„Neber svůj život tak doslova, vždyť známe se jako svý boty…“
(Karel Plíhal, z textu písně V antikvariátu)
Koncem léta vyšlo dlouho očekávané CD Karla Plíhala Vzduchoprázdniny. Nahrávka je překvapivě prostá, písničkář na ní vystupuje sám, hraje jen na dvě kytary, album vydal na vlastní značce (Inspiracek), je to jakoby domácí práce, a to včetně celkem jednoduchého bookletu.
Desku otevírá posmutněle znějící introvertní bilancování: „Noční vánek na stůl snáší / co dům dá, co dům dá / velkou mísu s vtipnou kaší / co dům dá, co dům dá / je jí stěží na dvě lžíce / co dům dá, co dům dá…“ V podobné náladě se nese celá jedna rovina této desky.
V letech od Plíhalovy předchozí autorské nahrávky se stalo ledacos. Plíhal vystupoval ve filmu, natočil DVD, odehrál stovky koncertů, ale také pocítil potřebu dát si pauzu a „podívat se na sebe zvenčí“. Pro písničkáře, jehož písničky už v řadě případů zlidověly, je něco podobného důležité. Dívá se na sebe zvenčí a z toho, co vidí, nabírá látku, s níž pak oslovuje své posluchače. Přemýšlí o tom, co se děje s ním a se světem právě nyní. Spolu s většinou recenzentů soudím, že se mu to podařilo, srovnání s tvorbou Leonarda Cohena nebo Jiřího Bulise nejsou náhodná.
Zajiskří se slovní hříčky, atribut pro Plíhala typický. Písničkáři u nás byli nejvíc populární v době, kdy se muselo číst mezi řádky, kdy byl na podiu největší odbyt pro společenskou satiru. Také na to deska Vzduchoprázdniny živě navazuje, například v písni Už jdou, kde je ironizován malý člověk plný předsudků ujíždějící od problémů tohoto světa do svého soukromí nablýskanou „xenofábií“.
Jsou zde žertující, jakoby dětem určené písničky Prase a Velbloud, ve kterých autor navazuje na další část své předchozí tvorby. Ale třeba píseň Velbloud je v půli ztišena a překřiknuta filmovou replikou Rudolfa Hrušínského: „Proboha ticho!“ – Plíhal tímto způsobem uniká z masky hitmakera za zenitem, do které by se mohl dostat věčným opakováním svých nejslavnějších songů. Sympatické přiznání určité únavy z role „baviče“ vlastních „skalních“ fanoušků.
Do nahrávky se posluchač vposlouchává. Postřehne zprvu nejchytlavější melodie, pak rozpoznává zvukové a slovní hříčky, aby nakonec zjistil, že tahle deska přináší značnou dávku poesie.
Překvapením je pohled vzhůru. Plíhal hledá pravidla a zákonitosti lidské existence a vede o nich dialog s kýmsi, koho nad sebou vidí. Samozřejmě jsou zde osobní vyznání, milostné písně: „Můj vesmír končí / končí u tvých očí…“ Dovede vměstnat celý jeden osud do několika minut písně Na kolech, jednoho z vrcholů této desky: „Jedeme lesem tónů / a v čele peletonu / Slunko v žlutém tričku / kdo by se bál…“ Aby vzápětí přinesl lapidární Generační výpověď, extrakt hořkosti dnešních průšvihů a zklamání: „Ptáš se, na co myslím / inu myšlenek je celá spleť / dnes mi dali na hodinu / generační výpověď…“ Píseň pro kamarády, pro vrstevníky, pro ztracence v tomto světě, tak často nespravedlivém a nemilosrdném.
A pak je tady Motýl povaleč, píseň složená z několika náběhů na další písně, pospojovaných jako patchwork refrénem: „Krásné je, když srdce touží začít znova, leč / kavárnou neslyšně krouží motýl povaleč.“
Hravý písničkář dozrál, jeho nová deska přináší hudební miniatury pro každou náladu a do každého počasí.
Další informace k desce je možné získat na osobní stránce Karla Plíhala www.karelplihal.cz.
Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny. CD, 46 minut 56 vteřin, Inspiracek 2012.