Petr Motýl: Kosí srdce

Novinka z produkce mého oblíbeného autora a dávného známého, která vyšla na podzim loňského roku v nakladatelství Malvern. Knížku uvádí motto z příběhu o Kašparu Hauserovi v podání Jakoba Wasermanna. O tomto člověku česká Wikipedie mj. praví, že jeho „… případ vzbudil na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století mimořádnou pozornost a Kašpar Hauser byl označován jako vlčí dítě nebo ‚dítě Evropy‘.“

Motivy a odkazy podobného typu napovídají, že Motýl zde čerpá z hlubin historie, která je mu historií příběhů. Od vzniku moderny žijeme v pralese příběhů a přibývají k nim stále nové. Autor koná práci literárního archeologa, která mu vytváří půdu pro příběh vlastní. Vyprávění příběhů Prahy a příběhu osobního se prolíná. Kosí srdce má přesahy, které se čtenářem resonují, rozeznívají jej a vedou k ponoru do vlastní memory. Vždyť není Čecha, který by v Praze nepobyl a jen málokdo asi při tom na pivo nezašel.

Námětem je paměť Prahy a paměť autora samého. Ve vyprávění se oboje prolíná, jedno se opírá o druhé. Paměť nějakého místa stojí na tom, co je zaznamenáváno objektivně, co se dochovalo: historické budovy, trasy ulic, průvodů, letopočty, v dějinách vtisknuté pečeti událostí, jména osob a jejich náboženské vyznání, z nich vycházející motivy konfliktů, které se městem přehnaly. Výklad však může být subjektivní, protože konce historie nikdo z nás nevidí. Když např. můj oblíbený esejista Rio Preisner ve svých úvahách pojednává o české historii, rozměry několika staletí pro něj v určitém smyslu nehrají vůbec žádnou roli. Podobně je tomu u Motýla, který ovšem začíná skromně, úvodní kapitolou věnovanou zejména porovnání atmosfér pražského Hlavního nádraží a nádraží Střed, jejich okolí a příběhům. Motiv přijíždění do města navodí následující dění, putování městem a potýkání se s ním. Druhá kapitola je vzpomínkou na jeden den a jednu noc, kdy se svým bratrem Ivanem a kamarádem Láďou Krajčou navštívil v Praze výstavu výtvarné skupiny Tolerance na Chodovské tvrzi a cestou zpátky na ubytovnu to pak společně vzali „přes pár hospod“ ve městě. Datováno 30. 4. 1990. Takto skromně začíná Motýlovo vyprávění. Námětem ovšem je realita a mýtus historický i osobní. Osou Královská cesta na Pražský hrad. Staroměstské náměstí, třicetiletá válka, dění, které mají okolní domy snad geneticky uloženo ve svých jakoby kostěných zdech.

Motýlova Praha je syrové město, město, které je prakticky nemožné přežít. Málokterý rod se v něm udrží. Město duše jaksi zevnitř vydřené až na kůži, s rukama rozpraskanýma věčným rýžováním drahých kovů a kamení. Napsal jsem Motýlovi k té knize v mailu:

„… rovina slavné historie a rovina života v kulisách těch budov jsou dvě různé věci. Slavná historie ještě sama o sobě nezvětšuje význam naší přítomnosti, dnes Češi v Praze žijí, jako dříve žili v takovém Hradci Králové nebo nějakém ještě menším městě a duchovní aristokratismus, který by odpovídal významu slavné minulosti Prahy, je v 99 % případů jen chiméra.“

Co mohu říci, je to, že většina lidí, co jsem kdy potkal v Praze, je směrem ven z tohoto města jen poměrně málo komunikativní. Lidé tam žijí jakoby „v jiném příběhu“, na jiných stezkách. Toto všechno jaksi Motýlova kniha určitým způsobem postihuje a svým způsobem vyjadřuje. Byť zřejmě nebylo úmyslem autora psát kritiku Prahy, tím, jak svoji knížku podal, se takové téma člověku do výkladu vnucuje samo o sobě. Nebo je to kritika existence vůbec, popis stavu, který člověk v moderní době prožívá, když zápasí o svoji svobodu?

„Tady se prostě zastavit musím, na úzkém chodníku, z nějž se dívám přes ulici do vchodu hospody U Kocoura, a když pootočím hlavu, koukám nahoru do Nerudovky, která tu pozvolna stoupá vzhůru ke Hradu, a ještě se obrátím zpátky a pohlédnu dolů ke kaňonu mezi jezuitským profesním domem, dnes matfyzem, který se tyčí na jedné straně soutěsky, a bývalým jezuitským gymnáziem a několika paláci pnoucími se na protějším břehu, který od sklepa až po poslední patro zaplňují úřady a úředníci, počítače, kartotéky, kuchyňky s kávovary, stráže u vchodu a nad posledním patrem, tam je půda, krovy, zasedací místnosti a kanceláře soudu, jak a kdy by se tam nahoru ale mohl dostat čekatel, kterému se po létech podařilo proniknout za vrata v přízemí….“ (str. 244)

Vydal knihu originální, která mi však připadá být poměrně náročná. Prozatím má slabý ohlas, aspoň na síti sítí jsem k dnešnímu datu nenašel ještě ani jediný a ani jednu recensi. O Praze se dá napsat román navoněný jako hamburger, s levnými hranolky a náhražkovým kečupem. Což ovšem tahle knížka není. Ten fast food přístup občas někdo zkusí a občas s ním má úspěch. O možnosti komerčního úspěchu tohoto vyprávění se dá s úspěchem pochybovat. Avšak nezapadne, historie a čtenáři si možná jednou z naší doby „vyloví“ právě podobné knihy. Takto totiž vypadá nadčasová literatura a Petru Motýlovi patří dík, že to nevzdává.

Petr Motýl: Kosí srdce, Malvern, Praha 2017

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Rebel z Nové Bystřice

Knižním tipem, který jsem si přivezl z listopadového výletu do Českých Budějovic byla kniha Miroslava Pecha Cobainovi žáci vydaná v Argu. Autor projevuje nesporný vypravěčský talent. Námětem je život kluka z malého města, který se protlouká 90. lety minulého století a dospívá ještě o pár let později. Svůj vzor vidí v Kurtu Cobainovi (1967-1994). Nechtěl bych rozebírat, nakolik Miroslav Pech (nar. 1986) píše o sobě a nakolik je jeho psaní básnickou licencí. Knížku je možné chápat, že je jakýmsi dokumentem jedné doby a jednoho stylu. Vzít to takhle, objevují se v příběhu momenty, se kterými je určitá potíž. Vypravěč knížky napsané v ich-formě popisuje totiž situace, které jsou jaksi na hranici únosnosti, nejen pro čtenáře, ale právě i pro vypravěče samého. Kluk už na základce oslněný idolem grunge hudebního stylu, postupně experimentuje s levným pitím, THC, LSD, užíváním psychotropních hub, hledá rauš v ledasčem podobném. K tomu pokusy založit kapelu, nejprve soubor Abstinenční příznaky, potom druhý, nazvaný Ibogain, což je mimochodem přírodní látka napomáhající při zvládání právě těch skutečných abstinenčních příznaků s malým a.

Buřiči z téhle generace, z malých měst ať už na jihu Čech nebo na Moravě, měli k dispozici jen limitované možnosti. A srovnávat životní možnosti někoho z České Kanady s možnostmi Kurta Cobaina je nesmysl samo o sobě. Komunisti okradli tuhle poslední generaci mladých kluků na konci normalizace stejně jako tu první generaci v 50. letech, právě o jakousi „výšku“ na startu do života. Neznámému teenagerovi z malého města u nás se nepodaří během několika let prodat miliony elpíček, vyprodat stadiony, pořádat světové turné, jak to bylo přáno jeho idolu. Hlavní hrdina příběhu vězí v něčem, co bych nazval materiální vizí života. Vizí svým způsobem zřejmě odrážející svět jeho rodičů, kteří po listopadu 1989 možná cestovali po Evropě a k moři, osobní filosofii však příliš nerozvíjeli, možná proto ničemu nevěřili, že ideály z dob jejich vlastního mládí zničila invaze ruských vojsk v roce 1968. V podobném věku jsem to sám vnímal jako podivně plochý, převálcovaný svět.

Kurt Cobain chodil do kostela, jeho okolí bylo nábožensky žijící, měl zkušenosti s křesťanstvím, byl pro, pak proti, začal hledat jiné směry. Prožil vnitřní krize související s vírou, vedl svoji revoltu, do toho drogy. Kluk z Nové Bystřice má zkušenost s komunismem, jeho rodiče pracují nebo v malém podnikají, náboženskou otázku neřeší, nejspíš z těch důvodů výše popsaných, zvykli si na svůj život bez Boha a on proto nemá vystavěné mosty, výzvy jeho života do něj v okamžiku dospívání naráží jako meteoritický roj Perseid a zastihují jej nepřipraveného. Jiskry, které v něm vykřešou, jsou přepíjené levným vínem, přehlušované duněním zesilovačů….

Popisuje se v té knížce styl života, ve kterém se také cosi hledá. V každém člověku se v dětství a dospívání otvírají jakási vnitřní čidla pro cosi vyššího, běžný život přesahujícího. Jenže tenhle kluk nemá jinou možnost, než se jít někam vyučit. Jde se tedy učit na kuchaře a když začne stávkovat, dají ho rodiče do nějaké obchodní školy. Revolta je prostě problém. Čechy se jeví jako natolik „zbitá“ oblast, že revoltovat se tady snad dá jen vnitřním způsobem života. Všechny ostatní způsoby revolty už jakoby někdo ukradl, vytuneloval, prodal. Bez hledání smyslu, které je tématem náboženství, se revoltujícímu autorovi z ČR jen těžko podaří vystavět nějakou tvorbu, ať už jsou to básničky nebo punkové písničky.

Prologem knížky je část nazvaná Děti Černobylu s tématikou základky. Druhá část, Cobainovi žáci, z let 2002-2005, zachycuje učňák a střední školu a končí bizarní scénou z jednoho undergroundového festivalu na statku u Magora. Závěrečný oddíl Ráčkující kluci dělaj‘ ve fabrice je datována rokem 2011 a popisuje práci v jakémsi pro vypravěče nezáživném kovoprůmyslu. Prvotní revolta vyšuměla. Co se nevědělo se neví dál, odpovědi se však nyní pro změnu hledají v tichu, což je nadějné. Pechova knížka končí zklidněním, což je možná známkou vstupování do nové životní kapitoly. Když se bude tento autor snažit o další psaní, bude pravděpodobně zase obdobně čtivý, jen je důležité, aby měl co vyprávět. Aby našel další příběhy.

Pozn.: V poslední době jsem četl několik knih na podobné téma. Byly mezi nimi třeba Úsměvy smutných mužů od Josefa Formánka, z roku 2014, příběh postavený na autorových vlastních zážitcích z protialkoholní léčebny. Momentálně se podle něj točí hraný film.

Celkem silný dojem na mě udělala doku-novela Perníková chaloupka, ve které Petr Motýl zachytil vyprávění severomoravského vařiče pervitinu Romana Pechy (nar. 1963). Vydalo ji roku 2013 nakladatelství Protimluv. Způsob, jakým představuje „obyčejný život“ jednoho amfetaminem postiženého člověka, je v naší literatuře docela výjimečný. Pro komparaci s Cobainovými žáky může být celkem dobrou paralelou. Roman Pecha zahájil svůj dlouholetý trip na učňáku v Chrudimi, kde se koncem 70. let učil na mlynáře a následně profetoval celých patnáct let. Díky svým znalostem a dovednostem se vypracoval mezi přední „vařiče.“ Zažil policejní vyšetřování, pády do kriminálu nebo nucenou odvykací léčbu. Petr Motýl zapsal jeho vyprávění s velkou mírou autenticity, sám na Ostravsku pobýval řadu let a získal cit pro určitý svéráz tamního dělnického nářečí. Příběh končí také určitým happy endem, což je vlastně u těchto knih společné. Je jím rozhodnutí se fetu, pití nebo jiné závislosti zbavit. Ani pro Romana Pechu to nebylo snadné. Rozhodnutí zbavit se závislosti přináší katarsi a je zajímavé jak svým způsobem očistně tyto knihy působí. Zřejmě také proto, že vtipy a historky o závislých jedincích je jinak dneska dost nekorektní vyprávět.

Z hlediska psychologie mám v oblibě knížky Karla Nešpora, z nichž bych v této souvislosti vybral titul Kudy do pohody, který vydal Portál v roce 2016. Karel Nešpor odborníkem na léčbu závislosti a krom toho se občas ve svém psaní projevuje jako duchaplný jogín. K námětu má také co říci. Vlastně píše o hodnotě svobody, kterou člověk získá, pokud pouta závislosti dovede překonat. Nešporovy úvahy ilustrované různými historkami ze života, bajkami ze života východních mistrů a stručnými popisy metod sloužících k podpoře vědomí a sebeovládání jsou rovněž docela inspirující a tvoří ke knížkám výše uvedeným docela dobrý kontrapunkt.

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Odjezd z Čech

* * *

Když jedeš z Prahy
na Rozvadov
Tabule na dálnici
tě navádí širokým obloukem, snad čtyřicet kilometrů

Pražský okruh
je marathon, rozlučkový marathon
který díky rafinované ropě
zvládneš za pár minut, plus pár minut navíc
navíc k tomu, co by bylo nezbytně nutné

Černé zlato, pár kapek,
rozpláclé mouchy, ptáci v povětří, stožáry a tráva
keře, nikde nic nehoří
oheň vezeš s sebou, je skrytý v karburátoru a tvém vlastním srdci
tunely a mosty jakoby patřily k desetimilionové
Bombaji, ale to je v pořádku

Touha po velikosti
eriguje do betonových květů

Křižovatky do nedohledna
mosty vyrovnávající terénní prohlubně
tunely skrz sebemenší kopec hlíny
rovinky

Betonové výzvy k dálniční meditaci
ve stotřicetikilometrové rychlosti

Lotosové květy křižovatek
jako jinde zarostlá jezera

Na jedné z posledních čerpacích stanic
v prázdné krajině
odkud před lety vyhnali německé kolonizátory
dáš pětku chlapci v kombinéze petrochemické stráže
který ti doplní nádrž
umyje okna
zamává na rozloučenou

___

When driving from Prague
to Rozvadov
the motorway sign
guides you along a broad arc, some forty kilometres

The Prague Ring road
is a marathon, a marathon farewell
which, thanks to refined crude oil
you manage in a few minutes, a few more
over and above the strictly necessary

Black gold, a few drops,
bug squash, birds aloft, pillars and grass
bushes, none burning
you have brought along the fire, hidden in your carburettor and in your own heart
the tunnels and bridges are as though from ten-million-strong Bombay, but that’s all right.

The yearning for epic scale
erupting in concrete blossoms

Junctions the lead beyond the visible
bridges to smooth out the hollows in the terrain
tunnels through even the slightest mound of earth
level stretches

Concrete that summons you to motorway meditation
at one-hundred-and-thirty kilometres an hour

The Lotus-blossom junctions
like the lakes overgrown elsewhere

At one of the last petrol stations
in the empty landscape
out of which they evicted the German colonizers years ago
you give a tenner to a boy in petrol-station overalls
who fills your tank
washes your windows
waves you goodbye

Ulm, Nový Ulm

16. 7. 2013

Překlad: V. Pinkava

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Píše mi Svatava

Koncem srpna jsem zde uveřejnil příspěvek možná pro někoho poněkud provokativně nazvaný Za literární časopisy chudší. V tomto textu jsem se pokusil vyjádřit názor, že literární časopisy by se měly snažit zvyšovat procento své nezávislosti na státním aparátu. Žili jsme od listopadu 1989 v poměrně dobrých časech, kdy převažoval systém politických stran a termín svoboda vyjadřování byl nezpochybnitelný.

V posledních volbách však výrazně uspěl politik, který se inspiruje obdobím normalizace, proslul tím, že odkoupil dvoje do té doby kvalitní noviny, k tomu komerční rádio se značným dosahem a přidružené internetové projekty. Neuspěl v těch volbách sice natolik, aby vládl neomezeně, přesto je způsob, jak s výše uvedenými projekty po jejich odkoupení nakládal, docela varovným signálem. Jeví se mi, že se jedná o člověka, který má tendenci myšlenkově a ideově ovládat všechno, co považuje za svůj majetek.

Za normalizace jsme měli rádio, ve kterém zpívali například Karel Gott a Helena Vondráčková a tito interpreti měli zajištěn docela slušný socioekonomický statut. Zájem početné části obecenstva se však upíral k lidem, kteří obdobné zajištění sice neměli, zato nepostrádali vlastní názor. Neměli by dnes literáti a myslitelé typu Mirka Balaštíka nebo Boženy Správcové, na jejichž texty jsem ve svém příspěvku reagoval, hledat inspiraci spíše u této skupiny lidí?

Můj příspěvek na své facebookové stránce převzala koncem prázdnin redakce Tvaru a dodala k němu reakci, která mi rovněž přišla, a to z mailu Svatava … @ cosi .com

Redakce Tvaru poznámku od Svatavy uvedla výtkou, že jsem zde na svém blogu tuto reakci nezveřejnil. Skutečně jsem ji nezveřejnil a to z toho důvodu, že tato reakce neobsahovala žádný argument, který by diskusi posunul někam dál. Svatava mi jen vzkázala, že jsem příspěvky Balaštíka a Správcové nečetl pozorně a že jsem z nich dokonce správně necitoval. Já se však domnívám, že jsem je četl s dostatečnou pozorností a citace jsem několikrát kontroloval.

Inu skutečně nemám zapotřebí publikovat u svých příspěvků každý ohlas, zvláště ne ohlasy podobného typu. Z charakteru toho ohlasu, z absence argumentů a vůbec stylu jakým to od Svatavy bylo podáno se domnívám, že to ani nebyla reakce, nad kterou bych se měl nějak vážněji zamýšlet, jako spíše, že to bylo zamýšleno jako „stopa“ určená jiným členům Svatavina kmene. Zavanul na mě z té reakce náznak agrese, pachuť jakási ne tak docela milá. Jak jsem ale již uvedl, námaha pisatelky nebyla marná, publikovali jí to koncem prázdnin na FB stránce Tvaru a tak je to snad v pořádku.

Bude jistě zajímavé dále sledovat vývoj situace v dané oblasti. Tyto redaktory jistě nečeká podobný existenční zápas, jaký jsme sledovali např. u redaktorů novin ovládnutých výše uvedeným politickým podnikatelem. Z nich část odešla, část zůstala, prestiž těch titulů klesla, avšak z hlediska majitele nepochybně ti co tam zůstali odvedli celkem dobrý kus práce.

U literárních časopisů, které se postupem doby dopracovaly k dosti značné ztrátě společenské relevance není samozřejmě pravděpodobné, že by do jejich provozu po stránce obsahové establishment nějak výrazněji zasahoval, stát se to však může, zvláště pokud se situace u nás bude nadále vyvíjet tím směrem, jak poslední volby naznačily. Proto znovu apeluji na jakousi střídmost a snahu o nezávislost, která by těm časopisům v posledku u jejich publika mohla jen pomoci.

Rubriky: Média | Štítky: , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Výstup na Radobýl

Když je na severu Čech pěkné počasí je kopec Radobýl jedním z nabízejících se výletních cílů.

Kdysi sem chodil básník Mácha, bylo to před necelými dvěma stovkami let. Dnes dochází aktivní literáti rádi na Říp, v posledních několika letech je tam zvával básník a lokální politik z Roudnice nad Labem Milan Děžinský.

Radobýl nicméně je zajímavý, pohled z Radobýlu na okolní krajinu je pestřejší než vyhlídky z Řípu. Ten je samozřejmě v krajině výraznější a také vyšší. Radobýl dosahuje výšky 399 m.n.m., Říp 455 m. n. m.

Vycházka na Radobýl ze Žalhostic vede po žluté turistické značce. Na úpatí čedičové kupy je bývalý lom, turista nahlédne otisk dávného tektonického děje, který naznačuje dobře patrná sloupcovitá odlučnost čediče. Na hraně této stěny chytají vítr menší draví ptáci, snad se učí létat ve vzdušných proudech. Je dobré vydat se na vrchol kopce zprava, neznačenou, ale kupříkladu letos v srpnu dobře v trávě vyšlapanou stezkou. Zákrutami se vine vzhůru kamenitou strání k vrcholu kopce.

Tam příchozí vítá zdaleka viditelný, stříbřitou barvou natřený betonový kříž. Svažité temeno Radobýlu pokrývá vysušená tráva a v ní kvetoucí suchomilné rostliny, které slunce tohoto léta zvláště povzbudilo k životu. Pozornost upoutají motýli, mezi nimiž zvláště vynikají otakárci fenykloví, s jemnou, jakoby tuší načtnutou kresbou křídel.

Jaký výhled z Radobýlu měl Mácha, když psal Máj? Byl to výhled z dnešního úhlu pohledu idylický. Žil v máji idejí, které následující desetiletí naplnily snad až pozdním způsobem.

V dálce je vidět již zmíněný Říp. Přímo naproti hraně čedičové stěny vidíme rovinu, z níž výrazně vyvstává kopec se zříceninou gotického hradu Hazmburk u vsi Klapý. Napravo od ní se na předpolí Českého středohoří se rýsuje obrys kamenných zdí hrádku zvaného Oltářík. Na pravém břehu Labe, severně od Radobýlu nachází pozorné oko zříceninu hradu Kamýk.

Krajině dominuje řeka Labe, jejíž proud obtéká Litoměřice a míří ke strmým svahům Brány Čech.

Úpatí Radobýlu směrem k jihozápadu zdobí upravené vinice, poskytující obživu několika místním rodinám, potěšení místním obyvatelům a také turistům. Rozloha ani produkce těchto vinic není příliš velká, pro zpříjemnění těchto míst však celkem dostatečná. Žernoseky a okolní obce, včetně rušnějších Litoměřic, mají v sobě kouzlo vinařského kraje.

Tok řeky se u Žernosek rozšiřuje. Dobře je vidět Píšťanské jezero, které vzniklo zatopením bývalé pískovny v polovině minulého století. Krom přírodního koupaliště je tam novodobý přístav pro malé plachetnice a motorové lodi. Pár jich pluje na jezeře mezi malebně vyhlížejícími ostrůvky.

Přes Labe vedou dva silniční a jeden železniční most, ke kterému možná právě pluje výletní parník. Při pohledu směrem na Litoměřice se jasně rýsují věže kostelů, radnice a sídliště. Cesta přes řeku míří na pevnostní město Terezín, obklopené stromy. Vysoká věž tamního kostela je rovněž dobře viditelná.

Dálniční viadukt na obzoru, kamenolomy, jeden v dálce nad dálničním viaduktem, druhý u Labe, takřka na dosah ruky. Podél řeky vedou dvě železniční trati, po té od Kolína právě lokomotiva táhne nákladní vagony naložené několika stovkami automobilů, které z té dálky vypadají jako barevné korálky. Míří na překladiště kdesi u Drážďan. Projíždí jich tímto krajem několik denně.

U Píšťanského jezera se rozvíjí výrobní podnik firmy C.S. Beton, zásobující zámkovou dlažbou a podobnými produkty polovinu Čech a přilehlé okolí. Za řekou se rozkládá továrna Lovochemie. Nepřehlédnutelný je areál papírny ve Štětí, nalevo za Lovosicemi potom vysoký komín cementárny v Čížkovicích. Kdesi na samém obzoru tušíme hlavní město Prahu.

Vrstva průmyslu, která výhled v průběhu let doplnila představuje něco, co si nelze z krajiny odmyslet.

Mácha žil v Máji… Snad by dnešní básník při pohledu z Radobýlu měl na mysli poému nazvanou August.

Tak bychom mohli komentovat posun, který v naší civilizaci od Máchových dob nastal.

Rubriky: Podél trati | Štítky: , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny