Autor, malíř Petr Pavlík (nar. 31.1.1945 v Praze), se v této své knize zabývá oblastí výtvarného umění. Před čtenářem vyvstává svět známých i méně známých výtvarných kaus, skandálů většího i menšího rozsahu. Jako událost byla tato kniha oznámena např. v Respektu či v Lidových novinách, v Ateliéru o knize podrobně psal Jiří Hůla, zevrubnou a do značné míry i výstižnou recensi uveřejnil Jiří Olič v Literárních novinách č. 15/98. Olič vytýká Pavlíkovi, že nezaznamenal všechny zásadnější výtvarné spory, že jeho kritické usilování se někdy zbytečně tříští v mystifikacích a hříčkách.
Našla by se řada dalších „případů“ – např. Oličem zmíněné přetírání jistého tanku na růžovo je rozhodně velmi výrazným symbolem atmosféry popřevratového období. Avšak s výtkou, že Pavlík jde směrem zužování obecných výtvarných problémů na pouhé „kausy“, souhlasit nemohu, Pavlíkovi některé známé kausy slouží naopak jako východisko k rozvíjení myšlenek, které rozměr vybraných příkladů značně přesahují.
Za zásadní považuji jeho poznámky k problematice časové kontinuity v našich zemích – o tom v kapitolách České vědomí a americký pluralismus aneb Maybe život v Maybelandu, O čase a prostoru, běžcích a poutnících, o českých poustevnících, aneb proč s námi Němci nechtějí hrát pingpong, a v Glose o vztahu umění k času a místu. Autorovy myšlenky pomáhají prohloubit vědomí naší identity, pomáhají tím odolávat záplavám nicneříkajícího zboží, importovaného z výtvarnicky „módnějších“ zemí. Úvahy na toto téma shrnuje Pavlík v úvaze nad dílem Václava Stratila (Stratilův „body systém“) a při následné polemice s Milanem Knížákem (Knížákovy staré šaty).
Pavlík rekonstruuje smysl tradice. „…jestliže dnes nevystavujeme ve Veletržním paláci krajinomalbu a další specifické české fenomény, potom jen zjevně pohrdáme naším kulturním dědictvím (…) České výtvarné umění přistřižené dle světové fazony je pak jen kostkou cukru hozenou do oceánu…“ (str. 85). Zabývá se vztahem umělce k informacím. Dílo nelze „vymyslet“, je naopak podnětem k prožívání a přemýšlení – kapitola Informace o informacích. V neposlední řadě zkoumá roli kurátorů výstav – v současné době často teoretiků prosazujících svůj dílčí „zájmový“ výklad výtvarných trendů současnosti mnohdy na úkor autorů děl základnějších kvalit – poznámky k exposici ve Veletržním paláci. Bleskne se rovněž glosa o „houbovitosti“ denní výtvarné kritiky, v postřehu, že mezi nejpoužívanější obraty této kritiky patří fráze sestavené ze slov: každodenní, měkký, prestižní a přesný – viz Jazykové zákampí české teorie.
Pavlík předkládá své tese s vírou, že nad nimi jeho čtenáři budou přemýšlet a vytvoří si svůj vlastní názor. Ačkoliv je jeho kniha možná neúplná a roztříštěná a často pouze načrtává kontury dnešní situace, přece jen ukazuje cestu, kudy bychom se mohli při přemítání o této společnosti s úspěchem vydat.
Pro úplnost se sluší dodat, že kniha Umění a život v Čechách aneb umění žít v Čechách je sestavena z článků publikovaných v časopisech Ateliér, Architekt, Literární noviny a v denním tisku (LN, Právo), v letech 1993-1997. Obsahuje však také autorovy dosud nepublikované práce, úryvky z malířského zápisníku a dvoustránku (převážně nesouhlasných) ohlasů na jeho články.
Pavlík píše česky, srozumitelně, vtipně a na rovinu. Ve své knize prolamuje zamrzlé hladiny oficiální výtvarné kritiky, už pro to gesto je zajímavé ho číst. Ale nejen proto.
Petr Pavlík: Umění a život v Čechách aneb umění žít v Čechách (Středoevropská galerie a nakladatelství, Praha 1997, 156 str.)
Text původně vyšel v r. 1998 v Jihovýchodní poště.
K loňské retrospektivě Petra Pavlíka
Nabídka recenzované knihy na webu vydavatele