Šarlatový a černý (The Scarlet And The Black), UK 1983, ČSFD.CZ: ***** (13.2.2011)
Děj filmu se odehrává v Římě v letech 1943-1944. Město je obsazeno nacisty a současně tam míří skupinky zajatců z řad spojeneckých vojáků, kterým se podařilo uprchnout se zajateckého tábora. Cestu k jejich armádě jim odřízla německá vojska. Hledají proto azyl v neutrálním Vatikáně. Pomoc těmto uprchlíkům organizuje kardinál Hugh O´Flaherty, kterému se podaří vybudovat početnou odbojovou organizaci. Proti němu stojí správce okupovaného Říma, kovaný nacista Herbert Kappler. Film popisuje střet těchto dvou postav nejen na rovině akční a dokumentární, ale také v rovině ideové, což z něj činí opravdové a unikátní drama. Myšlení vojáka totalitní mašinerie je totiž zásadně odlišné od myšlení věřícího křesťana. Právě střet myšlení těchto dvou skutečných osob činí z filmu výjimečný zážitek. Více o monsignoru O´Flahertymu na Wikipedii.
Na ČSFD.cz: Šarlatový a černý
V běhu času (Im Lauf Der Zeit), Německo 1976, Čsfd.cz: *** (13.2.2011)
Film jsem viděl natřikrát, což můj zážitek z něj poněkud rozptýlilo. Wenders vypráví o setkání dvou mužů, kteří jsou v obtížné situaci a hledají odpověď na otázky po směřování své další cesty. Ve svém životě jaksi zabydlenější je technik Bruno, kderý putuje s kinotechnikou a celkem jasným rozpisem svých denních etap od kina ke kinu. Robert je na cestě od své ženy a v závěru se k ní vrací. Na filmu je skvělé, jak je natočen, střídá se v něm tempo vyprávění jako v běžném životě, pomalé tempo vyprávění naruší katastrofický vstup Roberta na scénu – utopí své auto v řece, později smyčka promítaná v kině pořád dokola jako podkres dialogu dvou postav, scéna pantomimy za plátnem kina, kde v sále čekají děti na školní promítání apod. Silné jsou okamžiky setkání, např. Robertovo setkání s otcem. Slabší pro mě byly dialogy Roberta a Bruna k závěru filmu, měl jsem dojem, že jsou jaksi příliš literární. Některé scény jsou tam experimentální a buřičské, děj se někdy vleče doopravdy dost líně, nicméně film má skvělou atmosféru a pokud na něj má člověk čas, je jeho sledování zážitkem. Nelze opomenout krajinu, kterou tato road movie prochází: pás hranice mezi západním a východním Německem. A také dobu, kdy lidi do kina tolik nechodí, jelikož mají TV. Kina se zavírají nebo směřují k promítání „x-rated“ filmů. Tohle všechno působí hodně melancholicky, je to melancholie letního dne, kdy není co na práci. Dobrá je tam hudba. Více o filmu na stránce www.wim-wenders.com
Na ČSFD.cz: V běhu času
Rude Boy (The Clash movie), UK 1980, ČSFD.cz: *** (11.1.2011)
Dá se říct, že tenhle film je dost těžké pochopit. V podstatě je tady hlavní postavou nějaký Ray Gange, což je reálný člověk, který se spolupodílel na scénáři k filmu, který vznikal v letech 1978-1979. V době natáčení mu bylo dvaadvacet, je o pár let let mladší než členové skupiny The Clash. Leader The Clash Joe Strummer se narodil v roce 1952. Ray Gange tady hraje sám sebe, chodí na koncerty skupiny, jako jejich fanoušek získá místo „bedňáka“, jeví se ale jako dosti neschopný bedňák, který neví jak co zapojit, opíjí se a kafrá hudebníkům do toho, jak a co mají hrát. The Clash v té době mají odehrány čtyři roky, film je cenný právě v té dokumentární fázi, jsou tam dva tucty ukázek z koncertů a natáčení, jenom zvuk je u některých těch ukázek míchán dodatečně, úplně přesná atmosféra koncertů tam není. Film trvá celkem dvě hodiny, ukazuje období konce 70. let v UK, v určitém smyslu je namířen proti politice Margaret Thatcherové, která se 4.5.1979 stala premierkou Spojeného království. Ostatně je tam ukázka z jejího předvolebního mítingu. Jinak je film je bez příběhu, jsou to jen takové bezděčné momentky z tour skupiny a motání se hlavního hrdiny do její existence. Na anglické Wikipedii se píše, že členové The Clash byli po shlédnutí tohoto filmu znechucení a nechali vyrobit placky s nápisem: ‘I don’t want Rude Boy Clash Film“. Více informací: en.wikipedia.org/wiki/Rude_Boy_%28film%29 Koupil jsem DVD v Levných knihách, vyšlo u nás bez bonusů. Překvapilo mě, že jde o technicky celkem slušný film, jelikož pochybuji, že na to punkeři sami sehnali potřebné investice, tak si myslím, že ho aspoň částečně financovali odpůrci zmíněné Margaret Thatcherové.
Na ČSFD.cz: Rude Boy (The Clash movie)
Dáma s pěti obry (2009) **** (04.11.2010)
Dokument začíná a končí scénami, ve kterých šestaosmdesátiletá překladatelka Swetlana Geier se svými přáteli, či pomocníky ve zhruba stejném věku jako je ona sama, pracuje na překladu z Dostojevského. Podobá se to kouzlení, čarování. Mezi těmito scénami se odehrává příběh jejího života složený ze vzpomínek na minulost a jejího komentáře. Hovoří o dluhu vůči Německu, kam se uchýlila již během války, protože její otec byl jednou z obětí Stalinových represích ve třicátých letech. Swetlana Geier pochází z Kyjeva a film také dokumentuje její cestu do rodného města, kam jede poprvé od války navštívit kdysi známá místa. Kromě úvah o válce a historii je zde také mnoho úvah o překládání z ruštiny do němčiny, srovnávání možností obou jazyků a také se hovoří o ruských spisovatelích, zejména o Dostojevském a Puškinovi. Film, který stojí za vidění. Více o této dámě: de.wikipedia.org/wiki/Swetlana_Geier
Lila, Lila (2009) **** (19.10.2010)
Sympatický příběh ze světa literatury v Německu. Prostředí světa bestsellerů a literárních besed se čtenáři je vystiženo poměrně autenticky. I když by si film možná trochu zasloužil zkrácení, celkově se mi líbil.
Mimina (2010) ***** (15.09.2010)
Mimořádný a citlivý snímek, který srovnává výchovu dětí od narození do tří let věku ve čtyřech různých kulturách, světadílech a zemích. Co všechno dokáže přežít dítě v Keni – dětství v prachu země, pití vody z řeky atd. Přes naprosto různé podmínky jsou si děti ve třech letech překvapivě podobné. Dítě chudých Afričanů má štěstí aspoň na možnost pohybu, kterou nemají jeho vrstevníci v Tokyu nebo LA. Speciálně dobrým momentem filmu je, že se tam skoro nemluví. Nemluví tam žádný odborníci, jen občas promluví rodiče, naštěstí ne „na kameru“, ale ke svým dětem. Díky tomu ten příběh a děj mluví sám, vlastně ve filmu mluví sám život. Doporučuji studentům psychologie a sociálních věd obecně.
We’re Outta Here! (1997) **** ( 02.09.2010)
Dokument o Ramones, cca 22 písniček z různých show během celé jejich kariéry, plus rozhovory s členy kapely: Johnny, Joey, Marky a C.J. A různí další hudebníci, filmaři, přiznivci. Hey Ho, Let’s Go!
Po čtyřiceti letech (2003) **** (01.08.2010)
Kvalitní dokument, který se občas objevuje na ČT. Mapuje osudy jedné herecké generace. Tito lidé byli z velké části politicky nepohodlní, na politických prověrkách po srpnu 1968 někteří z nich vyjádřili nesouhlas se vstupem sovětských vojsk… zatímco několik jiných naopak politiku KSČ a Moskvy schvalovalo. Ti pak mohli zůstat u hereckého řemesla. Po čtyřiceti letech se osm těchto herců schází u natáčení tohoto filmu. Je to dokument o životě. Není to příběh, u kterého by se dala „vypnout hlava“, naopak vyžaduje soustředění a vlastní názor na existenci člověka a jeho názory, na to, co se kolem něj děje. Dokument odkazuje na dnes málo známý film Evy Sadkové Dvanáct, z roku 1964, kde tito spolužáci z DAMU společně vystupovali, scénář filmu: Pavel Kohout: www.csfd.cz/film/242234-dvanact/ Kdo se v tomto filmu objeví, na koho se zde vzpomíná: Marie Drahokoupilová, Karel Hábl, Jana Rendlová, Iva Janžurová, Jiří Havel, Miluše Dreiseitlová, Ladislav Křiváček, Václav Mareš, Jiřina Barášová, Miroslav Nohýnek, Michael Junášek, Jana Smrčková.
Stalo se v Turíně (1963) *** (22.07.2010)
Zajímavé sociální drama, určitý schematismus a předvídatelnost děje vyvažují kvalitní herecké výkony a nesporné napětí, které ve filmu je. Film z epochy, kdy neexistoval sociální stát a každý, kdo chtěl přežít, musel pracovat. Kdy skutečně existovala bída a hlad. A to v Evropě. Tím je film zajímavý. Dnes se tak žije snad v některých východoasijských zemích – kde je současně průmysl a současně hladové a početné obyvatelstvo. Film také vysvětluje, jak to bylo s komunismem. Toulavý profesor poštvává dělníky proti podnikatelům a aspoň někteří místní italští dělníci nakonec vidí v jeho filosofii svoji oporu a východisko, neboť jinak by se s podnikateli byli domluvili po dobré a ničeho podstatného by nedosáhli. O ději bych řekl, že se jedná o příběh s lety natolik „typizovaný“, že by se celý tenhle film dal zkoncentrovat do jedné epizody seriálu Simpsons a výsledek by byl obdobný. Je to historická zkratka, jak to jen umí médium zvané film a záleží, nakolik divák jí divák chce věřit nebo co při ní chce sám prožít, co při jejím sledování má sám v sobě ve vztahu k podobným situacím a dějům.
Malupien, Olšový Spas (2008) **** (22.07.2010)
Film vyšel jako příloha Revolver Revue č. 78/2010. Zaujalo mě, jak popisuje odlehlé východosibiřské město a život v něm. Martin Ryšavý se v tomto filmu do města vrací, už zde nějakou dobu pobýval a napsal o tom román Cesty na Sibiř (2008). V tomto filmu se s kamerou setkává v Jakutsku se svými přáteli a komentuje tato setkání i procházky městem samotným. O své metodě na úvod říká, že bude točit všechno a později to sestříhá. Vzdálené město jako model života ve vysněné idyle, ve splněném přání, která je zároveň drsnou realitou – života lidí v chudém městě v podmínkách zmrzlé Sibiře. Do jednotlivých událostí, situací a okamžiků zachycených v tomto filmu projikuje autor filmu mnoho ze sebe. Ale události a situace, se kterými se tam setkává jsou silnější tehdy, když je po svých úvodních komentářích nechává více hovořit samy. Ryšavý se v Jakutsku pohybuje ponejvíce mezi umělci – jsou jimi divadelníci, filmaři, podivínský stavitel „zámku“ pro děti z kovového sběru s osobitou filosofií. Město jako by žilo právě v této rovině, běžný život Ryšavého nezajímá, nepouští se příliš do jiných rovin života ve městě, pohybuje se především v tomto společenství tvořících a dalo by se říci cosi nevyjádřitelného hledajících přátel. Plus jeho setkání se starší ženou, učitelkou mateřské školy, které příliš nerozumí, a která je vůči němu zároveň dost otevřená a zároveň ho bere s nadhledem. Je to zajímavý dokument, ale spíše jsou zajímavá ta místa a ti místní lidé, než autorské zpracování. To je nejlepší tam, kde do děje Ryšavý příliš nezasahuje a nekomentuje, kde je sám vlastně jedním z účastníků toho života. Otázkou samozřejmě je, zda by vyznění těch okamžiků bylo tak silné, kdyby do děje Ryšavý svými občasnými komentáři diváka nevtáhl. Celkově zajímavý dokument.
Světová náboženství (1999) *** (07.03.2010)
Sledoval jsem díl o Číně, je to spíše cestopisný dokument, Hans Küng popisuje čínská náboženství dost výběrově, o Knize proměn nebo kosmologii tao tam není mnoho informací. Následný český komentář je popisně vědecký a nezajímavý, nicméně ta první část má díky obrázkům z Číny dobrou atmosféru. Celkově průměr.
Control (2007) **** (12.02.2009)
Filmový životopis Iana Curtise se koncentruje na popis hlavních okamžiků jeho krátkého života. Soustředěné vyprávění, které se odehrává v melancholické black and white podobě. Talent a s ním spojená posedlost zpěváka Curtise versus nutnost žít běžný každodenní život manžela a úředníka Curtise. Hudba postavená na zpěvu a basech odráží monotonnost všedních dní, rezonuje s ní, rozbourává hráze betonové všednosti, ale za tuhle vzpouru a přicházející úspěch se platí – pády k zemi v mdlobách, křečech. Vyčerpání, osamění, neřešitelné dilema nemanželského vztahu. Podle mého náoru se Antonu Corbijnovi film Control povedl. ČB provedení zvýraznilo prostředí, ve kterém se odehrává. Smazalo časový odstup, kašírované kulisy by v tomto případě byly poznat.