů mě nejvíc zaujal text Marty Kwaśnické Polsko aneb Kresy o historickém východním pomezí země. Tyto kraje jsou dnes rozděleny mezi Litvu, Rusko a Ukrajinu. Najdeme zde poesii Zbigniewa Herberta, esej Czesława Miłosze. Dále např. rozhovor Josefa Mlejnka s litevským básníkem a překladatelem působícím na brněnské Masarykově univerzitě Almisem Grybauskasem (*1974), věnovaný kromě otázek spojených s literaturou Litvy rovněž Miłoszovi. Velmi neotřelý je také cestopis Wojciecha Góreckého z návštěvy Kavkazu, který se týká především města Sadachlo, ležícího na hranicích Arménie, Gruzie a Azerbajdžánu.

Blok doplňuje cestovní deník Miloše Doležala, z jeho jarní návštěvy Katovic, Varšavy a Krakova. Psaní je to sice tentokrát poněkud roztěkané, ale rovněž zajímavé.

Závěrečný tucet stran je věnován připomínce Mojmíra Trávníčka, významného editora a literárního znalce, který zemřel letos ve věku osmdesáti let v Novém Hrozenkově. Jedná se o člověka, se kterým jsem byl v kontaktu během let, kdy jsem vydával časopis Jihovýchodní pošta. Přes veškerou svoji pracovní a vědeckou vytíženost si několikrát našel čas, aby mi přispěl radou nebo komentářem k jednotlivým vydávaným číslům. Byl to člověk velmi skromný, kterého jsem vždy uznával. Aspoň tolik stručně na okraj jeho odchodu.

Když píšu podobný text napadá mě, zda úmysl přiblížit Kontexty novým čtenářům je takovým způsobem opravdu naplněn. Revue má svůj okruh autorů a možná i čtenářů. Sám jsem tam přispěl jen jednou. Ač jsou mi autoři Kontextů sympatičtí, osobně se s nimi nestýkám, také vzhledem ke vzdálenosti mého současného místa pobytu od Brna. Chci tímto aspoň dát najevo, že se mi jejich titul líbí a že podle mého názoru stojí za přečtení.

Rubriky: Knihy, Média | Štítky: , , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Listopadové čtení: Jiří Hájíček – Zloději zelených koní

Publikováno 22.11.2011 | Autor: admin

Shodou okolností jsem teď přečetl dvě knihy, které mají podobný vývoj hlavního hrdiny. Vyšly krátce po sobě, Hájíčkova kniha koncem roku 2001, Komárkova začátkem roku následujícího. Vznikaly nezávisle na sobě a obě patří do kategorie románových prvotin.

O knize Stanislava Komárka Opšlstisova nadace jsem zde psal včera. V určitém smyslu podobné téma zachytil Jiří Hájíček v novele Zloději zelených koní.

Hrdinové těchto knih propadají jakési posedlosti, která narušuje jejich vztahy s okolím, rozvrací jejich partnerský život, vyvolává jejich osobní krizi, mánii, která je následně obrací od povrchu do sebe samých. Těžko říct, zda autoři zachytili nějaké obecnější téma konce devadesátých let, může to být jen shoda náhod. Ale je také možné, že mužské fungování ve společnosti právě této doby podobné téma jaksi samo nabídlo.

Hájíčkův hrdina je amatérský geolog, středoškolák. Seznamujeme se s ním v roce 1987, po prázdninách toho roku nastupuje na studia do Prahy. Ještě jaksi okrajově vnímá události Palachova týdne v roce 1988, listopad 1989 je zde něčím vedlejším.

Už na konci střední školy začíná podnikat výpravy za vltavíny, čistě z fanouškovské záliby. Přidá se k němu praktický vesničan Kačmar, který za vltavíny vycítí příležitost k přivýdělku.

Hlavní hrdina je připoután k místě svého bydliště, kde prožívá svůj milostný vztah. Hájíček dokázal rozvinout portrét člověka, který je přesvědčen o své vlastní suverenitě. Jeho mladý hrdina má vizi, má dynamiku, je sympaticky neohrožený. Nedokáže se ale přizpůsobit požadavkům, které na něj klade už první vážnější zkouška, nezvládá vysokoškolské studium. Vrací se z Prahy jednak za svojí přítelkyní, ale také kvůli své vášni pro hledání kamenů. Jeho další vývoj je jaksi gamblerský, hráčský. Vytváří spolek s Kačmarem, společně podnikají výpravy za dobýváním vltavínů. Zprvu je to činnost unikající větší pozornosti jejich okolí, ale stále víc a víc se komplikuje. Konkurencí jsou jim jiné skupinky hledačů, postupně si jich všímá také policie, lesníci, místní lidé a noví majitelé pozemků dříve státních. Hlavní hrdina příběhu se stále víc vzdaluje běžnému životnímu stylu, odcizuje se své lásce, se kterou stačil na začátku příběhu uzavřít sňatek.

Jeho soukromý život se hroutí a postupně také vyprchává jeho hledačství. Po pěti letech jsou vltavíny na většině míst už vytěženy, spolupráce s Kačmarem dostává trhliny, možnosti nových objevů jsou vyčerpány.

Novela končí smířením hlavního hrdiny se sebou samým i s okolím, nalezením pevnější půdy pod nohama, silnější a opravdovější identity. Děje se tak rovněž díky určitému pochopení vlastní minulosti, což Hájíčkův hrdina prožívá v závěrečné části textu.

Téma, které Hájíček ve Zlodějích zelených koní pojednal, s odstupem deseti let od prvního vydání této knihy ještě dozrálo. Léta devadesátá nesou dnes přízvisko divoká, tunelářská atd. K běžnému pohledu na tyto roky se příběh pojednaný ve Zlodějích velmi dobře hodí, je jejich dokonalou metaforou. Je ovšem také vyprávěním o dozrání jednoho mladého muže. Podobně, jako se to podařilo Stanislavu Komárkovi v již zmíněné knize Opšlstisova nadace, také vypravěč této novely vycítil jakési hlubší téma – mužské nezralosti a hledání skutečné mužské identity. Celých padesát let, mezi roky 1948 – 1989, bylo toto téma tabu. Režim potlačoval svobodu rozhodování a tím popíral to nejpodstatnější: že k vnitřní opravdovosti lze dojít jen na základě svobodné volby a objevit sebe sama lze jen a pouze v peripetiích vlastního svobodného života.

Možná ta divoká devadesátá léta byla tak divoká, že nám chyběly autentické a reálné životní vzory. Hledání mladého muže se neobešlo bez ztrát a úrazů, je ale cennou zkušeností, ze které lze čerpat.

Jiří Hájíček: Zloději zelených koní, vydalo nakl. Host, Brno 2001, 144 str.

Osobní stránka Jiřího Hájíčka: www.hajicek.info

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Listopadové čtení: Stanislav Komárek – Opšlstisova nadace

Publikováno 21.11.2011 | Autor: admin

Stanislav Komárek se pro mě stal objevem roku 2011. Na jaře se ke mně dostaly jeho Eseje o lidských duších a společnosti. Tyto dva svazky zahrnují rozsahem relativně stručné texty, které vycházely v časopisech v letech 1988 až 2004. Převážně vycházely v časopisech, které jsem v té době nečetl, ale to je vedlejší. Takto nasbírány čítají 500 stran nadmíru insirativního čtení.

Stanislav Komárek při pohledu na naši současnost nevychází z žádné ustálené ideologie, ale snaží se vycházet s reality a hledá cestu k výkladu jevů, které se v rámci našeho nahlížení na tento svět zdají být něčím zvláštní, neobvyklé, které jsou něčím nové, případně některými svými aspekty zneklidňující. Je znalcem díla C. G. Junga, východních filosofií a samozřejmě také patří mezi vědecké autority v oboru biologie. V těchto souborech však záměrně soustředil eseje o lidech a společnosti, práce z oboru biologie mu vyšly zvlášť. Pokud by se mě na to někdo ptal, pak právě tyto eseje pro mě patří do kategorie Kniha roku.

Stanislav Komárek se narodil v létě roku 1958, vystudoval biologii na Karlově univerzitě v Praze, emigroval z normalizačních poměrů a v letech 1983 až 1989 žil v Rakousku. Prozaická prvotina Opšlstisova nadace mu vyšla v roce 2001. Na záložce této knihy nacházíme seznam autorových do té doby publikovaných prací, který čítá čtyři naučné knihy, tři sbírky esejů a tři sbírky poesie. V prvních dvou kategoriích mu během dalších deseti let vyšlo hned několik zajímavých titulů. V oboru prózy od vydání Opšlstisovy nadace přišly rovněž dvě další knihy: Černý domeček (Petrov, 2004) a Mandaríni (Host 2007).
Čtení Opšlstisovy nadace pro mě bylo seznámením s Komárkem prozaickým. Bylo to seznámení příznivé. Román je zasazen do prostředí emigrace, začíná se odvíjet v uprchlickém táboře v Traiskirchenu, ležícím na dohled od Vídně. Tam vypravěč zasazuje další část děje, hrdina jeho knihy čtyřiadvacetiletý specialista na historii Turecka Viktor Kaplan se tam snaží najít místo. To se mu podaří, čtenář sleduje určitou aluzi na román Roberta Musila Muž bez vlastnosti, jelikož se Viktor podílí na organizaci a uspořádání výstavy k třísetletému výročí obléhání Vídně tureckými vojsky v roce 1683, což je událost, která byla připomínána v roce Komárkovy emigrace.

Přípravu výstavy, prostředí rakouských úředních kruhů, vzájemné intriky a pracovní zvyklosti Komárek popisuje s bravurní komikou. Druhá polovina knihy popisuje další životní peripetie jeho hlavního hrdiny. Ožení se, po úspěšné výstavě se uchytí na Ministerstvu osvěty, podaří se mu získat výhodný grant tajemné nadace, odcestuje na několik let do Turecka, studovat historii Janičářů, elitních pěchotních vojsk osmanské armády, rekrutovaných z podrobeného křesťanského obyvatelstva Osmanské říše.

Specifický předmět studia přivádí Viktora Kaplana až k tajemnému spolku, který udržuje své rituály ještě sto padesát let po rozpuštění janičářských oddílů. Odborné zaujetí hlavního hrdiny postupně přerůstá v osobní posedlost a k vlastní angažmá v tomto tajném spolku.

Román není příliš rozsáhlý, čítá necelých dvěsta stran. Je to vlastně příběh jakési posedlosti hlavního hrdiny. Pro své studium opouští vlastní rodinu, ve Vídni se mu rozpadá manželství s rovněž emigrantkou Silke. Studium v Istambulu se mění od hledání relativně přístupných dokumentů v pátrání po dokumentech utajovaných a skrytých a je tak metaforou sebepoznání. Hrdina se skrze dané téma postupně stále více začíná zabývat sám sebou, svými vztahy k okolí, schopnostmi bránit vlastní integritu na neznámém terénu, což přechází v úvahy o mezích skutečnosti poznání jako takového. Závěrečná část knihy se dá číst jako metafora procesů známých z analytické psychologie C. G. Junga, Viktor Kaplan prochází silnou osobní krizí, na jejímž konci stojí nutnost smířit se s vlastnímu démony a stínem ve své duši, přímo v konfrontaci s ním.

Jak je první část románu výstižným líčením institucí a praktické bezmoci při jednání s nimi, tak je druhá část silně introspekční, je metaforou dějů uvnitř psyché současného člověka, aspoň té části populace, která žije dostatečně autenticky.

Čtenáři se krom tohoto hlavního dostane celé řady poznatků z obru biologie a dějin Orientu.

Knížka pro mě byla sympatickým čtením, místy je skutečně strhujícím vyprávěním.

Pokud bych uvažoval jakého dalšího literáta v souvislosti s touto knihou zmínit, vedle Roberta Musila bych připomněl ještě spisovatele Jana Křesadla, ne snad, že by u Komárka byla nějaká zřejmá inspirace Křesadlem, ale proto, že oba tito autoři stojí v krajině české prózy na místě, kam dosáhne jen málokdo. Jedná se o prózu, která je intelektuálně na výši a přitom popisuje silně také věci vnitřní, dotýkající se psyché moderního člověka.

Stanislav Komárek: Opšlstisova nadace, vydalo nakl. Petrov, Brno 2002, 200 str.

Osobní stránka autora: www.stanislav-komarek.cz

Na Wikipedii: cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Komarek

Blog Stanislava komárka: blog.aktualne.centrum.cz/blogy/stanislav-komarek.php

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Velké žitavské postní plátno

Publikováno 7.11.2011 | Autor: admin

Těžko vylíčit pocity, které se člověka zmocní před vystaveným postním plátnem v Žitavě. Postní plátno (něm.: Fastentuch), věnované místnímu kostelu v roce 1472 obchodníkem s kořením Jakobem Gürtlerem, je dnes vystaveno v kostelu Sv. Kříže nedaleko městského centra.

Je to vlastně malovaná opona, kterou byl zahalován oltářní prostor v době půstu, na znamení, že se věřící postí nejen újmami tělesnými, ale také duchovními. Tento zvyk je dávno opuštěn, ale jeho připomínka se zdá být v naší době více než potřebná.

Jak uvádí historické prameny, postní plátno kostela v Žitavě svému účelu sloužilo do roku 1672, kdy bylo zapomenuto a odloženo. Po několika stoletích bylo objeveno za policí městské knihovny a od roku 1840 bylo vystaveno v Drážďanech. Před koncem druhé světové války bylo převezeno zpět do Žitavy a uschováno ve sklepení nedalekého hradu Ojvín (něm.: Oybin). Zde bylo nalezeno vojáky Rudé armády, kteří plátno roztrhali a udělali z něj závěsy pro svoji prozizorní saunu. Plátno pro dnešek zachránil německý lesník, který jeho kusy objevil v opuštěném ležení Rudé armády zapomenuté a téměř zničené. Do roku 1989 byly kusy plátna uloženy v městském depozitáři a teprve v letech 1994 až 1997 získalo plátno svoji dnešní podobu v restaurátorské dílně nadace Abegg-Stiftung ve Švýcarsku.

Plátno o rozměrech 8,20 na 6,80 metrů obsahuje devadesát výjevů z křesťanské nauky. Jsou umístěny po devíti v deseti řadách. Z toho 39 výjevů patří k příběhům Starého zákona, 45 výjevů k evangeliím a zbývající zobrazují život svatých.

Plátno, které prvními obrazy odkazuje na starozákonní příběhy o stvoření světa, vyhnání z ráje, Noemově arše, věži v Babelu je vlastně jakýmsi souborem základních příběhů, z nichž vzešel dnešní svět. V takové zkratce je nesmírně působivým objektem.

A můžeme se jenom domýšlet, zda uplynulých více než pět set let od vytvoření tohoto díla něco podstatného změnilo. Vysloveně se k úvaze nabízí scéna ruských vojáků, kteří po vyhrané válce plátnem obložili svoji provizorní polní saunu. Zda příklad takového světa není jakýmsi předobrazem dneška. Pokud bychom chápali tyto vojáky jako nositele moci, vidíme, že jejich počínání odpovídá opanovávání světa hrubou silou násilí, uspokojování okamžité potřeby. Vedle nich vynikají pro historii prakticky neznámí lidé, kteří tuto památku několikrát zachránili a uschovali, ačkoliv by pro ni určitě našli také jiné použití.

Jak asi působilo těch devadesát výjevů na věřící během postních dob v patnáctém a šestnáctém století?

Uvědomil jsem si, jak byly tyto doby odlišné od doby naší. Postní plátno dávalo možnost a prostor – domýšlet se. Dnes jsme naopak naprosto otevřeni všem možnostem vidět, být svědky událostí opravdového významu i hloupých titěrností. Dovedeme se soustředit na podstatné? Často to spíše vypadá, že nás kamera a obrazovka od něčeho důležitého naopak odvádí. Mezi samozřejmosti dnešní doby patří možnost ovládat od obrazovky bankovní operace, doručování zpráv, nakupovat a prodávat. Mělo by to šetřit náš čas, ale není to často jen pouhá iluze?

Stejně překvapivě vyzní srovnání fotografie z roku 1907 s dnešním stavem plátna. Jakoby za těch sto let vybledávalo a ztrácelo detaily nejenom kvůli pohnutým peripetiím, kterým čelilo, ale také jaksi společně s obecným povědomím o víře.

Návštěvníci mohou plátno shlédnout v naprostém usebrání, pokud Žitavu navštíví mimo hlavní turistickou sezónu. Průvodce je zavede do setmělé lodi chrámu a je pro ně připraven MP3 přehrávač se sluchátky a zhruba půlhodinovým komentářem, namluveném v několika jazykových verzích, mezi kterými nechybí ani čeština.

Městské muzeum v Žitavě uchovává také tzv. Malé postní plátno a to v objektu městského muzea v bývalém Františkánském klášteře.

Rubriky: Podél trati, Výstavy | Štítky: , , , , , , , | 1 komentář

Elektronické knihy a tyranie přístrojů

Publikováno 11.10.2011 | Autor: admin

Téma elektronických knih připomněla ve čtvrtém čísle letošního Hosta německá autorka Kathrin Passigová v eseji „Osvobození knih“. Své zkušenosti s elektronickými knihami zde popisuje v převážně kladném tónu. Tištěná verze literárního textu jí připomíná kabát, který poněkud vyšel z módy, a tak jej doma schraňujeme už jen z pohnutí nad vzpomínkami, které nás němu ještě poutají. Podobná skepse k možnostem tištěných knih vede k otázce, zda je situace opravdu tak jasná.

Při úspěchu, kterého dosáhli výrobci digitálních fotoaparátů nebo přehrávačů digitální hudby a videa, jsou marketingová očekávání mimořádného rozšíření elektronických knih vcelku předvídatelná. Na druhou stranu je však zřejmé, že literární text má přece jen jiné „mediální“ charakteristiky než fotografie, videoklip nebo hudba. Už jen proto, že rozsáhlé texty nelze tak efektně přidávat na webové stránky a sdílet s kamarády. Rovněž jejich vnímání je časově náročnější a bezesporu privátnější počin. Celý příspěvek →

Rubriky: Knihy, Média | Štítky: , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Alois Nebel – film

Publikováno 9.10.2011 | Autor: admin

Film Alois Nebel, který měl premiéru minulý týden, byl očekáván s velkým zájmem. Dosavadní ohlasy na film jsou sporné. Film jsem navštívil v ústeckém Biografu u Františka a moje dojmy byly celkem kladné.

Zfilmovat comics je něco jiného, než vytvořit hraný film, zejména v otázce děje. Comicsový příběh je zjednodušený a daleko více než běžný literární text těží z vizuálních efektů. Stejným směrem se pokusili jít autoři tohoto filmu. Vybrali si jako základní polohu konec normalizace, listopad 89, současně tematizují venkov, Sudety, pohraničí.

V době před listopadem, za normalizace, se toho obecně na venkově mnoho nedělo. To je jakýsi základní pocit, který samozřejmě nemusí každý sdílet a vnímat. Ve filmu je ale tato atmosféra vystižena velice věrně. Ten klid, doba, ve které jsou jednoznačně rozdány karty, násilí ozbrojených složek, atmosféra perzekuce pro každého, kdo vybočí z dohodnutých „kolejí“ – je ve filmu zachycena velice dobře. Už od úvodní scény, nedovoleného přechodu státních hranic.

Sám si pamatuji, jak jsem tehdy kdesi na začátku osmdesátých let fandil fotbalovému celku TJ Slovácká Slavie Uherské Hradiště – dnes již neexistuje – a ob týden v sobotu jsem jezdil na kole do města podívat se na vývěsku, kde býval oznámen výsledek venkovního utkání… a to bývala hlavní událost víkendu. Byly to slunečné podzimní a jarní dny, táhlé, plné prázdného času… jednou jsem cestou zpět přejel jednu z hlavních hradišťských křižovatek na červenou – a nic se nestalo… prostě se tehdy nic nedělo. Možná v centrech, možná v Praze, ale na venkově opravdu ne. Celý příspěvek →

Rubriky: Film | Štítky: , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Akce dluhopisy

Publikováno 4.10.2011 | Autor: admin

Podle nejnovějších zpráv, viditelných během dneška na předních místech českých zpravodajských webů, skoupili zájemci během dvou dní státní dluhopisy určené pro drobné investory za celkem 8,8 miliardy korun.

Říkám si, kde je ta proslulá opatrnost českého střadatele, kam se najednou poděla?

Říkám si, kdyby si to ministr financí vymyslel – nebo kdyby požádal své přátele, aby mu ty dluhopisy co nejrychleji a co nejdříve sami upsali a tak tento humbuk pomohli vytvořit – bylo by to celé najednou daleko pravděpodobnější.

Rubriky: Podél trati | Štítky: , , , | 1 komentář