Šumava 2011: Prášily – Poledník

Cesta na Poledník začíná u bývalé tankové střelnice Slunečná u Prášil. Cestu k Prášilskému jezeru lemují plechové cedule informující o přítomnosti nevybuchlé munice v přilehlých lesících a riziku sejít z cesty.

Když se pak díváme v Kvildě v místním muzeu na výrobky řemeslníků z minulých století, dozvídáme se něco o životě v těch dobách, protože lidé pracovali na věcech, které mohli v tehdejším životě upotřebit. Vyráběli sklo, tkali len… Předminulé a předpředminulé století jsme poněkud vytěsnili, žijeme představami o jiných dobách. Jako bychom zapomínali na práci, kterou vykonávali lidé v oblastech jako je Šumava a pohraničí.

Prášilské jezero je utěšené, zvlášť, pokud tam člověk přijde po ránu, když je ještě prosté jiných turistů. Cestou na Poledník vidíme spousty suchých stromů a zmocňuje se nás otázka, zda je správně, nechat všechno to dřevo shnít. Probíhají teď okolo toho velké rozepře mezi ekology sdruženými okolo politické strany Zelených a novým vedením Národního parku Šumava, jeho současným ředitelem Janem Stráským. Vidíme tzv. spodní patro lesa, které ty uschlé stromy pomalu nahrazuje. Jsou to malé stromky, které se mají celkem k světu. Celý spor je těžko posoudit, pokud je člověk laik. Pohled na suchý les je ale zvláštní, je to pohled na cosi umírajícího, les v takovém množství jako by cosi říkal, jenže otázkou je, co a kdo tomu opravdu rozumí. V tom zákazu s těmi stromy něco dělat je znát cosi omezujícího, cosi, co je samo o sobě umrtvuje lidskou kreativitu a přirozenou potřebu se o věci starat, nakládat se světem a nést odpovědnost. Kůrovcová nákaza se již zřejmě nedá zastavit, kůrovec se rozmnožil poté, co ekologové zakázali těžit spadlé stromy po hurikánu Kyril. Ve vládě tehdy byli Zelení a jejich politika převládala v rozhodování o Šumavě několik posledních let. Zastávají představu o Šumavě jako území s minimálními zásahy člověka, kterou úspěšně praktikovali a jejímž výsledkem je umírající les na tomto pohoří uprostřed Evropy. Představa, že na tomto území může vládnout zákon džungle a předkulturních přírodních sil je podle mého názoru symptomem uvažování, které není plně vědomé, které není racionální. Jedná se o výsledek úvah, které území uprostřed Evropy vyjímají z vazeb zeměpisných i kulturních a rozhodují o něm, jako by se jednalo o izolovaný asteroid někde v oblasi Alfa Centauri. Vůbec bych se nedivil, pokud by toto uvažování vyvolalo zcela opačný protipohyb, ke kterému je myslím v osobě Jana Stráského celkem dobře zaděláno.

Poledník – rozhledna vynořující se nad horizontem suchých smrků. Nelze napsat mrtvého lesa, neboť ten les opravdu u země žije.

Rozhledna vznikla z vojenského objektu, jehož úkolem bylo odposlouchávat rádiové vlny za tehdejší železnou oponou. Podmínky k tomu údajně byly na Poledníku přímo vynikající. Strážních věží tohoto typu stálo u hranice s Bavorskem hned několik, stejná byla na Čerchově a ještě další u Tachova a pravděpodobně jich bylo ještě několik.

Podmínky pro vojáky byl komplikované nadmořskou výškou Poledníku: 1315 m. n. mořem. Přístupová cesta zapadala v zimě až dvěma metry sněhu, posádka bývala i několik týdnů odříznuta od civilizace. Měli zde naftové agregáty k výrobě elektřiny, zásoby potravin na dobu nouze. Dnes sem přijíždí turisti, ve věži je muzeum zdejších míst, o přírodě a v jednom patře s informacemi o vojenském režimu u západní hranice.

Tehdy možná vznikla představa o hranicích, oddělujících Šumavu pevně od zbytku světa. Jan Stráský argumentuje tím, že nelze nihilistický pohled na kůrovce exportovat do sousedního Bavorska.

Cestou přemítám o souboji ekologů s Janem Stráským z mnoha úhlů pohledu a stále mi vychází jen jeden, plakátový, jako z minulého století. Ekologové se v něm jeví jako ochránci brouka, záškodníci metající kůrovcové larvy proti civilizaci, Stráský jako monumentální vítěz, generalisimus s motorovkou, heroický vítěz boje se „zlem“. Jsou to všechno přehnané, plakátové, zjednodušené představy – ve skutečnosti je díl pravdy na obou stranách. Ekologové mají pravdu v tom, že kůrovcem zničený les je schopen se obnovit a možná potom být odolnější. To jsme viděli i na těch nejzničenějších místech. Otázkou je jenom stupeň omezování lidských aktivit na Šumavě, který je podle mého názoru v současné době příliš velký.

Na les se nelze dívat lidskýma očima. V jeho historii jsou poryvy dobového myšlení podobné poryvům větru, větru, který někdy přináší naprostou spoušť a zkázu a jindy – většinou – jen střídání ročních dob.

A jestli je něco nejhorší a nikam nevede, pak by to byly právě úvahy výše naznačeného typu. Ve sporu Stránský – ekologové není nikdo lepší a nikdo horší, nikdo není jednoznačně dobrý a jednoznačně špatný. Představa o Šumavě jako pralese jsou iracionální a stejně tak by nebylo správné nasekat na každém šumavském kopci sjezdovky, lyžařské areály a v údolích golfová hřiště.

Příspěvek byl publikován v rubrice Podél trati se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Šumava 2011: Prášily – Poledník

  1. Šumava napsal:

    Nebyl jsem tam. Musi to byt nadherne, jak cela Šumava i s kurovcem, ktereho pozvali ty plantaže a ted je nepřitel