Na okraj jedné polemiky

Časopis Tvar loni na podzim ve svém č. 20/2010 přinesl anketu ohledně termínu angažované poezie. Držitel loňské Ortenovy ceny Jan Těsnohlídek ml. (1987) anketu obeslal textem nazvaným Rasistická poezie, začínajícím slovy, cituji: „tohle je rasistická poezie -/ nemá ráda cikány / nemá ráda negry / nemá ráda vietnamce…“ a končícím: „…rasistická poezie vyzývá k boji! / rasistická poezie je radikální je / nacionalistická / rasistická poezie je nezbytná je aktuální a / zaslouží si pozornost!“

V Tvaru č. 1/2011 byl otištěn dopis dřívějších nositelů ceny Jiřího Ortena, který se k tomuto textu vyslovili kriticky. Jonáš Hájek, Martin Langer a Jaromír Typlt ve svém dopise vznesli otázku po upřesnění, jak to autor vlastně myslel, pozastavují se nad tím, co je možné dneska psát. Vedle jejich dopisu připsal dovětek Lubor Kasal, šéfredaktor Tvaru. Píše, že básník nemá povinnost cokoli vysvětlovat, uvádí: „…smotání několika rasistických výroků do textu nazvaného ‘Rasistická poezie’ není totéž co schvalování rasismu či navádění k násilí.“ Toto neutralizování celé věci lze pochopit. Pokud by se Kasal vyjádřil opačně, nutně by se vystavil celé řadě nepříjemných otázek. Problém je ovšem v tom, že s danými fakty manipuluje a používá polopravdy. Nejde jen o „smotání několika rasistických výroků“ do jinak indiferentního textu, ale o to, že ve výše citovaném Těsnohlídkově textu žádné jiné výroky jaksi nejsou k mání.

Nezbývá, než se poohlédnout po širším kontextu celé věci. Žijeme v době, která je posedlá sledováním, pátráním a podezříváním druhých z toho, že chovají jakési nesprávné myšlenky, zakázané ideje apod. Současně velká část našich spoluobčanů žije v setrvalé frustraci ze současnosti. Je zřejmé, že se pro některé autory stává tato frustrace čímsi lákavým, že pro ně představuje téma. Realita je zakonzervována, zatuhla v podobě, která je pro většinu aspoň v nějakém ohledu nevyhovující. Nevyhovuje zejména lidem žijícím ekonomicky na okraji a lidem, kteří jsou mladí a pokouší se prosadit. Otázkou ovšem je, jak s takovým tématem pracovat. Otázkou skutečně je, proč se zrovna Těsnohlídek ml. ujal role jakéhosi „tlakového ventilu“ všudypřítomné české frustrace.

Vzhledem k obrazovým záznamům, které jsou k dohledání na internetu, např. fotografiím Petra Štengla z akce, kde Jan Těsnohlídek ml. na protest proti kritice svého textu pálí knihu Jaromíra Typlta, se domnívám, že na to připadl jaksi nevědomky. Že nemá odstup a nemá nadhled. Což o to, role mladých básníků je taková, aby psali cosi bez rozmyslu, cosi tryskajícího z podvědomí, cosi rozervaneckého, nezvládnutého, cosi co je má očistit a zachránit před jejich vlastnímu rozpory.

Když se člověk podívá, co vlastně Těsnohlídek napsal, ať už ve Tvaru nebo ve své cenou Jiřího Ortena oceněné sbírce Násilí bez předsudků, najde intenzivní záplavu modelových situací jeho generace, psanou celkem běžným jazykem. Intimní historie občas prostřídané textem vyjadřujícím sympatie k používání násilí jako prostředku komunikace nebo politického jednání. Není to rozumné, ale o to možná ani nejde, je to jakési hutné těsto jednoho doposud rozpolceného života, gesto člověka, který chce cosi obecně změnit, přesvědčení, že není třeba příliš myslet, vnímat, ani číst, že stačí mluvit.

Pokud odhlédneme, že jde o psaní servírované s nasazením, energií a elánem, moc dalšího tam zatím bohužel nenajdeme. Domnívám se, že už samotný ten elán je pro některé literární kritiky něčím oslnivým, nicméně neměli bychom snad zapomínat, že s elánem je možné jít jak do nebe, tak i do samého pekla.

Autoři, kteří jsou dnes nejčastěji spojování s termínem „angažovaná poezie“, tj. Jan Těsnohlídek ml. a Petr Štengl, se po mém soudu se pokoušejí vyjádřit téma kontrastu světa médií a tzv. „mlčící většiny“. Bohužel je obtížné z této „masy“, z tohoto davu, jaksi vydělit je samotné. Možná sází na to, že pokud se někdy tento dav dá do pohybu, budou moci říkat: „vidíte, my to říkali“. Ponechávají si zároveň klasickou „českou uličku“ pomrkávání typu: „vždyť my jsme to tak vůbec nemysleli.“ Texty, ve kterých se pokouší estetizovat latentní násilí a frustraci průměrného obzvatele České kotliny totiž nejdou o mnoho dál, než jen k záznamu o této frustraci a k dojetí se nad ní.

V případě Jana Těsnohlídka ml. je v tom možné vidět rovněž jakési generační gesto. Myslím si, že někdy v polovině 80. let přišla na svět generace, která je temperamentnější, než svobodou poněkud unavení lidé ročníku 70. Co naplat, že je to generace TV Nova, mentálně s obtížemi zvládající postihnout psychologii postav kresleného seriálu o Tomovi a Jerrym. Tahle generace teď hodlá běsnit a útočit na ty předešlé. A žádá své místo na pódiu a možná je získá v míře větší, než generace předchozí. Ledaskoho láká u toho být. Generace let 70. dostala darem velkou možnost vstoupit do světa svobody, do světa, kde bylo pro každého dost místa k tomu, aby se stal sám sebou. U této další generace se zdá, že před sebou takovou možnost nevidí. O to větší přetlak, napětí a v případě Jana Těsnohlídka ml. zřejmě o to větší potřeba pod tíhou rozporů ve vlastní duši psát o násilí. Totalita zpráv na Nově vyplňuje svět od A až do Zet, od 00:00 po 23:59. Jsou to zprávy, který mají šmrnc. Nějakej „rasismus“, co staříci tak prožívají, je vedle toho jen slovo, banalita, kec. A zaslouží si maximálně nějakého toho „fakováka“.

Psát o Těsnohlídkovi ml., že je rasista by bylo hloupé a ani Hájek, Langer a Typlt to nedělají. Poezii máme absolutní nebo politickou, při určitém úhlu ohledu. Tu absolutní může nahlas a veřejně číst kdokoliv a kdekoliv. Tu politickou jenom někdo a jenom někde. Na rozdíl od Lubora Kasala se ovšem domnívám, že i k té politické poezii máme právo přistupovat kriticky.

Podrobněji k celé polemice: blog Ondřeje Lipára

(Ve zkrácené podobě vyšlo v časopise Host č. 4/2011)

Příspěvek byl publikován v rubrice Podél trati se štítky , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.