V této souvislosti se mi vybavuje příběh spjatý s Kobori Enšúem. Enšúovi žáci skládali komplimenty vybranému vkusu mistrovy sbírky. Řekli: „Každý kousek je takový, že se nemůžeme ubránit obdivu. Musíte mít lepší vkus než Rikjú, protože jeho sbírku dokázal ocenit jeden z tisíce.“ Enšú velmi zarmouceně odvětil: „To jenom dokazuje moji průměrnost. Velký Rikjú se odvážil milovat pouze předměty, které na něj osobně zapůsobily, zatímco já nevědomky vyšel vstříc vkusu davu. Opravdu, Rikjú je mezi tisíci čajovými mistry jediný.“
Musíme velmi litovat, že mnoho zjevného nadšení pro umění v současnosti nemá žádný základ ve skutečném cítění. V dnešní demokratické době je spousta povyku kvůli tomu, co se běžně pokládá za nejlepší, bez ohledu na pocity. Lidé chtějí drahé, ne vybrané, módní, ne krásné. Pro masy je rozjímání nad ilustrovanými časopisy (důstojný to produkt jejich vlastního industrialismu) daleko záživnější potravou pro umělecké potěšení než raní italští či ašikagští mistři, o kterých předstírají, že je milují. Umělcovo jméno je důležitější než kvalita jeho díla. Jako když si čínský kritik stěžoval před mnoha staletími: „Lidé hodnotí obrázek podle svého sluchu.“ Tento nedostatek ryzího obdivu má na svědomí dnešní pseudoklasické horory, se kterými se setkáváme na každém kroku.
Kakuzo Okakura: Kniha o čaji, 1906
Knihu u nás vydalo nakl. Brody v roce 1999, v překladu Dity Horákové. Toto vydavatelství dnes již neexistuje. Citát je z kapitoly nazvané Hodnocení umění.
Wikipedia: Okakura Kakuzō (岡倉 覚三, February 14, 1862 – September 2, 1913, also known as 岡倉 天心 Okakura Tenshin) was a Japanese scholar who contributed to the development of arts in Japan. Outside of Japan, he is chiefly remembered today as the author of The Book of Tea.