V květnu a červnu se znovu objevila diskuse na téma státních dotací literárním časopisům.
Jako píchnutí do vosího hnízda zapůsobilo rozhodnutí grantové komise Ministerstva kultury přidělit některým časopisům nižší částku, než tyto požadovaly.
Ozval se k tomu Mirek Balaštík v květnovém Hostu, následně na webu Hosta svůj názor připojila Božena Správcová.
Oba v podstatě píší o tom, že nerozdělit peníze redakcím a dokonce je částečně vrátit na ministerstvo je ostudné až absurdní.
Lidsky takové reakci rozumím. Skepticky by se však dalo namítnout, zda opravdu u nás těch státem podporovaných projektů není příliš, a to v porovnání s tím, jak málo skutečně zajímavých knih dokáží za rok čeští autoři napsat. Vzniká u nás, obrazně řečeno, asi tak zhruba polovina románu, jedna až dvě novely a do pěti básnických sbírek ročně. Stovky stran státem podporovaných literárních časopisů vedle toho působí jaksi nepřípadně.
Navíc existují veřejnoprávní média, samostatně podnikající společenské týdeníky, trafiky jsou plné časopisů jejichž redaktoři doslova touží po tom, aby měli o čem psát.
Jakákoli společensky významnější kniha v této sféře bývá pojednávána, není to vůbec tak, že by spisovatelé žili jaksi „na zapřenou“ a veřejnosti jejich počínání přibližovaly jen a pouze státem dotované literární časopisy. Státem podporované literární časopisy připomínají izolovaný svět, jakousi rezervaci na stolové hoře.
Věc má několik aspektů, které zainteresovaní pracovníci v této oblasti, jako je kupříkladu Mirek Balaštík, z podstaty věci vůbec ani nemohou ve svých úvahách zmínit. Jelikož se na systému podílejí, nemohou přece žádat, aby se nějakým způsobem „otočilo kormidlo.“ Kritickému myšlení ve vztahu ke svým kolegům z jiných podobných časopisů se obvykle vyhýbají.
Dříve bylo běžné, že existovaly časopisy skupinové, generační, časopisy uměleckých skupin, různých spolků, studentské časopisy, literární časopisy samizdatové, undergroundové, které stát nepodporoval a které vznikaly z energie zúčastněných osobností.
Vznikaly, ale také zanikaly, jejich peleton byl jaksi daleko živější a zajímavější, než jak to známe z těchto let.
Státem podporované časopisy jsou dnes příliš „obézní.“ Cokoliv vzniklého z iniciativy doposud nezúčastněných by vypadalo příliš amatérsky, náklady vstupu do této sféry jsou vzhledem ke státním dotacím příliš vysoké. Výsledkem je, že stále titíž lidé na stránkách časopisů, které redigují, prezentují stále jedny a ty samé názory, čtenáři se něco takového časem omrzí a ani pro autory to není příliš inspirativní.
Božena Správcová už rovnou píše, že si stávající literární časopisy v podstatě nikdo nekupuje a že je to jedno, důležité je, že vůbec vycházejí. Přitom zároveň píše, že ani tak nejsou redakce schopny systematicky zachytit dění na stávajícím knižním trhu. Není to přehnané, to se toho děje tolik? Není to známka selhání celé věci, uzavřenosti tohoto mikrosvěta?
Není vlastně toto známkou jakéhosi selhání systému? Skupinový časopis, který v dnešní situaci prakticky nemá šanci vzniknout, by se mohl stát místem, odkud by vycházely zajímavé a formující názory. Místo toho máme několik časopisů jaksi „všeobecných,“ jejichž redakce mají dojem, že musí zachycovat a popisovat všechno, co vypadá jako kniha.
Člověk, který chce „více dobra pro všechny,“ jak to de facto požaduje ve svém příspěvku Správcová, si snad ani neuvědomuje, že z něj mluví cosi přehnaného, nereálného. Ze Správcové promlouvá vlastně jakési podvědomé ztotožnění se s archetypálně působícím mytickým před-obrazem „Velké matky.“
Bývalá redaktorka Tvaru prožívá „návaly emocí a ukřivdění“ nad tím, jak je vůbec možné, že požadavky dobrých lidiček jsou neuspokojeny.
Dbá na „zdravý vývoj“ a co odporuje všeobjímající přízni považuje za ne pouze jednou, ale rovnou tuplem za „choré“.
Jak to komentovat?
Bohužel ono maximální dobro pro všechny v realitě často znamená spíše problém, každý totiž o něco podobného nemusí mít zrovna zájem a každému to ani nemusí být prospěšné. Státní shora zasílané dobro na některé autorské osobnosti může působit až jaksi dusivě a může oslabovat jejich vitalitu.
Knižní trh s novinkami současné české literatury už dnes o tom cosi napovídá.