Zamyšlení nad situací v Polsku

K napsání tohoto článku mě přiměly vzrušené diskuse o Polsku na sociálních sítích, které v poslední době probíhají. K pochopení předvolebního terénu a následujícího výsledku pomohou kupříkladu texty z týdeníku W Sieci, vydaného těsně před loňskými říjnovými volbami. Vydání č. 42/2015 přináší řadu komentářů a rozborů situace. Zajímavý je příspěvek Marka Pyzy na straně 26, nazvaný „Smolensk: Potrzeba prawdy.“ Autor porovnává průběh vyšetřování havárie polského vládního letounu v roce 2010 s postupem holandské vlády při vyšetřování sestřelení Boeingu malajských aerolinií v červenci 2014.

Problém obrazu Polska má dvě roviny. Jednak rovinu symbolickou a potom rovinu ekonomickou. V symbolické rovině se v Polsku odehrává obrovský skandál a to již od 10. dubna 2010, kdy došlo k havárii polského vládního letadla u Smolenska. Tehdejší polská vláda vedená Donaldem Tuskem v podstatě přenechala vyšetřování havárie ruské straně. Výsledkem je, že trosky polského vládního letadla ještě dnes rezavějí pod širým nebem na okraji tamního letiště, ani černé skříňky se do Polska nedostaly, příčina havárie nebyla spolehlivě objasněna. Příbuzní museli jet do Moskvy a identifikovat oběti osobně. Člověk nemusí být zrovna odborníkem na leteckou dopravu, aby mu výše popsaný postup přišel nedůvěryhodný. Letadlo musí být rekonstruováno z dostupných trosek, černé skříňky musí analyzovat nezávislí experti, příčina havárie musí být naprosto jasně určena. Stačí s touto blamáží porovnat postup vlády holandské, která nechala dohledatelné trosky Boeingu sestřeleného v létě 2014 převézt na svoji půdu, a to včetně „černých skříněk“, vyšetřovatelé pověření holandskou vládou celou věc důkladně vyšetřili a došli k jednoznačnému závěru. Oběti byly identifikovány pomocí rozboru DNA, takže záměny byly vyloučeny. Holanďané se zkrátka k věci postavili čelem a za rok a půl jsou dál, než Poláci za skoro celých šest let. Jak se při srovnání sebevědomého postupu Holanďanů asi cítí veřejnost v Polsku? Krom toho Tusk nechal nehodu vyšetřovat jen úzkou skupinku expertů, zatímco holandská vláda do pátrání po důkazech otevřeně zapojila širokou veřejnost, díky tomu jí např. skupina blogerů Bellingcat pomohla vystopovat jednotku ruských vojáků, kteří na Ukrajinu odpalovací zařízení přivezli a z posledních zpráv se dokonce zdá, že není daleko chvíle, kdy bude určen konkrétní viník.

O tomto aspektu polských voleb se v českých médiích nepíše, když už, tak jen útržkovitě. Čeští novináři jaksi nepochopili, že vláda Tuska a Kopacz u polských voličů kvůli tomuto skandálu postupně ztratila kredit, stejně jako jej ztratily rovněž noviny Gazeta Wyborcza a ostatní tehdejší provládní média, která neadekvátní postup Tuskovy vlády „kryla.“

Pokud něčí znalosti vychází pouze z informací povrchních a jednostranných, pak každá změna tónu způsobuje jakousi nelibost. Podstata nelibosti spočívá ve vyrušení z navyklého pohledu na věc. Na mysl se vtírá znepokojující otázka, jak je možné, že v Polsku ve volbách vyhrála politická strana, o níž novináři tvrdili, že je úplně nemožná a vyhrát vůbec neměla? Proč jsou v Polsku najednou kritizována média, přes která se k nám do Čech přece pravidelně dostával obrázek spokojené, prosperující a pokrokové society?

Kdo v Polsku v posledních osmi letech vlády politiků Občanské platformy byl, ten pravděpodobně nahlédl, že se tam lidem ve skutečnosti nedařilo nijak zvlášť dobře. Spousta státních projektů spolufinancovaných EU sice na papíře zvýšila hodnotu HDP a s ním souvisejícího fetiše tzv. „růstu HDP,“ ale na životě běžných lidí se to nijak zvlášť neprojevilo. Tak například Bronislaw Wildstein ve zmíněném vydání týdeníků W Sieci ve své předvolební analýze nazvané „O co toczy sie gra“ zpochybňuje ideu „papírové prosperity,“ když upozorňuje na rozsáhlou korupci, která mnohé státní projekty doprovází. Podobné je to i u nás. Obrovské profity stavebních firem mizí z ekonomiky kamsi do nenávratna. Zahraniční firmy mají daňové úlevy a vedle toho domácím firmám a malým podnikatelům brání daňová zátěž v rozvoji. „Na papíře“ podobná ekonomika funguje dobře, ve skutečnosti však stagnuje a zadrhává se.

Jedním z argumentů polské opozice před volbami bylo, že by stát měl vymezit pevnější právní rámec a chránit hodnoty společného života. Chránit sociálně slabší, kteří chtějí prostě jen dobře pracovat a spokojeně žít, chránit rodinu, kde Wildstein vystupuje proti tendencím odebírat rodičům děti z důvodů jako je chudoba rodiny nebo náboženská výchova dětí. Slabý stát podléhá tlakům lobbistů ze všech možných oborů, kteří si prosazují různá zvýhodnění, obětí jsou opět běžní lidé, kteří to musí všechno zaplatit. U nás je to třeba problém soukromých exekutorů. Na svých cestách jsem kupříkladu viděl, jak na vývěsce městského úřadu v Mikulově visí oznámení, že se místní občance firmou exekutora z Klatov dává do dražby domek kvůli původnímu dluhu ve výši cca 30.000 korun. Tito „podnikatelé“ s lidským neštěstím mají miliardové zisky, při jejich činnosti se ovšem vůbec nic nevytvoří, pouze dojde ke transferu majetku a se zničí mnoho lidí a rodin. Stát není schopen regulovat jejich podnikání ani aspoň tak, aby měli teritoriálně omezené působení aspoň na území krajů, což je jasný příklad selhání. Podobných příkladů bychom u nás, stejně jako v Polsku, našli mnoho. Takto ekonomika prosperovat nemůže. Ačkoliv jak vláda, tak celá EU „na papíře“ bojují s chudobou, ve skutečnosti se společnost, zejména v postkomunistických zemích a v dobách, kdy jsou tyto země vedeny „slabými“ politiky, stává volným ringem, ve kterém silní utiskují slabé. Tato situace ani mě nepřipadá správná, neboť v podstatě společně s Bronislawem Wildsteinem, čekám od státu dohled nad spravedlností a nikoliv napomáhání nejrůznějším zájmovým skupinám. Jak píše v závěru svého článku Bronislaw Wildstein: „Domy v Polsku ještě stojí, ale struktura společného života je evidentně v ruinách.“ Což u nás bohužel platí právě tak.

Na stát vzniklý v postkomunistických zemích prakticky „z ničeho“ se od samého počátku nabalily nejrůznější zájmové skupiny, které brání ve změnách, vedou nejrůznější zájmoné kampaně. Jelikož se některé skutečnosti donekonečna popírat nedají a novinového papíru se nikdo nenají, jsou voliči s vývojem věcí přirozeně nespokojení, hlasují pro změnu a změnu také očekávají. Zákonitě se jednou musí objevit politici natolik autentičtí, aby ony změny dokázali provést, k čemuž u nás ještě nedošlo a v Polsku je to právě nyní aktuální otázkou. Nová polská vláda by měla dostat určitý čas, aby se prokázalo, jak její politika „funguje.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Ostatní se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.