Ideje, představy, nákupy, pití piva a čaje, zázvorová marmeláda, listopad

Když jsem byl mladý, přál jsem si být moudrý a mít životní zkušenosti, myslel jsem si, že ledacos bude lepší, až budu svět víc chápat. Dneska jsem starší a připadá mi, že svět stejně nijak víc nechápu. Jako bych na tom v této disciplíně byl pořád přibližně tak jako dřív. Přijde mi to trochu zvláštní, nemyslím si totiž, že bych se nedovedl z minulosti poučit. Spíše dospívám k názoru, jako by šlo o to, že zkušenost, kterou mám na tomto světě učinit, možná tak úplně neodpovídá kalendářnímu věku. V tomto ohledu bych rád věděl, zda má duše, což je kvalita, ve kterou věřím ve smyslu, že člověk má duši, zda tedy ta duše zanikne společně s tělem po smrti nebo nezahyne a pokud ne, kam se poděje. Různá náboženství odpovídají na takové otázky poměrně jasně, ale různě, po svém. Ptám se zda tyto odpovědi doopravdy dobře chápeme, zda to nemůže být ještě nějak jinak? Podle východních nauk jsou osudy dány předem, myslím si však, že tím není míněno, že je předen dáno, jak člověk prožije svůj život. Možná to spíše znamená jakousi vnitřní nápovědu vycházející zevnitř, vrozené či zděděné nastavení, jak bude ten který člověk svět chápat.

Myslím na to s představou jakési vesmírné duševní šatny, ve které duše oblékají budoucí těla podobně, jako havíři svůj černý mundůr, aby z hlubin pozemské existence vytěžily poznání a posunuly se o kousek dál… taková představa je určitě bizarní, neprodejná, zapadne bez ohlasu, neujme se, snad jen na Ostravsku. Pomyšlení na tu věc mi však nyní nepřipadá nemožné, taková představa mě neuráží ani neponižuje. I tak z toho vyplývá povinnost o svoji duši pečovat a myslet na ostatní. Otázkou snad je, jaký mají duše na zemi úkol a tady mi přijde, že nemají poslání dělat, co se namane, ale že snad jsou posílány s odleskem nebeského světla jako s lucernou, na kterou nesmí zapomenout a jejich posláním je těžit dobro a s ním se potom později na konci dne, jednoho lidského života, na konci šichty, vrátit.

Státní svátek 28. 10. jsme oslavili nakupováním v Německu. Ve středu 27. 10. jsme byli v hypermarketu Real v Heidenau. Tam jsem koupil tři láhve piva. Třetinku Flensburger Pilsener Herbwürzig & Frisch, dále pak půllitry s ležáky Altenburger Premium a Radeberger Pilsner. První dvě láhve obsahovaly nápoj celkem dobré kvality, Radeberger ze saského královského pivovaru v Radebergu byl prostřední třídy, včera jsem si zbytek smíchal s brusinkovým džusem Rauch a tím vznikl nápoj typu radler, V Německu mají zvyk dávat si při výletech na kole do sklenice půl obsahu piva a půl obsahu limonády, tohle bylo na ten způsob. Není to vůbec marné, protože se tím těžkost piva zmírní, ovocná šťáva mu dodá další dimenzi. Záleží také na kombinaci… kombinace brusinek a piva z Radebergu byla celkem ok.

Piva teď moc nevypiji, bezstarostné pijácké časy jsou v mém případě už pryč. Pivo mě uspává, ukolébává a odvádí od soustředění. Po pivu skoro nic nepíšu, vyhání mi z hlavy poslední zbytky nápadů, pokud ho tedy konzumuji sám. Podle knihy o čínské kuchyni, kterou mám teď mezi jinými rozečtenu, pivo jako vařený nápoj ochlazuje a v mém případě je v této době potřeba dodávat do organismu látky spíše zahřívající. V tomto smyslu jsem si z Realu v Heidenau odvezl také sklenici zázvorové marmelády dánské firmy Den Gamle Fabrik. Z říjnového výletu do Javorníků jsem měl doma zázvorovou marmeládu skotské firmy Mackays: 100% Natural Fruit Spiced Ginger Preserve, zakoupenou v dárkovém obchodě s čajem, kávou, čokoládami a obdobným zbožím ve Valašském Meziříčí hned za kostelem. Mohu k tomu jen říci, že dánská zázvorová marmeláda mi přijde chuťově bližší našim končinám.

Dobré pivo teď v Ústí vaří v rekonstruované hospodě na Královské rychtě, pivo nazvané Mazel, varna je přímo v hospodském sále a sládkem je pan Rottenborn, který dříve vařil pivo Březňák v průmyslovém pivovaru v Krásném Březně. Pivo, které na Rychtě vaří je výborné, značkové, prvotřídní a přímo luxusní, je potěšením pro chuťové buňky, chutná na patře ještě dlouho po napití. Je mírně nahořklé, chuťově plnější než cokoli z velkovýroby. Na rozdíl od láhvových piv běžné produkce je nepasterizované a nefiltrované. Raději se tomu místu vyhýbám, nechci skončit jako piják piva. Ve svých úvahách si povoluji dvě sklenice měsíčně a navíc raději s přáteli. Nebo snad výjimečně třetinku k obědu, když se mi bude chtít nic už ten den nedělat.

Po cestách do Německa jsem v Ústí náhodou navštívil univerzitní prodejnu knih, kde náhodou měli vystavenu knížku Ludvíka Kundery Piju čaj, vydanou Atlantisem v roce 2003 coby sedmý díl jeho sebraných spisů. Byl to skvělý objev, vzpomenul jsem si na pití čaje, na čaj, jako nápoj, který mě neuspává, neuráží ani nevykolejuje. Vařím si teď doma čaj podle pravidel pana Kundery, která jsou krátká a jednoduchá. Zelený čaj nezalévat vroucí vodou, ale chvíli počkat. Nechat odstát do tří minut, pokud má sloužit pro povzbuzení, ale pozor, pak zahání spánek. Případně do pěti šesti minut, pro přípravu běžného nápoje. Vařím si z domácích zásob Assam Green Tea OP, Pai Mu Tan „Bílá pivoňka“ případně Darjeeling Green Okayti FTGFOP 1, což znamená: Fine Tippy Golden Flowery Orange Pekoe, jedná se snad o lístky z plantáže Okayti a v hierarchii čajové produkce je tato sklizeň už jen jeden stupínek pod vrcholem, který se označuje přídomkem SFTGFOP, tj. Special Fine Tippy Golden Flowery Orange Pekoe. Vařím si čaj z domácích zásob a rozjímám o tom, proč je pro mě svět stále stejný, proč jsem s ním ve stále stejných rozporech a proč je to tak, jak to stále je. Zda se nevzdaluji příliš od křesťanství, které je stejně nejlepším kompasem a barometrem a geodetickým přístrojem na měření tohoto světa.

Psaní se podobá házení na kuželky, kde člověk potřebuje zasáhnout přesně na cíl. Metafora, která složí všechny kuželky najednou je jediná přesná. Úspěch je v případě dalšího přesného hodu násoben.

(Ústí nad Labem, 7.11.2010)

Příspěvek byl publikován v rubrice Podél trati. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.