Začátkem měsíce jsem psal recenzi na knihu Protivný deník Jeana Claira pro časopis Host. Francouzský autor, který se narodil v roce 1940, vrstevník řady velikánů, lidí vymykajících se z řady, např. Johna Lennona nebo českého režiséra Karla Vachka, je považován za konzervativce.
Jeho psaní mě oslovilo, snad především díky tomu, že není autistické, ale odkazuje na předchozí generace a míří ke komusi, kdo bude následovat. Jean Clair je schopen vzpomínat a dostávat se ve svém psaní do jiné doby. Daří se mu to stejně dobře na těch místech, kde píše o svých rodičích a o svém dětství a dospívání, stejně tak, jako když na jinde nabírá plné sběračky času a píše třeba o Balzacovi a jeho pohledu na jeho Paříž.
V tom je snad kontrast liberálního a konzervativního. Zatímco liberál se stahuje na izolovaný ostrov a je sám sobě mírou všeho, konzervativec naslouchá těm, kdo tu byli před ním a sděluje pro někoho jiného, netrpí samomluvou, jeho psaní nepůsobí, jako by bylo určeno jen jemu samému nebo jeho „kopiím“, duplikantům. Jean Clair si toto uvědomuje, díky tomu je sdílný a jeho dikce je pozoruhodně klidná.
Jean Clair ve svém deníku osvědčuje velký rozhled. Dotýká se snad všech aktuálních témat – a současně je zařazuje do hisotrických souvislostí. Velký dojem na mě udělaly jeho ironické komentáře zaběhaného byrokratického řízení kulturních institucí.
Často píše také o náboženství, o postavení církve v dnešní společnosti. V jeho pojetí jako by vládla byrokracie a pomocí nejrůznějších dotací, grantů, předpisů a vyhlášek se snažila spoutat kulturu a omezit prostor pro svobodnou komunikaci. Jean Clair je velkým kritikem dnešního světa. Jeho kritika pomáhá odlišovat věci smysluplné a důležité od těch podružných. Protivný deník je dobré čtení do těchto dní.
Ukázky:
Německo v roce nula
Zastávka v Lipsku. Město, vybombardované a po roce 1945 ve spěchu znovu budované, působí křehce, jako z porcelánu, kameniny a mozaiky, vymodelované i vypálené ve vilémovském stylu, který představoval přímý přechod od rokoka k secesi. Ale když jím procházíte, brzy ke svému úžasu zjistíte, že je to vzácná váza rozbitá na tisíc kousků, jejíž poztrácené střípky někdo ve spěchu a do pochmurné barevnosti poslepoval šedivým cementem, v němž si komunistické režimy libovaly.
Svatojánci
Jak se v pokoji stmívá, ve stánu začínají být vidět svatojánci. Jedni jsou zelení a jiní červení. To je všechno, co zbylo po přístrojích, které celý den sloužily ke komunikaci – telefon, televize, počítač, tiskárna, displej hodin… tyhle světelné majáčky rozeseté ve tmě se podobají noční lampičce pro malé děti, které uklidňuje, když svítí, a připomínají nám, že svět dál žije, vysílá, komunikuje a vyměňuje si signály, kdyxž my spíme.
Velký cirkus
Vášeň pro egalitarismus a odmítání elitismu, která se zmocnila francouzské společnosti, se zjevně netýká všech povolání. Z gymnaziálních profesorů. lékařů, advokátů i dalších představitelů dříve nejváženější společenské třídy se sice v novém světě stali proletáři, ale tam, kde jde o podívanou, stojí za pozornost jedině ti nejlepší. Ze sportovců a modelek se stali bohové a bohyně, kterým je věnována nehynoucí nábožná úcta. Na módních přehlídkách je rozhodně nejpodivnější dolů sklopený, zasmušilý a vyhaslý pohled, který je příznačný pro všechny ty trhaným krokem defilující „ikony“, jako kdyby si uvědomovaly, že jsou ztělesněný klam, a nesly na svých ramenou všechnu skrytou melancholii tohoto světa, který všude okolo vystavuje na odiv zářivé symboly štěstí…
Jean Clair: Protivný deník, překlad Pavla Doležalová, vydalo CDK, Brno 2010, 170 str.
Jean Clair na Wikipedii
(Vyšlo rovněž v časopise Host č. 6/2011)