Shodou okolností jsem teď přečetl dvě knihy, které mají podobný vývoj hlavního hrdiny. Vyšly krátce po sobě, Hájíčkova kniha koncem roku 2001, Komárkova začátkem roku následujícího. Vznikaly nezávisle na sobě a obě patří do kategorie románových prvotin.
O knize Stanislava Komárka Opšlstisova nadace jsem zde psal včera. V určitém smyslu podobné téma zachytil Jiří Hájíček v novele Zloději zelených koní.
Hrdinové těchto knih propadají jakési posedlosti, která narušuje jejich vztahy s okolím, rozvrací jejich partnerský život, vyvolává jejich osobní krizi, mánii, která je následně obrací od povrchu do sebe samých. Těžko říct, zda autoři zachytili nějaké obecnější téma konce devadesátých let, může to být jen shoda náhod. Ale je také možné, že mužské fungování ve společnosti právě této doby podobné téma jaksi samo nabídlo.
Hájíčkův hrdina je amatérský geolog, středoškolák. Seznamujeme se s ním v roce 1987, po prázdninách toho roku nastupuje na studia do Prahy. Ještě jaksi okrajově vnímá události Palachova týdne v roce 1988, listopad 1989 je zde něčím vedlejším.
Už na konci střední školy začíná podnikat výpravy za vltavíny, čistě z fanouškovské záliby. Přidá se k němu praktický vesničan Kačmar, který za vltavíny vycítí příležitost k přivýdělku.
Hlavní hrdina je připoután k místě svého bydliště, kde prožívá svůj milostný vztah. Hájíček dokázal rozvinout portrét člověka, který je přesvědčen o své vlastní suverenitě. Jeho mladý hrdina má vizi, má dynamiku, je sympaticky neohrožený. Nedokáže se ale přizpůsobit požadavkům, které na něj klade už první vážnější zkouška, nezvládá vysokoškolské studium. Vrací se z Prahy jednak za svojí přítelkyní, ale také kvůli své vášni pro hledání kamenů. Jeho další vývoj je jaksi gamblerský, hráčský. Vytváří spolek s Kačmarem, společně podnikají výpravy za dobýváním vltavínů. Zprvu je to činnost unikající větší pozornosti jejich okolí, ale stále víc a víc se komplikuje. Konkurencí jsou jim jiné skupinky hledačů, postupně si jich všímá také policie, lesníci, místní lidé a noví majitelé pozemků dříve státních. Hlavní hrdina příběhu se stále víc vzdaluje běžnému životnímu stylu, odcizuje se své lásce, se kterou stačil na začátku příběhu uzavřít sňatek.
Jeho soukromý život se hroutí a postupně také vyprchává jeho hledačství. Po pěti letech jsou vltavíny na většině míst už vytěženy, spolupráce s Kačmarem dostává trhliny, možnosti nových objevů jsou vyčerpány.
Novela končí smířením hlavního hrdiny se sebou samým i s okolím, nalezením pevnější půdy pod nohama, silnější a opravdovější identity. Děje se tak rovněž díky určitému pochopení vlastní minulosti, což Hájíčkův hrdina prožívá v závěrečné části textu.
Téma, které Hájíček ve Zlodějích zelených koní pojednal, s odstupem deseti let od prvního vydání této knihy ještě dozrálo. Léta devadesátá nesou dnes přízvisko divoká, tunelářská atd. K běžnému pohledu na tyto roky se příběh pojednaný ve Zlodějích velmi dobře hodí, je jejich dokonalou metaforou. Je ovšem také vyprávěním o dozrání jednoho mladého muže. Podobně, jako se to podařilo Stanislavu Komárkovi v již zmíněné knize Opšlstisova nadace, také vypravěč této novely vycítil jakési hlubší téma – mužské nezralosti a hledání skutečné mužské identity. Celých padesát let, mezi roky 1948 – 1989, bylo toto téma tabu. Režim potlačoval svobodu rozhodování a tím popíral to nejpodstatnější: že k vnitřní opravdovosti lze dojít jen na základě svobodné volby a objevit sebe sama lze jen a pouze v peripetiích vlastního svobodného života.
Možná ta divoká devadesátá léta byla tak divoká, že nám chyběly autentické a reálné životní vzory. Hledání mladého muže se neobešlo bez ztrát a úrazů, je ale cennou zkušeností, ze které lze čerpat.
Jiří Hájíček: Zloději zelených koní, vydalo nakl. Host, Brno 2001, 144 str.
Osobní stránka Jiřího Hájíčka: www.hajicek.info