Týdny Olgy Stehlíkové

Z knížek, které jsem v poslední době četl, mě zaujala básnická prvotina Olgy Stehlíkové (*1977). Sbírka Týdny obsahuje zhruba pět desítek básní a vydalo ji v loňském roce v docela pěkné úpravě nakladatelství Dauphin. Obálka je z matného kartonu, s černobílou fotografií Jana Horáčka. Obálka je po přečtení knížky lehce ohmataná a už to samo o sobě dává četbě nádech čehosi sympaticky denního, uživatelského, současného.

Nabízí se otázka, zda jde o typickou ženskou poesii dnešní doby. V podobné otázce zaznívá určitý mužský „šovinismus“. Proč a priori dělit básníky na muže a ženy? Jenže ona tato poesie jaksi ženská skutečně je a to je právě zajímavé. Autorka popisuje permanentní zvládání ženské role, resp. hned několika ženských rolí.

Co naopak v této poesii chybí jsou např. dějiny, příroda je v roli komparsu, např: na zahradě to krokují krokusy/ za dveřmi je zádveří/ léto letují limonády…“ , dále je zde příroda v roli domácích zvířat, utírání prachu „z fíkusových listů, které nejsou nábytek…“, stádo mystických jednorožců se objeví jen za výkladem prodejny hraček.

Výše zmíněné náměty jsou jakoby ponechány „už napsané“ literatuře, zde se píše o vztazích. Manželství, výchova dětí, touha je vůbec přivést na svět v básni „život byl prázdný“. Život dětí, které jsou neočekávaně své a vedou své malé soukromé dětské války, přináší návraty autorky do jejího vlastního dětství, do chladivé spižírny vzpomínek, které jen někdy zhořknou, jako sklenice s pokaženou marmeládou, kterou by patřilo vyhodit. Jindy však září podzimním sluncem barevného listí, chladem zasněžené cesty do školy. Zazní hlášením školního rozhlasu atd. Ve sbírce toto musí být řečeno, aby se mohlo s velmi vítanou hloubkou této „vzpomínkové melancholie“ psát o současnosti, kde už zaznívají příběhy jinačí. Výběr z groteskního mumraje babylonu současného města, příběhy zaslechnuté, odpozorované, možná i vlastní, určitě netřeba po tom pátrat či rozlišovat, neboť jde o cosi jiného, jde o onu vlastní výpověď o současné realitě, která má přesah a sděluje cosi podstatného o naší současné duši.

Jsou to vlastně jakési „dračí písně“, které se zde podařilo Olze Stehlíkové zcela osobitě zapsat. Dračí písně v tom smyslu, že jsou opravdu o tom dění, jaké okolo sebe vidíme. Příběhy současně viděny „spatra“ i prožité, na vlastní kůži či při sdílení zážitků jiných, inspirace od ženského stolku v kavárně, avšak v každém případě prožitá a procítěná. Odcházení spolužáků ze střední, na kapačkách, po chemoterapii. „Bezdomovecký puch…“ v tramvajích. Jinde pachuť starého života, který již jakoby potřeboval jen sám sebe. Všeobecné sdílení banalit a poloveřejná dostupnost každého účastníka sociálních sítí. Chvatné bloudění tajuplnými zákoutími mužova mobilního telefonu, přehrabování jeho privátna dokumentovaného průběžně v chladné digitální paměti, s arií Rusalky na rtech. Vedle ženských příběhů nýmandi a „kurvíci“ ze světa mužů.

Procházky předměstskými uličkami, kde si autorka znamená „metamorfózy vývěsní cedule/malých potravin bez šancí na přežití/s jídlem, co mohlo jít, ale už prošlo/ s jídlem, které snědí milé síťovkové babičky…“

Byť autorka v závěru dospívá k ne zrovna povzbuzujícímu zjištění: „něco zažít/můžeš všechno/taková hrůza.“ Možná právě to je jádrem této generační výpovědi? Možnost zážitků a nutnost vlastní soustředěné cesty k tomu důležitému? Těkání versus koncentrace? Role, jež jsou na místě vs. stezky, které nikam nevedou?

Olga Stehlíková je na povrchu rebelující, polemická, nahlížející perspektivy z městských příběhů a ženských příběhů z naší doby, které jsou ještě horké, ještě voní. A současně, na hlubší rovině, skladby do sbírky Týdny zapsané hledají oporu v intuitivně chápaném řádu světa, v některých místech až jakoby evokovaly potřebu tradičního rozvrstvení světa, které by bylo a snad v základě stále ještě je celkem stabilní, o které je možno se opřít. Rebelie a ozvěny řádu se zde sváří jako voda a oheň, dávají této poesii její atraktivitu a živost. Svobody života, možnosti a hranice tvorby, které jsou zde promýšleny, působí, že čtení této knížky je jaksi osvětlující. Čtení této knížky je skutečně zážitkem.

Olga Stehlíková: Týdny, Dauphin, Praha 2014, 125 str.

Příspěvek byl publikován v rubrice Knihy se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.