Dění při útoku na redakci týdeníku Charlie Hebdo jsem sledoval téměř celý ten den na Twitteru a viděl jsem, jak se vzápětí objevila řada gest na podporu časopisu. Typickým příkladem může být série čtyř obrázků, kde zlomenou tužku jakási neviditelná ruka znova zaostří a gumou smaže zahaleného ozbrojence. Napadl mě přitom výraz „wishfull thinking,“ tj. „zbožné přání“. Jistě bychom si všichni přáli, aby hrozba podobných atentátů zmizela z našeho světa. Tisíce uživatelů Twitteru sdílely podobné obrázky. Lidé o den dříve ke svobodě slova velmi vlažní najednou kolem sebe mávali hashtagy #JeSuisCharlie jak archanděl Gabriel v nebi plamenným mečem.
Nápisy na zdech
V Čechách máme v živé paměti nejméně dva okamžiky, kdy karikatury a nápisy na zdech sloužily jako ventil dobových nálad. Byl to srpen 1968 a listopad 1989. Tehdejší ulice byly vlastně takovým Twitterem dneška, jakýmsi lidovým Hyde Parkem. Po srpnu 1968 karikaturisté záhy umlkli, doba totiž směřovala jinam. Ukázalo se, že jejich dílo bylo mnohdy jenom „wihfull thinking“, které záhy potlačila cenzura silnější strany. Po listopadu 1989 nastala situace opačná, vtip se vrátil na stránky časopisů a plnil svoji funkci.
Jaká varianta zvítězí v současné Evropě? Otázku, co by mohlo urazit islám teď asi bude zvažovat opravdu každý. Pro málokteré kreslíře a novináře je nezbytnou životní potřebou maximální naplňování jejich tvůrčí svobody, většina jen rozvíjí své řemeslo. Připomínkou dobové poplatnosti karikatur mohou být stránky různých prosovětských časopisů z normalizační éry, kde pravidelně bývala stránka kreslených vtipů ze Západu, vybraných pro povzbuzení totalitního establishmentu a jeho příznivců. Svoboda se lépe uplatňuje tam, kde je po produktu svobodného člověka přiměřená poptávka a kde proti němu nestojí cenzura ani žádní ozbrojenci.
Redaktoři Charlie Hebdo žili pod policejní ochranou, jejich šéfredaktor tvrdil, že uznává jen zákony své země. Věřili tedy ve svoji zemi a věřili, že je ochrání. Věřili, že situace je pod kontrolou. Tuhle zásadní důvěru v okolní svět atentát na jejich redakci narušil podobně jako v roce 2001 útok v New Yorku.
Můžeme si uvědomit, jak úžasné je, že v Evropě přece jen převažuje klid. Jak vlastně chápat satiru a kreslené vtipy v době, kdy jsou v islámských zemích vražděny tisíce lidí odlišného vyznání nebo kdy jsou lidé zabíjeni sebevražednými atentátníky v podstatě jen proto, aby byl šířen nepokoj a rozvrat?
Zakázat nejapné vtipy?
Několik dní před atentátem v redakci Charlie Hebdo zveřejnil Tomio Okamura na svém facebookovém profilu výzvu, aby Češi venčili prasata u muslimských mešit. Nápady Tomia Okamury a jeho spolustraníků jsou v tomto smyslu hrubé až hulvátské a vyvolávají bouřlivě nesouhlasné reakce. Dnešní archandělé Gabrielové šli po uveřejnění Okamurova výroku hromadně na kebab a máchali na Twitteru zas nějakým jiným #hashtagem lokálního, českého významu. A přece nešlo o nic víc, než o nejapné provokování. Je zřejmé, že muslimové by udělali nejlépe, kdyby v Evropě normálně žili. Tím by na svoji stranu postupně získali značnou část populace, která je dnes bez náboženského vyznání. Časopisy obdobné tomu Charlie Hebdo by pak samy zavřely krám, protože by o něj v takové společnosti nikdo nestál. Za vlasy přitažená představa? Asi ano, neboť se zdá, že vtipy v Charlie Hebdo zřejmě v podstatě pouze vyzývaly ke kultivaci islámu a řešení sporů běžnou diskusí. Podle dostupných ukázek šlo o poněkud vyhraněnější obdobu politického komiksu, jaký u nás známe z Reflexu. Redaktoři Charlie Hebdo zkrátka s gustem útočili na věci, které věřící různých náboženství chápou jako posvátné. Z těch několika málo ukázek nelze posoudit, nakolik byli opravdoví a nakolik sdíleli rozšířené evropské pokrytectví, kdy na naše vlastní tradice lze útočit bez problémů, zatímco problematické rysy jiných náboženství a nejrůznějších menšin jsou v podstatě mimo diskusi a jsou tabu.
Stačí ctít pouze psané zákony?
Redaktoři Charlie Hebdo měli úctu k psané liteře zákonů své země a cokoli ostatního zdá se ignorovali. Lakonicky se dá poznamenat, že k přežití jim to evidentně nestačilo. Zemřeli jako intelektuální hrdinové naší doby, jejich odkaz se uzavřel a my nad ním můžeme uvažovat, můžeme tuto událost poměřovat s každým dalším dnem své vlastni existence.
Kdesi nad člověkem psanými zákony je rovina „božských“ věcí, jejíž součástí je obraz Boha, který od nepaměti vyvolával v lidech úctu a bázeň. Z dějin víme, že místa, kde byli lidé vlažní, bývala pravidelně v ohrožení jejich nábožensky horlivějšími sousedy. Řeklo by se, že např. sovětské Rusko a jeho satelity přece byly oblastmi přímo ateistickými a přece vydržely desítky let. Tam ale panovalo fanatické náboženství státu, který nad životem lidí přebíral maximální možnou kontrolu. Fungovaly tam farní úřady místních sovětů, pseudoduchovní společenství účastníků porad opírajících se o marxistickou dogmatiku, pravidelné koncily stranických sjezdů. Když si takto rozšíříme horizont, můžeme lépe uvažovat nad otázkou, co je vlastně posvátné pro nás tady a teď. Posvátná nejsou jen místa v kostelech. Od nepaměti patřily k posvátným věcem například potraviny nebo nápoje. Vlastně vidíme, jak se u nás k těmto věcem přistupuje. Kvalita potravin v běžných obchodech je nízká, nápoje se pančují nebo vyrábí z náhražek. Krajina je zbavována pamětních desek, jen pro pár drobných mincí ze sběrny. Lidé, kteří udělají škodu za pár korun např. tím, že jedou v tramvaji načerno nebo nezaplatí účet za telefon, odvádí mnohanásobné částky soukromě podnikajícím exekutorům. Fetišem doby je záruka pravidelného příjmu. Uvažovat nad úpadkem doby se dalo ještě dál, snad to není potřeba dále rozvádět.
V zemích, které se nechají svými elitami zavést na podobnou cestu, obvykle psané zákony nabývají nemilosrdných podob a společnost upadá. Dalo by se říci, že zájem Všemohoucího o podobné společnosti slábne, neboť se zdá, že Všemohoucí je člověku nablízku zejména tehdy, když o něj člověk sám projevuje zájem. Co si tady postupně zavádíme nám zatím ještě stačí k jakémusi setrvačnému přežívání. Jsme ale vlažní, a islámští teroristé překypují nadšením zabíjet a oporou je jim k tomu právě jejich interní představa posvátného. Bez naší vlastní představy o Bohu a hodnotách s tím zřejmě neuděláme nic.
Dovedeme obnovit svoji svobodu?
V dnešní Evropě vidíme určité vyčerpání, ztrátu vitality, nerozhodnost a s tím související ztíženou možnost chránit své hodnoty. Je zajímavé, že přes civilizační rozvoj nepřibylo na Západě ani zdaleka tolik nových vědců ani dělníků, jako přibylo mimo Evropu hladových úst. Evropa se vždy obnovovala svobodou. Zamysleme se nad tím, zda svobodu dokážeme obnovovat dnes, masochisticky sešněrovaní tím, co se „očekává.“ Není to právě jakýsi náš latentní masochismus, co tolik dráždí psychopatické sadisty z jiných kultur, co je přitahuje jako hromosvod bouřku? Pokud si neuvědomíme roli posvátného v naší vlastní tradici, jen stěží dovedeme nabrat ducha k potřebné obnově. Možná se nám to už nepodaří a z tohoto úhlu pohledu bude údělem Evropy rozdat se a zaniknout. Je zbytečné psát #hashtagy, proč obyvatelé některých okolních zemí nemají k Evropě patřičnou úctu a proč řada z nich evropské hodnoty přímo nenávidí. Šancí k přežití naší civilizace je obnova povědomí o posvátném. Z úcty k němu pramení potřeba posvátné přiměřeným způsobem chránit a tím chránit sebe a své okolní společenství. Neztratili jsme na Západě právě toto? Nezanikáme, jelikož nám naše věda život až příliš usnadňuje? Možná naši kulturu nahradí něco jednoduššího, vitálního a méně komplikovaného. Naučíme se ještě milovat hodnotu prostých věcí, které se nám ještě stále zdají přirozené jako vzduch?