„… skutečná hlubinná psychologie musí být především hlubinnou estetikou.“
(James Hillman, Myšlení srdce a duše světa, str. 30)
Michal Šanda a Jakub Šofar vydali knihu „Kazuistika pacintů“, ve které provádí vlastní dušezpyt. Volným námětem dvou textů publikace o necelých 110 stánkách je práce s hrubou materií, kterou v sobě každý člověk nosí, inspirovaná obdobným konceptem analytické psychologie. Jednou z možností práce se sebou samým je „vypsat“ se z veškerých splínů a nutkavých představ, přednést svůj materiál poučeným uším v soukromí psychiatrické ordinace. Stylizace je to docela dobrá, není to marný výchozí bod ani pro jednoho z autorů. Nepochybně otevřenější je Šanda, jehož text těká v různých historkách skutečně jaksi po dně lidské existence.
Položil jsem si nad jeho textem otázku, kam se vlastně poděly romantické příběhy a romány o hrdinech, bojovných, odvážných a spravedlivých recích… Zřejmě zmizely spolu se svým obecenstvem. Když už se v naší civilizaci pro jednou dosáhlo určitého všeobecného vzdělání a téměř stoprocentní gramotnosti, nemohlo vnímavějším duším, za mnohé jmenujme např. Jaroslava Haška, jaksi uniknout, že pro většinu vzdělaných a gramotných lidí, přes drobné posuny v oblasti materiální, budou různé vyšší mety stejně nedosažitelné, jako byly pro jejich méně vzdělané předky. Haškův nejslavnější román dosáhl takového úspěchu snad právě proto, že je jeho hrdina tak neúspěšný. Je tak neúspěšný, až z toho vlastně stojí na okraji a dává druhým najevo, že s nimi tu jejich „hru na život“ prostě nehraje. Domnívá se totiž, že je to jedna z mála svobod, které mu jeho doba umožňuje. A jak známo, puzení ke svobodě patří mezi nejhlouběji uložené lidské instinkty.
Šanda ve svém textu zkouší variantu na Hrabalův text Tanečních hodin pro starší a pokročilé. Ten je sám o sobě dobrou ukázkou, kam se otázka posunula. Autoři Hrabalovy generace svobodu viděli v okolnostech kolem tělesných intimit a toto téma skoro úplně vytěžili. Dnešní literatura se posunuje spíše k násilí a vnitřním tenzím, spojených možná s tím, že volného prostoru k nadechnutí jako by bylo ještě méně, než kolik ho bylo v dobách Jaroslava Haška či Bohumila Hrabala. Šandův vypravěč v této knížce tančí právě okolo těchto témat a námětů. Jak kohosi okradli, jak kohosi ubodali sršáni, jak je hloupé, když v jeho oblíbeném podniku hraje hudba, při které nemůže psát, jak chodí na ryby, jak pije a hází flašky z okna… je to vlastně psaní o hledání své osobní svobody. Jakési neklidné hledání klidu.
Je přitom zřejmé, že jiná je svoboda Švejka, jiná je svoboda Hanti, jiná svoboda Saturnina, jiná třeba Hamleta a jiná svoboda Don Quijota. Pro Švejka je to klid, kdy ho nikdo „nebuzeruje“ a on může hrát karty, sedět u piva, kšeftovat s kradenými psy a potenciálně něco podobného. Šanda se ve svém textu skvěle trefil do podobného rozměru svobody a jelikož je myslím dost autentický, patří tento text k těm nejlepším, jaké jsem kdy od něj četl.
Šofar je méně čtivý a méně líbivý případ. Hru na odhalování, která je motivem této knížky, hraje s mnohem většími zábranami. Je potom logické, že to funguje méně. Ani jeho text však není marné si přečíst. Je to autor uzavřenější. Baví? Nevěřím? Bylo? Vykládal? Plavat? Přijde? Smrt? Ksakru? – zní jeho otázky. Na rovině pokusů o odpovědi podává výkon spíše esejistický, glosátorský. Svoboda jeho vypravěče je zase jiná, než jakou čtenář zaznamená u Šandy. Zdá se, jako by byl o generaci starší a patřil do doby, kdy se spisovatelé ještě snažili zaznamenat širší kontext společnosti a doby, v níž se pohybují. Netahá z rukávu tolik bláznivých historek. Osciluje mezi osobním a obecným a právě tím jakoby si vyznačoval prostor, který má k dispozici. Není to marné, pokud jeho odpovědi vyvolávají u čtenáře vlastní otázky a chuť k dialogu. Šanda je do své svobody vsazen jaksi na pevno a je zřejmé, že s ním jen tak něco nepohne a spíše se budou muset klidit z jeho cesty druzí, když na to přijde, u Šofara je ta svoboda jaksi diplomatičtěji vymezovaná. Stačí sledovat už jen to, s jakým potěšením vypisuje různé finesy jednání o „modrou knížku.“ Pomyslné „vyřazení se ze služby“ pro jeho vypravěče v rámci sebedefinování představuje symbolický, ustavující čin. Dění se odehrává okolo otázky: sloužit či nesloužit? Umožňovat skrze své psaní dialog o tom, co se děje právě teď a v této době nebo se stáhnout do samoty vlastních představ o nesmyslnosti a zániku toho všeho? Šofar potřebuje být na cestách, v pohybu, aby pramen, ze kterého odebírá své vize v sobě nezakalil.
Oba autory rozděluje přístup k pojmu Bůh. Zatímco Šofar je schopen aspoň v základu vztáhnout své sdělení také k tomuto pojmu, u Šandy je jakákoliv otázka v tomto smyslu ignorována. I v tom má blízko k Haškovi, jehož postavy se na bohoslužbách nudí, představující si svíčkovou s pěti houskovými nebo propadají bizarním emočním záchvatům, jinými slovy mají potřebu úniku a jsou nastaveny jaksi „proti“. Šofar je mi tak vlastně bližší, neboť hru na psychoterapii vede sám se sebou zřejmě již dlouhá léta a zdá se být existenciálně poučenější. V knížce je čtivější Šandův text, vzhledem k svému naturelu bych však na pivo raději zašel se Šofarem. Je pravda, že mě to vlastně vždy táhlo duchovnějším směrem, na rozdíl např. od některých spolužáků z fakulty, kteří svoji karieru založili na tzv. objektivní vědě, která rovněž pojem Boha ignoruje a zkouší dělat pouze takové experimenty, ve kterých s ním nemusí nijak počítat. To je už ale jiná řeč.
(Michal Šanda, Jakub Šofar: MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová – Kazuistika pacientů M. Šandy a J. Šofara – literární anamnéza, Novela Bohemica, Praha 2014, 112 stran)