Petr Motýl: Kosí srdce

Novinka z produkce mého oblíbeného autora a dávného známého, která vyšla na podzim loňského roku v nakladatelství Malvern. Knížku uvádí motto z příběhu o Kašparu Hauserovi v podání Jakoba Wasermanna. O tomto člověku česká Wikipedie mj. praví, že jeho „… případ vzbudil na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století mimořádnou pozornost a Kašpar Hauser byl označován jako vlčí dítě nebo ‚dítě Evropy‘.“

Motivy a odkazy podobného typu napovídají, že Motýl zde čerpá z hlubin historie, která je mu historií příběhů. Od vzniku moderny žijeme v pralese příběhů a přibývají k nim stále nové. Autor koná práci literárního archeologa, která mu vytváří půdu pro příběh vlastní. Vyprávění příběhů Prahy a příběhu osobního se prolíná. Kosí srdce má přesahy, které se čtenářem resonují, rozeznívají jej a vedou k ponoru do vlastní memory. Vždyť není Čecha, který by v Praze nepobyl a jen málokdo asi při tom na pivo nezašel.

Námětem je paměť Prahy a paměť autora samého. Ve vyprávění se oboje prolíná, jedno se opírá o druhé. Paměť nějakého místa stojí na tom, co je zaznamenáváno objektivně, co se dochovalo: historické budovy, trasy ulic, průvodů, letopočty, v dějinách vtisknuté pečeti událostí, jména osob a jejich náboženské vyznání, z nich vycházející motivy konfliktů, které se městem přehnaly. Výklad však může být subjektivní, protože konce historie nikdo z nás nevidí. Když např. můj oblíbený esejista Rio Preisner ve svých úvahách pojednává o české historii, rozměry několika staletí pro něj v určitém smyslu nehrají vůbec žádnou roli. Podobně je tomu u Motýla, který ovšem začíná skromně, úvodní kapitolou věnovanou zejména porovnání atmosfér pražského Hlavního nádraží a nádraží Střed, jejich okolí a příběhům. Motiv přijíždění do města navodí následující dění, putování městem a potýkání se s ním. Druhá kapitola je vzpomínkou na jeden den a jednu noc, kdy se svým bratrem Ivanem a kamarádem Láďou Krajčou navštívil v Praze výstavu výtvarné skupiny Tolerance na Chodovské tvrzi a cestou zpátky na ubytovnu to pak společně vzali „přes pár hospod“ ve městě. Datováno 30. 4. 1990. Takto skromně začíná Motýlovo vyprávění. Námětem ovšem je realita a mýtus historický i osobní. Osou Královská cesta na Pražský hrad. Staroměstské náměstí, třicetiletá válka, dění, které mají okolní domy snad geneticky uloženo ve svých jakoby kostěných zdech.

Motýlova Praha je syrové město, město, které je prakticky nemožné přežít. Málokterý rod se v něm udrží. Město duše jaksi zevnitř vydřené až na kůži, s rukama rozpraskanýma věčným rýžováním drahých kovů a kamení. Napsal jsem Motýlovi k té knize v mailu:

„… rovina slavné historie a rovina života v kulisách těch budov jsou dvě různé věci. Slavná historie ještě sama o sobě nezvětšuje význam naší přítomnosti, dnes Češi v Praze žijí, jako dříve žili v takovém Hradci Králové nebo nějakém ještě menším městě a duchovní aristokratismus, který by odpovídal významu slavné minulosti Prahy, je v 99 % případů jen chiméra.“

Co mohu říci, je to, že většina lidí, co jsem kdy potkal v Praze, je směrem ven z tohoto města jen poměrně málo komunikativní. Lidé tam žijí jakoby „v jiném příběhu“, na jiných stezkách. Toto všechno jaksi Motýlova kniha určitým způsobem postihuje a svým způsobem vyjadřuje. Byť zřejmě nebylo úmyslem autora psát kritiku Prahy, tím, jak svoji knížku podal, se takové téma člověku do výkladu vnucuje samo o sobě. Nebo je to kritika existence vůbec, popis stavu, který člověk v moderní době prožívá, když zápasí o svoji svobodu?

„Tady se prostě zastavit musím, na úzkém chodníku, z nějž se dívám přes ulici do vchodu hospody U Kocoura, a když pootočím hlavu, koukám nahoru do Nerudovky, která tu pozvolna stoupá vzhůru ke Hradu, a ještě se obrátím zpátky a pohlédnu dolů ke kaňonu mezi jezuitským profesním domem, dnes matfyzem, který se tyčí na jedné straně soutěsky, a bývalým jezuitským gymnáziem a několika paláci pnoucími se na protějším břehu, který od sklepa až po poslední patro zaplňují úřady a úředníci, počítače, kartotéky, kuchyňky s kávovary, stráže u vchodu a nad posledním patrem, tam je půda, krovy, zasedací místnosti a kanceláře soudu, jak a kdy by se tam nahoru ale mohl dostat čekatel, kterému se po létech podařilo proniknout za vrata v přízemí….“ (str. 244)

Vydal knihu originální, která mi však připadá být poměrně náročná. Prozatím má slabý ohlas, aspoň na síti sítí jsem k dnešnímu datu nenašel ještě ani jediný a ani jednu recensi. O Praze se dá napsat román navoněný jako hamburger, s levnými hranolky a náhražkovým kečupem. Což ovšem tahle knížka není. Ten fast food přístup občas někdo zkusí a občas s ním má úspěch. O možnosti komerčního úspěchu tohoto vyprávění se dá s úspěchem pochybovat. Avšak nezapadne, historie a čtenáři si možná jednou z naší doby „vyloví“ právě podobné knihy. Takto totiž vypadá nadčasová literatura a Petru Motýlovi patří dík, že to nevzdává.

Petr Motýl: Kosí srdce, Malvern, Praha 2017

Příspěvek byl publikován v rubrice Knihy se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>