Mýtus Západu vášnivě a poeticky

Malíř, esejista a teoretický fyzik František Vodák (1941-2013) vydal svoji úvahu o křesťanské podstatě evropské civilizace poprvé v samizdatové edici Autoboros v polovině osmdesátých let, text však v ničem nezastaral.

Abendland – Západ, slovo, které mělo velký zvuk zejména v dobách, kdy se nesmělo volně cestovat, kdy české země svírala nepochopitelná neprostupná hranice. Nápad omezit svobodu pohybu vypadl z Pandořiny skřínky sociálních inženýrů bývalého režimu s řadou jiných „zlepšovacích návrhů“ a patřil mezi nimi k trestům nejpalčivějším.

Možná z touhy po zemích za hranicí lemovanou železnou oponou, drátěným plotem pod napětím, minovými poli, příkopy a zátarasy psal František Vodák, později profesor Katedry fyziky ČVUT v Praze, rukopis své Legendy o posedlosti, knihu Abendland, která letos vyšla v nakladatelství Dauphin. Texty zde soustředěné oscilují kolem jednoho jádra: otázek, co vlastně Západ je, jak se vyvíjel, jaký je jeho stav a jak se k němu vztahovat?

Rukopis vznikal v Praze a v Brtníkách, malé obci ve Šluknovském výběžku nedaleko Rumburka. Je datován roky 1982-1985 a poprvé vyšel tiskem počátkem devadesátých let v nakladatelství Orbis. Pět textů, psaných rozčíleným, obrazností překypujícím jazykem, doplňuje stručný Pokus o revizi, drobná satira, ve které autor naráží na tristní stav politické reflexe veřejností o dvě desítky let později.

Tváří v tvář ideologickému blábolení o pokleslosti kapitalismu a těžkém životě vykořisťovaných Západoevropanů, který byl denním chlebem normalizačních médií, sbíral autor těchto básnických esejů argumenty, s jejichž pomocí se pokusil vystavět odlišnou vizi, totiž vizi vývoje Západu ke svobodě, vizi postavenou na kořenech Říma a křesťanství.

Vzhledem k tehdejší omezené dostupnosti historických pramenů připomíná výsledek autorova úsilí geologickou sondu vedenou skrze horniny různé tvrdosti a kvality. Neobjevují se zde fakta, která bychom neznali. Jsou však doplněna osobní zkušeností například s návštěvou katolické i evangelické bohoslužby, a reflexí takového zážitku, což je líčení, které zaujme už jen tím, že je ve srovnání se současnou esejistickou produkcí čímsi neobvyklým. Byť jsou Vodákovy eseje jen výsečí z obsáhlého námětu, je v nich možné dodnes se zájem objevovat, nechat se jimi oslovovat, dovozovat s jejich přispěním své vlastní významy, souvislosti a důsledky.

Vodák z vývoje Západu usuzuje na kvality, které přinesla kombinace křesťanských principů, podnikavosti, dravosti a současně uznávání určitých společně sdílených postojů, vyznání a hodnot. Dala vyniknout vzájemné konkurenci několika hlavních národních kultur, nebo řekněme států. Vývoj politického uspořádání evropského Západu a jeho srovnání s jinými civilizacemi výstižně popsal Eric Voegelin v knize Nová věda o politice, která u nás vyšla v překladu v roce 2000. Docházejí oba k podobným výsledkům, byť Vodák jazykem básnickým, zatímco Voegelin jazykem společenských věd.

Jde totiž o to, že se přes všechny vnitřní krize v kultuře Západu objevila dlouhodobá tendence otevírající prostor pro politickou seberealizaci širokých lidových vrstev. Přes veškeré vývojové komplikace umožňovala konkurence jednotlivých evropských států vyjadřovat v politice hodnoty, skrze které mohl postupovat společenský i civilizační pokrok. Abendland tak dokázal z dlouhodobého hlediska přežít řadu absolutistických či totalitních říší.

Dnes není podobný pohled obecně příliš v oblibě, čtenářsky vděčnější je představovat vývoj Evropy jako sérii válek, sabotáží a katastrof. Autoři takových vizí obvykle o křesťanském fundamentu Západu nesmýšlejí nijak příznivě, pokud mu vůbec věnují svoji pozornost. Jako by jim vadil právě ten svobodný vývoj, Duch, který jak známo směřuje svými cestami a vane, kam chce.

Právě to činí Vodákovu knížku aktuální, byť vznikla v době, kdy se autor musel potýkat s nedostatkem novější literatury a problematickým přístupem k pramenům. Dospěl totiž k formulaci svého textu v době, kterou dnes řada novinářů a redaktorů kulturních rubrik s nostalgií oprašuje. V normalizaci, době postižené nehybností. Vodákovo autorské gesto právě takové vidění té doby zpochybňuje a vysloveně ubírá na přesvědčivosti podobné nostalgie. Je nasyceno účinnými protilátkami. Je zřejmé, že je to vývoj, co posunuje civilizaci, nikoliv nehybnost. Nelze se totiž zastavit na místě ani tehdy, kdy je evidentní, že hospodářské ukazatele klesají. Má se to totiž tak, že když podobné ukazatele stoupají, nelze je zadržet, a když klesají, nelze je nějakými opatřeními revolučně „přetočit“ směrem k žádaným hodnotám. Lepší a horší doby se vždy střídaly. V rámci civilizace je nutné umět akceptovat obě tendence.

Autora v té nejvrchnější vrstvě ovlivnila dobová obliba psychoanalýzy i knížek Bohumila Hrabala, nechává se vést volným proudem vyprávění. Podstatnějším rysem je pojmenování hodnot: víra, naděje a láska zde nejsou protikladem vize o volnosti, rovnosti a bratrství. Nejsou to jen slova, jde o šestici motivů, ke kterým směřuje lidské konání v Abendlandu.

Kromě Voegelinovy knihy Nová věda o politice v této souvislosti stojí za připomenutí také obsáhlý spis Rio Preisnera Americana, který se rovněž zabývá civilizací

evropského Západu.