Výstup na Radobýl

Když je na severu Čech pěkné počasí je kopec Radobýl jedním z nabízejících se výletních cílů.

Kdysi sem chodil básník Mácha, bylo to před necelými dvěma stovkami let. Dnes dochází aktivní literáti rádi na Říp, v posledních několika letech je tam zvával básník a lokální politik z Roudnice nad Labem Milan Děžinský.

Radobýl nicméně je zajímavý, pohled z Radobýlu na okolní krajinu je pestřejší než vyhlídky z Řípu. Ten je samozřejmě v krajině výraznější a také vyšší. Radobýl dosahuje výšky 399 m.n.m., Říp 455 m. n. m.

Vycházka na Radobýl ze Žalhostic vede po žluté turistické značce. Na úpatí čedičové kupy je bývalý lom, turista nahlédne otisk dávného tektonického děje, který naznačuje dobře patrná sloupcovitá odlučnost čediče. Na hraně této stěny chytají vítr menší draví ptáci, snad se učí létat ve vzdušných proudech. Je dobré vydat se na vrchol kopce zprava, neznačenou, ale kupříkladu letos v srpnu dobře v trávě vyšlapanou stezkou. Zákrutami se vine vzhůru kamenitou strání k vrcholu kopce.

Tam příchozí vítá zdaleka viditelný, stříbřitou barvou natřený betonový kříž. Svažité temeno Radobýlu pokrývá vysušená tráva a v ní kvetoucí suchomilné rostliny, které slunce tohoto léta zvláště povzbudilo k životu. Pozornost upoutají motýli, mezi nimiž zvláště vynikají otakárci fenykloví, s jemnou, jakoby tuší načtnutou kresbou křídel.

Jaký výhled z Radobýlu měl Mácha, když psal Máj? Byl to výhled z dnešního úhlu pohledu idylický. Žil v máji idejí, které následující desetiletí naplnily snad až pozdním způsobem.

V dálce je vidět již zmíněný Říp. Přímo naproti hraně čedičové stěny vidíme rovinu, z níž výrazně vyvstává kopec se zříceninou gotického hradu Hazmburk u vsi Klapý. Napravo od ní se na předpolí Českého středohoří se rýsuje obrys kamenných zdí hrádku zvaného Oltářík. Na pravém břehu Labe, severně od Radobýlu nachází pozorné oko zříceninu hradu Kamýk.

Krajině dominuje řeka Labe, jejíž proud obtéká Litoměřice a míří ke strmým svahům Brány Čech.

Úpatí Radobýlu směrem k jihozápadu zdobí upravené vinice, poskytující obživu několika místním rodinám, potěšení místním obyvatelům a také turistům. Rozloha ani produkce těchto vinic není příliš velká, pro zpříjemnění těchto míst však celkem dostatečná. Žernoseky a okolní obce, včetně rušnějších Litoměřic, mají v sobě kouzlo vinařského kraje.

Tok řeky se u Žernosek rozšiřuje. Dobře je vidět Píšťanské jezero, které vzniklo zatopením bývalé pískovny v polovině minulého století. Krom přírodního koupaliště je tam novodobý přístav pro malé plachetnice a motorové lodi. Pár jich pluje na jezeře mezi malebně vyhlížejícími ostrůvky.

Přes Labe vedou dva silniční a jeden železniční most, ke kterému možná právě pluje výletní parník. Při pohledu směrem na Litoměřice se jasně rýsují věže kostelů, radnice a sídliště. Cesta přes řeku míří na pevnostní město Terezín, obklopené stromy. Vysoká věž tamního kostela je rovněž dobře viditelná.

Dálniční viadukt na obzoru, kamenolomy, jeden v dálce nad dálničním viaduktem, druhý u Labe, takřka na dosah ruky. Podél řeky vedou dvě železniční trati, po té od Kolína právě lokomotiva táhne nákladní vagony naložené několika stovkami automobilů, které z té dálky vypadají jako barevné korálky. Míří na překladiště kdesi u Drážďan. Projíždí jich tímto krajem několik denně.

U Píšťanského jezera se rozvíjí výrobní podnik firmy C.S. Beton, zásobující zámkovou dlažbou a podobnými produkty polovinu Čech a přilehlé okolí. Za řekou se rozkládá továrna Lovochemie. Nepřehlédnutelný je areál papírny ve Štětí, nalevo za Lovosicemi potom vysoký komín cementárny v Čížkovicích. Kdesi na samém obzoru tušíme hlavní město Prahu.

Vrstva průmyslu, která výhled v průběhu let doplnila představuje něco, co si nelze z krajiny odmyslet.

Mácha žil v Máji… Snad by dnešní básník při pohledu z Radobýlu měl na mysli poému nazvanou August.

Tak bychom mohli komentovat posun, který v naší civilizaci od Máchových dob nastal.

Rubriky: Podél trati | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Za literární časopisy chudší

V květnu a červnu se znovu objevila diskuse na téma státních dotací literárním časopisům.

Jako píchnutí do vosího hnízda zapůsobilo rozhodnutí grantové komise Ministerstva kultury přidělit některým časopisům nižší částku, než tyto požadovaly.

Ozval se k tomu Mirek Balaštík v květnovém Hostu, následně na webu Hosta svůj názor připojila Božena Správcová.

Oba v podstatě píší o tom, že nerozdělit peníze redakcím a dokonce je částečně vrátit na ministerstvo je ostudné až absurdní.

Lidsky takové reakci rozumím. Skepticky by se však dalo namítnout, zda opravdu u nás těch státem podporovaných projektů není příliš, a to v porovnání s tím, jak málo skutečně zajímavých knih dokáží za rok čeští autoři napsat. Vzniká u nás, obrazně řečeno, asi tak zhruba polovina románu, jedna až dvě novely a do pěti básnických sbírek ročně. Stovky stran státem podporovaných literárních časopisů vedle toho působí jaksi nepřípadně.

Navíc existují veřejnoprávní média, samostatně podnikající společenské týdeníky, trafiky jsou plné časopisů jejichž redaktoři doslova touží po tom, aby měli o čem psát.

Jakákoli společensky významnější kniha v této sféře bývá pojednávána, není to vůbec tak, že by spisovatelé žili jaksi „na zapřenou“ a veřejnosti jejich počínání přibližovaly jen a pouze státem dotované literární časopisy. Státem podporované literární časopisy připomínají izolovaný svět, jakousi rezervaci na stolové hoře.

Věc má několik aspektů, které zainteresovaní pracovníci v této oblasti, jako je kupříkladu Mirek Balaštík, z podstaty věci vůbec ani nemohou ve svých úvahách zmínit. Jelikož se na systému podílejí, nemohou přece žádat, aby se nějakým způsobem „otočilo kormidlo.“ Kritickému myšlení ve vztahu ke svým kolegům z jiných podobných časopisů se obvykle vyhýbají.

Dříve bylo běžné, že existovaly časopisy skupinové, generační, časopisy uměleckých skupin, různých spolků, studentské časopisy, literární časopisy samizdatové, undergroundové, které stát nepodporoval a které vznikaly z energie zúčastněných osobností.

Vznikaly, ale také zanikaly, jejich peleton byl jaksi daleko živější a zajímavější, než jak to známe z těchto let.

Státem podporované časopisy jsou dnes příliš „obézní.“ Cokoliv vzniklého z iniciativy doposud nezúčastněných by vypadalo příliš amatérsky, náklady vstupu do této sféry jsou vzhledem ke státním dotacím příliš vysoké. Výsledkem je, že stále titíž lidé na stránkách časopisů, které redigují, prezentují stále jedny a ty samé názory, čtenáři se něco takového časem omrzí a ani pro autory to není příliš inspirativní.

Božena Správcová už rovnou píše, že si stávající literární časopisy v podstatě nikdo nekupuje a že je to jedno, důležité je, že vůbec vycházejí. Přitom zároveň píše, že ani tak nejsou redakce schopny systematicky zachytit dění na stávajícím knižním trhu. Není to přehnané, to se toho děje tolik? Není to známka selhání celé věci, uzavřenosti tohoto mikrosvěta?

Není vlastně toto známkou jakéhosi selhání systému? Skupinový časopis, který v dnešní situaci prakticky nemá šanci vzniknout, by se mohl stát místem, odkud by vycházely zajímavé a formující názory. Místo toho máme několik časopisů jaksi „všeobecných,“ jejichž redakce mají dojem, že musí zachycovat a popisovat všechno, co vypadá jako kniha.

Člověk, který chce „více dobra pro všechny,“ jak to de facto požaduje ve svém příspěvku Správcová, si snad ani neuvědomuje, že z něj mluví cosi přehnaného, nereálného. Ze Správcové promlouvá vlastně jakési podvědomé ztotožnění se s archetypálně působícím mytickým před-obrazem „Velké matky.“

Bývalá redaktorka Tvaru prožívá „návaly emocí a ukřivdění“ nad tím, jak je vůbec možné, že požadavky dobrých lidiček jsou neuspokojeny.

Dbá na „zdravý vývoj“ a co odporuje všeobjímající přízni považuje za ne pouze jednou, ale rovnou tuplem za „choré“.

Jak to komentovat?

Bohužel ono maximální dobro pro všechny v realitě často znamená spíše problém, každý totiž o něco podobného nemusí mít zrovna zájem a každému to ani nemusí být prospěšné. Státní shora zasílané dobro na některé autorské osobnosti může působit až jaksi dusivě a může oslabovat jejich vitalitu.

Knižní trh s novinkami současné české literatury už dnes o tom cosi napovídá.

Rubriky: Média | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Gang tří zaútočil na Jáchyma Topola

…a to na Novinkách.cz, kde v pro mě dost nepochopitelném kroku připojili k rozhovoru s Jáchymem Topolem reakci Václava Klause a jeho kumpánů.

Autor jakéhokoli uměleckého díla je snadno napadnutelný a redakce, která dbá dobrého jména, by měla dvakrát vážit, než se k podobnému kroku odhodlá. Co pohnulo Novinky.cz k tomu, aby Klausův útok na spisovatele Topola takto propagovala?

Zřejmě k tomu vedla jakási ztráta vkusu, ztráta schopnosti „cítit realitu“, vidím za tím duševní prázdnotu, snad až nihilismus redaktorů tohoto levicového média. Být veřejně vystupujícím českým literátem, tak bych se, už jen z pocitu kolegiality s Jáchymem Topolem, po této záležitosti vyhýbal Novinkám.cz širokým obloukem.

Rozhovor samotný vedla Tereza Šimůnková, vyšel už koncem června pod titulkem O nicotě a ponižování. Topol tam otevřeně a kriticky odkazuje k totalitním dobám, které považuje za hanbu a jejichž synonymem je mu právě slovo „ponižování.“ Podobně hovoří i v Hostu z května letošního roku, kde s ním vedl rozpravu Ondřej Nezbeda. Vlastním motivem rozhovorů je letošní Topolova knižní novinka Citlivý člověk.

Nelenil jsem a šel si tu knížku koupit… nikdo mě nemůže podezřívat z toho, že bych byl nějakým nekritickým fanouškem právě tohoto spisovatele. Jeho knižní prvotinu, sbírku básniček nazvanou Miluji tě k zbláznění nicméně řadím k pomyslnému domácímu zlatému fondu. Následující Topolovy romány a novely jsem příliš nečetl. Na rozdíl od toho jsem vždy s potěšením četl cokoliv, co se od Topola v tisku objevilo v podobě reportáže, knižní recenze apod. Snad z toho důvodu, že pro mě byly tyto texty formou a obsahem přístupnější.

Básník a autor podobného ražení má nárok na to, aby přeháněl. To by snad každý jedinec, co sedí v pozici profesionálního redaktora a spravuje projekt typu Novinek.cz měl nahlížet a měl by tuto stránku věci chránit.

Klausův hanopis byl napsán pravděpodobně proto, že si Klaus dodnes potřebuje vyřizovat své účty imaginární s Havlem. Tady je dobré nahlédnout, jak Miloš Forman ve svém filmu Amadeus v osmdesátých letech metaforicky předznamenal nastávající situaci v Praze. Střet Klause, sice lehce nadpůměrného, avšak jen obyč. karierního politika a Havla, jako božského génia. Z aktuálního incidentu je nakrásně patrné, že i kdyby se Klaus vztekem přetrhl, lidi se mu za podobné výlevy mohou je smát. A čím víc toto Klaus dává najevo, tím je jeho postava ubožejší a směšnější.

Vždyť Klaus ve svém hanopisu na Topola píše např. o Polsku jako o zemi, která jen jen vzkvétá. Stačí přitom zajet do jakékoli vesnice nebo městečka kousek od hranic a člověk tam snadno rozpozná tváře lidí zničených alkoholem, setká se se sítí specializovaných prodejen „Svět alkoholu“, narazí na lidi s lahví piva v ruce, a o nějaké nadstandardní výstavnosti polských vesnic a měst nelze mít žádné iluze. Nemyslím tím samozřejmě, že by Polsko upadalo, naopak, Polsko se zvedá, náznaky oživení jsou tam patrné, bohužel komunistická devastace tuto zemi zašlapala opravdu hluboko do země. Žádný „ohromující vývoj“ o jakém píší Klaus, Weigl a Jakl, jsem v Polsku při svých poměrně častých návštěvách nepozoroval. Jen pomalé zvedání se.

Jel jsem nedávno autem po Polsku a poslouchal Jedynku, tamní obdobu našeho Radiožurnálu a nějaký odborník tam uváděl, že spotřeba alkoholu v Polsku je nyní ještě o 40 % vyšší, než byla za komunistů. Řekl bych, že to asi není nějaká malá spotřeba.

O dalších dojmech z reakce Klause raději pomlčím. Je to dnes svět sám pro sebe, tento bývalý prezident a jeho pobočníci.

Jsem zklamán z toho, jakou cestou se vydala redakce Novinek.cz, když něco podobného tímto způsobem připojila k rozhovoru se zajímavým člověkem a spisovatelem Jáchymem Topolem.

Rubriky: Knihy, Média | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Básnický souboj s bumerangem všednosti

Před rokem vyšla knížka Kateřiny Bolechové Strop nade mnou jednou zmizí. Slíbil jsem autorce napsat k ní pár poznámek a dostávám se k tomu až dnes. Knížka je mi sympatická už svojí obálkou na které je koláž, symbolicky nese význam Evina jablka a hlavy Spasitele, což oboje tvoří v křesťanské tradici dvě strany jedné mince. Bez jednoho by nebylo druhého a naopak.

Koláží na obálce je knížka alespoň pro mě symbolicky předznamenána. Na jednu sbírku jedné autorky obsahuje nezvyklý počet žánrů: jsou zde básně, koláže, poznámky z deníku, na závěr pak vzpomínky na přítelkyni, básnířku Vlastu Bakalovou (1948-2014).

Poznámky z deníku pojednávají o situaci, kdy se autorce příliš nedařilo, byla bez zaměstnání, hledala práci a přitom se ocitala v absurdních a trapných situacích, jaké už hledání místa v naší době pro umělecky a kreativně založeného člověka představuje. Tato část sbírky je, možná záměrně, možná nezamýšleně, poměrně povedeným sociálním experimentem a performancí, ve které Katka Bolechová konfrontuje vizi své vlastní hodnoty se světem utilitární praxe, svoji velkorysost s přízemností manažerů krajských a okresních firem. Tenhle svět a podobnou konfrontaci docela dobře znám. Nezapadání do škatulek, odlišnost od modelu ideálního kandidáta. Básnická životní praxe, tomuto světu podezřelá tím více, čím zřetelněji míří za svobodou výrazu, zneklidňuje podnikatele, kteří své úsilí naopak cílí na stále více se simplifikující prostředky. Znalost očekávaných odpovědí na obvyklé otázky: „jak obchodovat“, „jak řídit lidi“, „jak vyrobit“ atd., přitom kreativnímu člověku obvykle nechybí, problém je v tom, že mu ještě něco přebývá.

Co přebývá je jakési poznání, znalost souvislostí, povědomí o kultuře, na kterou svět byznysu, zejména té vrstvy se kterou se uchazeč nejčastěji setká na různých výběrových řízeních, snad krom pár osvícených výjimek, mimo Prahu a větší centra, v podstatě rezignoval. Tenhle motiv je neobvykle zajímavý, cosi podstatného totiž o naší době říká. O rozpouštění kultury v jakémsi omezeném materialismu. O průměru, který dnes udává tón.

Koláže a básničky ve sbírce Strop nade mnou jednou zmizí pak představují pokus o avantgardu, kde se pracuje s vtipem a snahou o znejištění významu často docela obvyklých situací. Svět jaký by chtěl být viděn a svět jaký je. Náhled na rozpory mezi vnější líbivostí a realitou, jak ji autorka prožívá, přivádí na stránky knížky vtip, místy šaškování, jinde mírnou skepsi, spleen: „nemám odvahu bouchnout do stolu/ a nechat si rozdat nové karty…“ Stačí to k nápadům, které v její poesii vypadají celkem dobře. Řada básní a koláží je určitou zprávou s přesahem, informací o atmosféře a náladě života v jeho dnešní městské podobě. Autorka není příliš svázána s městem, ve kterém žije. Je to krajské město na jihu Čech, které podrobněji nepopisuje, konkrétní lokace nehraje až takovou roli. Její psaní však jistě resonuje u čtenářů a zejména čtenářek v dalších podobných městech v Čechách a na Moravě. V tomto ohledu má tato sbírka rysy nepochybně generační. Kateřinu Bolechovou vede podobná energie, jakou si představíme, když se řekne polovina 60. let. Je to energie nespokojenosti a potřeby změny. Je to energie životní ryzosti, u Bolechové opravdová tím, že se neschovává za nějaký pop-žánr, ale snaží se zachytit vlastní autentický výraz.

V tomhle ohledu sbírka znamená v určitém smyslu zkoušení vlastních sil. Potíž v dnešní době je v tom, že podobné verše nejde dost dobře ani zfilmovat ani zhudebnit a pro podobnou „čistou“ literaturu, která přináší generační zkušenost, není vlastně nikde dost dobrý a vhodný prostor. V generaci autorů narozených v 60. letech jsou karty jaksi už dávno rozdány a prakticky o ničem se nediskutuje. Což samozřejmě pro autorku jakou Bolechová je, představuje určitou nezaviněnou újmu. O tom se zde rozepisuji s ohledem na širší souvislosti, sbírka aby bylo jasně řečeno, téma generační diskuse nijak neřeší, autorce je fakt nijak neprobíhající komunikace faktem zřejmě celkem sympaticky lhostejným.

Strop nade mnou jednou zmizí přináší určitou bilanci, je generačním hlasem, výpovědí o jedné nespokojenosti. Podobné pokusy však zanikají v mnohohlasu jiných. Kateřina Bolechová by mohla v literatuře najít daleko lepší místo, mohla by být, díky svým náhledům na věc a také díky svým organizačním schopnostem, třeba skvělou redaktorkou, kdyby v jejím městě vycházel literární časopis, kdyby… na ty jak známo se bohužel nehraje. Autorce tak prakticky nezbývá než dál se pokoušet o budování vlastního literárního prostoru. Bolechová svoji energii věnuje čtením a literárním festivalům, svoji poesii publikuje na vlastním facebookovém profilu.

Možná by se dalo vyjít od lakonických postřehů, jako je ten v básni Břeh, str. 44:

Na druhém břehu děcko
první kroky
tolik podobné těm na konci
Člověk se vrací tam
odkud přišel

Kateřina Bolechová: Strop nade mnou jednou zmizí, vydalo nakl. Měsíc ve dne, České Budějovice, 2016.

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Jarní pozdrav z hradu Stolpen

O minulém víkendu jsme navštívili hrad Stolpen. Jedná se o zříceninu na čedičové kupě, Němci ovšem říkají bazalt, slovo čedič by zřejmě ani nevyslovili. Zřícenina sestává z několika relativně zachovalých věží, ve kterých jsou stálé expozice. Kiosek s občerstvením, čedičové hradby, klasická hradní studna atd.

V jedné z věží jsem pouštěl okny ven slunéčka sedmitečná, tito hmyzí dravci tam byli ve značném počtu. V jazyce místních der Siebenpunkt-Marienkäfer. Dělal jsem to samozřejmě tak, aby mě při tom nikdo neviděl, protože takové počínání je dětinské. Dělal jsem to však proto, že jejich let v krásném slunečném dni je jako putování úsměvu, který letí a doletí na místo určení, podobně, jako když tato lat. Coccinella septempunctata zapadne někam do trávy. Jsou také úsměvy, které letí a nedoletí…

Burg Stolpen nedaleko šluknovského výběžku se vyznačuje tím, že zde saský a polský král August II v domácím vězení držel svoji ambiciosní milenku hraběnku Constantinu von Cosel. Ta se dožila 84 let, z toho na Stolpenu pobyla 49 let. Augusta II přežila, jeho následník August III jí však rovněž nebyl nakloněn a obával se zřejmě jejího vlivu. Zajímavé místo, byť hrad z těch menších, prakticky vesnických.

Ačkoliv krajina kolem německých měst Neustad in Sachsen a Sebnitz nepatří k místům, kde by německá ekonomika ukazovala svoji největší sílu, stav některých obcí ve na Šluknovsku je ve srovnání s tím přinejmenším zarážející. V Mikulášovicích sice funguje továrna Mikov, ovšem řada domů se rozpadá, prodejny uzavřené. O zlepšení se viditelně snaží jen pár místních nadšenců.

Rubriky: Podél trati | Štítky: , , , , , | Komentáře nejsou povoleny