Univerzita Palackého v Olomouci loni vydala sborník Prchavé domovy – Mezi vyhnanstvím a vnitřním exilem. S
borník je dvojjazyčný, všechny příspěvky jsou publikovány v českém a anglickém jazyce. Přeložena je rovněž předmluva, ediční poznámky, medailonky jednotlivých autorů a stručný slovníček pojmů z období totality.
Editoři, Mgr. Petr Kopecký, Ph.D. a PhDr. Matthew Sweney, M.A., publikaci sestavili z příspěvků, které zařazení autoři přednesli v rámci festivalu Ostrovy bez hranic 2010.
Sborník představuje texty třinácti současných autorů, z nichž celkem tři jsou cizinci, dlouhodobě žijící na území České republiky. Na závěr jsou zařazeny dvě básně Ivana Blatného s olomouckými motivy.
Zaujala mě úvodní povídka Američana Brada Vice Opice v Zoo, která barvitě popisuje českou realitu na začátku 90. let. Toto vyprávění drží pohromadě a docela odpovídá titulu celého sborníku. Praha je hrdinovi této povídky prchavým domovem, ve kterém se nechce vázat.
Ve sborníku následují verše dalšího Američana, Jasona Mashaka, vyjadřující méně zdařilým způsobem obdobný životní pocit.
Italka Sabine Eschgfäller, žijící v Olomouci, je zastoupena třemi básněmi.
Kritérium vnitřní emigrace se příliš nehodí na zařazené české, moravské a slovenské autory. V tomto směru mě napadá nejprve určitá ironie. Nevím, v jakém exilu či vnitřní emigraci žije třeba takový Petr Hruška, v jeho případě je to snad jen vnější „nálepka“, která má ozvláštnit relativně chudou poetiku. Jiným specifikem je objev, že se Jaroslav Kovanda na stará kolena pokouší o psát poesii, které se nyní říká angažovaná. V jeho pojetí jde o záznam kontroverzních témat z tisku, která vepsal hned do několika svých otištěných textů. Současně k těmto tématům vyjadřuje v podstatě indiferentní postoj, což je přece jen trochu málo. Zvolená básnická metoda spočívá ve snaze čtenáře zasáhnout případy z pomyslené černé kroniky současného světa, chybí však opravdovější postoj, který by dovoloval najít nějaký hlubší obsah.
Výrazným básnickým textem nazvaným Bílý betlém je zastoupen Jaroslav Erik Frič. Dále zaujme rozsahem poměrně stručný fejeton Olomoučana Miky Marusjaka o trempingu za normalizace. Z dalších místních autorů jsou v Prchavých domovech publikovány práce Rostislava Valuška a Petra Mikeše. Z ranku undergroundových autorů je zde ještě Pavel Zajíček. Z mladších autorů jsou zastoupení David Voda a Milan Libiger.
Do závorky bych vytknul, že je zde několika básněmi představen také Jakub Grombíř, od kterého jsem sborník dostal. U jeho biografických údajů je citát z mé recenze na Grombířovu sbírku Kráska a network.
Sborník Prchavé domovy je dokladem o literárním životě v Olomouci a je nepochybně dobře, že se našly prostředky a energie na jeho vydání.
Někteří ze zastoupených autorů pro čtenáře zatím ještě mnoho neobjevili, můžeme ale stále doufat, že se jim to jednoho dne podaří. Na druhé straně můžeme být rádi za otištění zdařilé povídky Brada Vice nebo básně Jaroslava Erika Friče. Podobných textů není nikdy dost.
Pro mě osobně je sborník zprávou o světě, do kterého jsem svými aktivitami před deseti lety částečně patřil. Literární akce, čtení a festivaly jsou vždy příležitostí k setkání a vzájemnou výměnu myšlenek, představ, nápadů a poetik. K něčemu podobnému snad na festivalu Ostrovy bez hranic 2010 v Olomouci možná došlo, sborník to však překryl na můj vkus poněkud bombastickou předmluvou. Jako v běžné společnosti, tak i mezi básníky vždy budou lidé hlučnější, výřečnější, družnější, na které při pořádání literárních akcí není radno zapomenout. Vedle nich ale také budou autoři tvořící skutečně ve vnitřním exilu, na které se naopak zapomene snadno, jelikož se o účast na podobných akcích nehlásí. V tomto smyslu mohli být editoři odvážnější.
Prchavé domovy – Mezi vyhnanstvím a vnitřním exilem. Fleeting Homes – Between Banishment and Inner Exile, edit.: R. Hýsek, M. Sweney, Palackého univerzita, Olomouc 2010, 250 str.