Mirek Balaštík – další brněnské kladivo na Václava Havla

Shodou okolností se ke mně dostal poslední loňský Host s příspěvkem Mirka Balaštíka nazvaným: Zapomenout konečně na Občanské forum. Je zařazen v rubrice „názor redakce,“ tudíž má zřejmě vyjadřovat cosi pro redakci tohoto časopisu a osobnosti soustředěné v redakční radě obecnějšího. Možná ale přijde ještě nějaká polemika, jde o věc opravdu čerstvou.

Šéfredaktor Balaštík ve své úvaze vstupuje na půdu politickou. Impulsem pro vytvoření jeho textu byl projev Petra Pitharta, který na podzim v Rudolfinu připomínal legendární úvahu Václava Havla, pronesenou na stejném místě v prosinci 1997. Havel, Pithart a v určitém smyslu i šéf Balaštík apelují na osobní angažovanost.

Havel a Pithart však hovoří ještě o něčem jiném, totiž o svobodě. Balaštík sice rovněž operuje s termínem „svoboda,“ hovoří však v podstatě o přizpůsobení se systému, apeluje totiž na to, aby čtenáři Hosta masově vstupovali do politických stran a pokoušeli se tím něco změnit.

Jakou šanci asi má průměrný čtenář Hosta, intelektuál, který dnes vstoupí do nějaké politické strany v ČR, aby tam dosáhl nějaké změny? Jeví se být celkem dobře známou zkušeností, že čím originálnější myšlenky, tím útrpněji jsou obvykle v dnešním politickém prostředí přijímány. Ostatně ani šéf Balaštík nepředstavuje typ intelektuála, který by se kdy pokusil zaujmout něčím původním a originálním. Četba jeho publikací je obvykle dost nudná. Host pod jeho dlouholetým vedením je tiskovinou výraznou zejména v jednom ohledu, totiž v tom, jaké konformity se systémem se zde podařilo dosáhnout.

Zároveň je jeho uvažování obvykle jaksi intensivní a přesvědčivé. V daném textu mě zaujala zejména naléhavost, s níž Balaštík vytlačuje ze svého aktuálního pokusu o jakési politické uvažování na aktuální téma osobnost Václava Havla: „… zbytečné a do jisté míry i nebezpečné je hledat východisko v politickém odkazu Václava Havla. Jeho „nepolitická politika,“ podpora občanské angažovanosti, spolkové činnosti a soustavná kritika stranického systému a jeho projevů jsou totiž osobnostně a především dobově značně podmíněné.“

Takto vykostil odkaz člověka, jehož ústřední myšlenkou byla kritika zneužití moci. A karikuje další ústřední pojem odkazu Václava Havla, totiž jeho chápání svobody.

Sloužilo by ke cti každému činiteli, který se již tou či onou náhodou octl v šéf Balaštíkově posici, aby se zamyslel nad odvahou, s níž Havel vystupoval nejen v období totality, ale se kterou dovedl také upozorňovat na přehmaty politických stran ve vznikajícím systému naší polistopadové politiky.

Bohužel Havel býval vysmívám a zůstal oslyšen právě zejména kvůli této své kritičnosti. Balaštík v tom není první, nový ani objevný, spíše jen opakuje úvahy, které z Brna zaznívají ze strany Petra Fialy, Fr. Mikše nebo Petra Minaříka již řadu let. Je otázkou, proč právě brněnské uvažování je vůči Havlovi tak často zaujaté a proč vlastně působí v kontextu ČR jaksi mimoběžně.

Vždyť přece sám Balaštík úvodem své úvahy naznává, že žijeme v době problematické, kdy klasické strany ztrácí přízeň voličů. Komu by se chtělo vyjmenovávat „přehmaty“, k nimž v daném systému zejména v uplynulých letech došlo. Připomeňme jen některé: nelogickou podporu „obnovitelných zdrojů,“ bezmyšlenkovitě zavedenou přímou volbu presidenta, řadu deformací v ekonomice, logicky ústící v nízký medián platů v soukromé sféře, což je fakt celou západní Evropou prakticky vysmívaný apod.

Balaštík rozlišuje, že intelektuální chápání pojmu svoboda je v podstatě dosti jiné, než jak se vžilo v sekretariátech našich politických stran. Tím prvním způsobem chápání svobody však zaujatě opovrhuje. Nedochází mu přitom, že právě to druhé, stranické vnímání a přizpůsobování svobody přivedlo naši společnost až k její současné krizi, která je krizí identity stranického systému.

Svoboda u Havla je svobodou nadstranickou, svobodou, ve které platí principy určitého pro-systémového jednání a chování. Z nich teprve plynou „odměny“ nebo „benefity“ pro společnost. A z nich teprve profitují jednotlivci. Vedle toho v systému, jak si jej osvojili politici v naší polistopadové reál-politice, je pojem svoboda vykládán jako příležitost brát z obecního, pod prakticky jakoukoli záminkou, kterou vybrané reál-politické strany a hnutí systémem tzv. protlačí.

Jak daleko jsme od toho, pojmenovat naši demokracii jako „napodobenou“ ? Vždyť Havel už v roce 1997 hovořil o pocitu jakési neautentičnosti, vnímal, že pro řadu lidí u nás to jaksi „není ono.“ Nezakořeněnost v půdě bazálního lokálního patriotismu, odmítání intelektuální reflexe skutečných zájmů a potřeb dané society… není právě v jednání reál-politiků v uplynulých 25 letech Balaštíkem nepojmenovaná zásadní příčina dnešní problematické situace?

Balaštík a s ním zřejmě celá redakce Hosta si přeje, aby systém značek ODS a ČSSD byl nadále co nejsilnější a aby naopak veřejná kontrola, různé „spolky“ a občanské iniciativy“, byly naopak co nejslabší. Radí tedy čtenáři, aby se angažoval vstupem do vybraných politických stran a zajistil tím systému kontinuitu.

Šel by kupříkladu nějaký redaktor Hosta za takovým Karlem Čapkem, Bono Voxem nebo Dalajlámou, aby se mu upsal do reálné politiky, že se s ním jinak „nepočítá“? Na první pohled je zřejmé, že tudy cesta nevede a že je to jen jakési gesto.

Posláním intelektuála je přece v prvé řadě působit na společnost reflexivním a prozíravým typem uvažování. Přesně tím typem uvažování, pro který není v naší dnešní neautentické politice jednotlivých stran a hnutí prakticky žádný prostor.

Příspěvek byl publikován v rubrice Média se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.