Otevřený dopis redakci týdeníku Echo

Uvedený dopis jsem napsal a do redakcí Echa a tří literárních časopisů odeslal nikoli s úmyslem, aby byl publikován, ale k zamyšlení nad určitou omezeností a hloupostí.

Vážený pane Balšínku,

rád sleduji Vás časopis, týdeník Echo. Jsou mi sympatické peripetie jeho vzniku, skladba témat a nesporná kvalita většiny rubrik. Nemíním se však o tom při této příležitosti sáhodlouze rozepisovat.

Rozhodl jsem se Vám ozvat kvůli jiné věci. Nad některými příspěvky rubriky kulturní totiž čas od času musím uvažovat, kde končí publicistická kvalita a kde začíná zmetek. Nejnověji  k tomu přispěla poslední stránka vydání č. 46 ze 13. listopadu tohoto roku.

Redaktor Lukáš Novosad zde uvažuje nad literární kritikou a pro příklad si k tomu mj. bere úvahu Štěpána Noska ke knize Olgy Stehlíkové Týdny. Tuto knihu tak mimochodem sám Novosad zmiňuje ve Vašem týdeníku již nejméně potřetí, vždy v odmítavém duchu.

Ve závěrečné pasáži Novosadova testu z č. 46 se uvádí, cituji: „Každopádně i z krátkých ukázek je znát, jak se liší slovník kritiky, která je povšechná z úspěchuchtivosti, a kritiky, která se k obecnému soudu odváží až po poctivém rozboru konkrétního díla.“ Proti tomu by se nedalo nic namítnout, kdyby následně Novosad obdivně necitoval následující Noskův „kritický soud“: „Hypoteticky si dovolím tvrdit (a čtenář snad promine ten anachronismus), že by v devadesátých letech, aniž bych si o nich pěstoval nějak přehnaně romantické představy, duchamorné texty Olgy Stehlíkové v žádném kulturním časopise (kromě Tvaru) nevyšly. A kdyby vyšly, leckdo by myslím poznal, o co běží – a ozval se.“

Ponechme stranou, zda je v té úvaze adekvátně použit výraz „anachronismus“ a raději uvažujme, zda je podobná spekulace skutečně náznakem kritického myšlení, které by mělo být vyzvedáváno, či osobní invektivou, která naopak nemá žádnou kritickou relevanci.

Jako čtenář mám rád výrazné osobnosti literární kritiky z doby přítomné i z dob minulých. Často mě napadne, jak by jejich soud fungoval v jiné době. Jak by se tito kritikové dívali na knihy, které sám čtu a které oni ve své době neposuzovali. Něco podobného je snad jedním z podstatných rysů, díky nimž kvalitní kritikovo dílo působí nadčasově. Nemám rovněž nic proti tomu, když se kritik zamýšlí nad dílem autora, který vydal řadu knih v různých desetiletích, sleduje vývoj jeho díla v průběhu času, rozebírá motiviku a změny stylu.

U výše zmíněné Noskovy a následně Novosadovy úvahy si však chtě nechtě musím položit jinou otázku. Totiž zda je opravdu možné jaksi antidatovat prvotinu nadané autorky a uvažovat, jak by byla přijata, kdyby vyšla o celá dvě desetiletí dříve. Nejde jen o to, že Olga Stehlíková (nar. 1977) byla v oněch devadesátých letech de facto teenagerkou a svoji publikační činnost zahájila až později. Jde také o to, že se v průběhu oněch dvou desetiletí změnila celá společnost a s ní se změnilo také téma, o kterém tato autorka ve své prvotině píše. Je-li jejím námětem reflexe ženy v moderní společnosti, její autenticita a identita, pak obdobné téma samozřejmě v průběhu doby zkoušely reflektovat zase jiné autorky a snad i autoři. S nimi by Stehlíková mohla a měla být kriticky srovnávána. Něco podobného však u Novosada bohužel nevidím. Ptám se, zda by něčeho podobného byl vůbec schopen, jelikož se mi jeví, že předsudečně společně se Stehlíkovou odmítá ženské téma a ženské autorky v české literatuře jako takové.

Metody výrazných kritiků v literatuře bývají různé a mívají různé rysy. Jedno je jim však společné. Kritik obvykle nepíše o různých knihách zcela různými způsoby a čtenář díky tomu  dokáže jeho kritéria přenést na jiná literární díla. Zkusme nyní takto posoudit Noskovu a Novosadovu „časostrojnou“ hypotézu. Představme si kupříkladu, že bychom tímto způsobem najednou zcela vážně uvažovali, co by bylo, kdyby byl Kunderův Žert nabídnut k publikování v roce 1950, Škvoreckého Zbabělci v roce 1937 nebo Haškův Švejk v roce 1905. Opravdu Vás prosím, zkuste si to společně se mnou v duchu představit a uvažujte nad tím, jaké poznatky Vám to přináší.

Domnívám se, že se mnou budete souhlasit, když uvedu, že podobná metoda není literárně kritická, ale že je jaksi groteskně fantastická. Ani při bedlivém hledání bychom společnými silami nenalezli knihu, u které by podobné uvažování bylo na místě.

Chápu, že pro týdeník Echo jsou důležitější jiná témata a kulturní rubrika zřejmě není tím, na čem byste chtěli stavět. Přesto se však domnívám, že ani v takovém případě byste neměli rezignovat na určitou interní laťku kvality, že byste měli být schopni rozlišit, kdy Váš autor píše objektivně a kdy v jeho příspěvku převažuje osobní problém s určitým tématem nebo v horším případě nevraživost a invektivy namířené proti tomu kterému autorovi nebo autorce. Právě takové přístupy považuji za nesprávné.

Považujte prosím můj dopis za otevřený. Budu jej publikovat na svém blogu a v kopii jej zasílám redakcím dotčených literárních časopisů, tj. Hosta, Revolver Revue a Tvaru.

Chci věřit, že se díky tomuto gestu nad uvedenými argumenty zamyslíte. Domnívám se, že publikum od seriozních časopisů očekává seriozní myšlení i na poslední stránce.

Příspěvek byl publikován v rubrice Média se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.