Básnický souboj s bumerangem všednosti

Před rokem vyšla knížka Kateřiny Bolechové Strop nade mnou jednou zmizí. Slíbil jsem autorce napsat k ní pár poznámek a dostávám se k tomu až dnes. Knížka je mi sympatická už svojí obálkou na které je koláž, symbolicky nese význam Evina jablka a hlavy Spasitele, což oboje tvoří v křesťanské tradici dvě strany jedné mince. Bez jednoho by nebylo druhého a naopak.

Koláží na obálce je knížka alespoň pro mě symbolicky předznamenána. Na jednu sbírku jedné autorky obsahuje nezvyklý počet žánrů: jsou zde básně, koláže, poznámky z deníku, na závěr pak vzpomínky na přítelkyni, básnířku Vlastu Bakalovou (1948-2014).

Poznámky z deníku pojednávají o situaci, kdy se autorce příliš nedařilo, byla bez zaměstnání, hledala práci a přitom se ocitala v absurdních a trapných situacích, jaké už hledání místa v naší době pro umělecky a kreativně založeného člověka představuje. Tato část sbírky je, možná záměrně, možná nezamýšleně, poměrně povedeným sociálním experimentem a performancí, ve které Katka Bolechová konfrontuje vizi své vlastní hodnoty se světem utilitární praxe, svoji velkorysost s přízemností manažerů krajských a okresních firem. Tenhle svět a podobnou konfrontaci docela dobře znám. Nezapadání do škatulek, odlišnost od modelu ideálního kandidáta. Básnická životní praxe, tomuto světu podezřelá tím více, čím zřetelněji míří za svobodou výrazu, zneklidňuje podnikatele, kteří své úsilí naopak cílí na stále více se simplifikující prostředky. Znalost očekávaných odpovědí na obvyklé otázky: „jak obchodovat“, „jak řídit lidi“, „jak vyrobit“ atd., přitom kreativnímu člověku obvykle nechybí, problém je v tom, že mu ještě něco přebývá.

Co přebývá je jakési poznání, znalost souvislostí, povědomí o kultuře, na kterou svět byznysu, zejména té vrstvy se kterou se uchazeč nejčastěji setká na různých výběrových řízeních, snad krom pár osvícených výjimek, mimo Prahu a větší centra, v podstatě rezignoval. Tenhle motiv je neobvykle zajímavý, cosi podstatného totiž o naší době říká. O rozpouštění kultury v jakémsi omezeném materialismu. O průměru, který dnes udává tón.

Koláže a básničky ve sbírce Strop nade mnou jednou zmizí pak představují pokus o avantgardu, kde se pracuje s vtipem a snahou o znejištění významu často docela obvyklých situací. Svět jaký by chtěl být viděn a svět jaký je. Náhled na rozpory mezi vnější líbivostí a realitou, jak ji autorka prožívá, přivádí na stránky knížky vtip, místy šaškování, jinde mírnou skepsi, spleen: „nemám odvahu bouchnout do stolu/ a nechat si rozdat nové karty…“ Stačí to k nápadům, které v její poesii vypadají celkem dobře. Řada básní a koláží je určitou zprávou s přesahem, informací o atmosféře a náladě života v jeho dnešní městské podobě. Autorka není příliš svázána s městem, ve kterém žije. Je to krajské město na jihu Čech, které podrobněji nepopisuje, konkrétní lokace nehraje až takovou roli. Její psaní však jistě resonuje u čtenářů a zejména čtenářek v dalších podobných městech v Čechách a na Moravě. V tomto ohledu má tato sbírka rysy nepochybně generační. Kateřinu Bolechovou vede podobná energie, jakou si představíme, když se řekne polovina 60. let. Je to energie nespokojenosti a potřeby změny. Je to energie životní ryzosti, u Bolechové opravdová tím, že se neschovává za nějaký pop-žánr, ale snaží se zachytit vlastní autentický výraz.

V tomhle ohledu sbírka znamená v určitém smyslu zkoušení vlastních sil. Potíž v dnešní době je v tom, že podobné verše nejde dost dobře ani zfilmovat ani zhudebnit a pro podobnou „čistou“ literaturu, která přináší generační zkušenost, není vlastně nikde dost dobrý a vhodný prostor. V generaci autorů narozených v 60. letech jsou karty jaksi už dávno rozdány a prakticky o ničem se nediskutuje. Což samozřejmě pro autorku jakou Bolechová je, představuje určitou nezaviněnou újmu. O tom se zde rozepisuji s ohledem na širší souvislosti, sbírka aby bylo jasně řečeno, téma generační diskuse nijak neřeší, autorce je fakt nijak neprobíhající komunikace faktem zřejmě celkem sympaticky lhostejným.

Strop nade mnou jednou zmizí přináší určitou bilanci, je generačním hlasem, výpovědí o jedné nespokojenosti. Podobné pokusy však zanikají v mnohohlasu jiných. Kateřina Bolechová by mohla v literatuře najít daleko lepší místo, mohla by být, díky svým náhledům na věc a také díky svým organizačním schopnostem, třeba skvělou redaktorkou, kdyby v jejím městě vycházel literární časopis, kdyby… na ty jak známo se bohužel nehraje. Autorce tak prakticky nezbývá než dál se pokoušet o budování vlastního literárního prostoru. Bolechová svoji energii věnuje čtením a literárním festivalům, svoji poesii publikuje na vlastním facebookovém profilu.

Možná by se dalo vyjít od lakonických postřehů, jako je ten v básni Břeh, str. 44: