Jet na výlet, když samotné placené parkoviště stojí sto korun na den. Zapřádám se do úvah do inflaci. Problémem není inflace sama o sobě, aspoň ne v té chvíli, ve které se nacházíme. Zatím je problémem jenom samotné inflační očekávání. Že správce parkoviště očekává, že lidi budou ochotni platit na parkovišti stovku za den. Tahle cena je opravdu na hraně, říkám si. Až bude inflace, budou chtít třeba pětistovku, říkám si.
Procházíme se po Medvědí stezce kolem přírodních artefaktů, žulových kamenů na ještě zalesněných kopcích, lesem, který se laickému oku zdá být relativně zdravý, ale který možná uschne během několika následujících let. Během dne projdeme Medvědí stezkou až k pomníku posledního medvěda zastřeleného na Šumavě dne 14. 11. 1856. Litovali toho medvěda tehdejší lesáci nebo nelitovali? Těžko říct, dneska už se nelze vmyslit do té dávno minulé události. Možná je ani nenapadlo, že by mohl nějaký zvířecí druh z přírody úplně zmizet.
V Jeleních vrších, osadě zhruba uprostřed naší vycházky, jdeme přes kopec, pod kterým vede tunelem Schwarzenberský plavební kanál. Horní a Dolní portál tunelu leží od sebe jen pět set metrů a návrší mezi nimi je nenápadné a přece to byla pro Karla Rosenauera překážka, kterou nemohl zvládnout jinak, než tím nejsložitějším prvkem, totiž tunelem. Mytologie nenápadných míst. Nenápadné místo je někdy těžké překonat. Nenápadná místa jsou v krajině, životě i čase. Letos řeším, jak se prosmeknout nepříznivým časem. Nenápadně se dostat na druhý konec nenápadného zádrhelu. Jak poslat myšlenky po proudu, tam, na místo určení? Kamsi, kde budou něco znamenat… Kde je to místo, kterým směrem leží?
Naše uvažování je ve vleku nespojitých obrazů. Pronikavá myšlenka je dnes vzácnější než optický klam.
Zbytečně spěcháme, na železniční zastávku Černý Kříž, která leží na konci našeho výletu, přicházíme po pěti hodinách cesty hodinku a půl před odjezdem našeho vlaku. Po chvíli začíná pršet, takže ten spěch vlastně nebyl až tak marný. Líbí se mi počasí na horách, kde se často mění déšť, slunečná obloha, klid střídají poryvy větru, rozedrané cáry mraků letí po obloze a současně jiná, celistvá mračna ve vyšších vrstvách skoro stojí.
Po ránu cestou do Nové Pece jsme v autě poslouchali vědecko-populární pořad Meteor, kde vědkyně Martina Hřebíčková z Psychologického ústavu Akademie věd povídala o výzkumu národních povah. Prý se přišlo na to, že typická česká povaha neexistuje – stejně jako německá, polská atd., výzkum probíhal v pěti středoevropských zemích. Jenže já vím, že jsou to hlouposti a povahu nějakého společenství dokáže určit jedině básník a ne prajednoduchý test, který ke svému výzkumu používali. Při poslechu pořadu Meteor jsem děkoval Bohu, že jsem se vyhnul životnímu osudu být placen za vědeckou práci a dělat podobné výzkumy a muset pak prezentovat jejich v podstatě předem určené výsledky. Takový život v mých očích znamená především být zbaven veškerého studu a to považuji za zahanbující. Vědecky pracovat znamená – aspoň v oboru dnešní psychologie – smířit se s tím, že výsledky mé práce v naprosté většině případů budou k ničemu, že nic nepřinesou. Je snad jasné, že pokud něco jako národní povaha existuje, pak to zcela jistě nelze prokázat psychologickým testem o několika desítkách položek. Navíc je zřejmé, že povaha lidí v Čechách je jiná, než lidí na Moravě a ještě k tomu se liší povaha lidí žijících v Praze a mimopražských. S jistotou je také možno tvrdit, že národní povaha hraje roli až od určitého nakupení lidí, až na té úrovni, kde vzniká dav, který formuluje nějaké požadavky a chce něčeho dosáhnout, to myslím dobře postihl spisovatel a klinický psycholog Jan Křesadlo – Václav Pinkava, když v novele La Calle Neruda posadil do pražské putyky konzumenty se španělským temperamentem. Vlastně je to zlatá doba, pokud se vědečtí pracovníci živí prací beze smyslu a bez významu, je to období, které odpovídá středověkému období scholastických disputací. Jakoby nám nic nechybělo nebo možná přesněji řečeno, jsme v dějinném období stagnace, kdy nedovedeme pojmenovat, co nám chybí a tudíž nevíme, jak toho dosáhnout – a to je možná dobře a to je možná definice zlaté doby. Je lepší takto vědecky pracovat než vést války z nudy.
Více než do představ z pořadu Meteor jsem byl na zastávce Černý Kříž nad lahví Nakouřeného šviháka, speciálního piva z pivovaru v Českém Krumlově zabrán do úvah na téma, jak vlastně dokáže v kouři vyuzený slad předat vůni kouře vařenému pivu. Pomalu jsem vypil jednu láhev a měl jsem dost, protože co je v životě dobré a zajímavé a originální, toho vposledku stačí málo, toho stačí přiměřené množství.
Schwarzenberský plavební kanál – Wikipedia