Gang tří zaútočil na Jáchyma Topola

…a to na Novinkách.cz, kde v pro mě dost nepochopitelném kroku připojili k rozhovoru s Jáchymem Topolem reakci Václava Klause a jeho kumpánů.

Autor jakéhokoli uměleckého díla je snadno napadnutelný a redakce, která dbá dobrého jména, by měla dvakrát vážit, než se k podobnému kroku odhodlá. Co pohnulo Novinky.cz k tomu, aby Klausův útok na spisovatele Topola takto propagovala?

Zřejmě k tomu vedla jakási ztráta vkusu, ztráta schopnosti „cítit realitu“, vidím za tím duševní prázdnotu, snad až nihilismus redaktorů tohoto levicového média. Být veřejně vystupujícím českým literátem, tak bych se, už jen z pocitu kolegiality s Jáchymem Topolem, po této záležitosti vyhýbal Novinkám.cz širokým obloukem.

Rozhovor samotný vedla Tereza Šimůnková, vyšel už koncem června pod titulkem O nicotě a ponižování. Topol tam otevřeně a kriticky odkazuje k totalitním dobám, které považuje za hanbu a jejichž synonymem je mu právě slovo „ponižování.“ Podobně hovoří i v Hostu z května letošního roku, kde s ním vedl rozpravu Ondřej Nezbeda. Vlastním motivem rozhovorů je letošní Topolova knižní novinka Citlivý člověk.

Nelenil jsem a šel si tu knížku koupit… nikdo mě nemůže podezřívat z toho, že bych byl nějakým nekritickým fanouškem právě tohoto spisovatele. Jeho knižní prvotinu, sbírku básniček nazvanou Miluji tě k zbláznění nicméně řadím k pomyslnému domácímu zlatému fondu. Následující Topolovy romány a novely jsem příliš nečetl. Na rozdíl od toho jsem vždy s potěšením četl cokoliv, co se od Topola v tisku objevilo v podobě reportáže, knižní recenze apod. Snad z toho důvodu, že pro mě byly tyto texty formou a obsahem přístupnější.

Básník a autor podobného ražení má nárok na to, aby přeháněl. To by snad každý jedinec, co sedí v pozici profesionálního redaktora a spravuje projekt typu Novinek.cz měl nahlížet a měl by tuto stránku věci chránit.

Klausův hanopis byl napsán pravděpodobně proto, že si Klaus dodnes potřebuje vyřizovat své účty imaginární s Havlem. Tady je dobré nahlédnout, jak Miloš Forman ve svém filmu Amadeus v osmdesátých letech metaforicky předznamenal nastávající situaci v Praze. Střet Klause, sice lehce nadpůměrného, avšak jen obyč. karierního politika a Havla, jako božského génia. Z aktuálního incidentu je nakrásně patrné, že i kdyby se Klaus vztekem přetrhl, lidi se mu za podobné výlevy mohou je smát. A čím víc toto Klaus dává najevo, tím je jeho postava ubožejší a směšnější.

Vždyť Klaus ve svém hanopisu na Topola píše např. o Polsku jako o zemi, která jen jen vzkvétá. Stačí přitom zajet do jakékoli vesnice nebo městečka kousek od hranic a člověk tam snadno rozpozná tváře lidí zničených alkoholem, setká se se sítí specializovaných prodejen „Svět alkoholu“, narazí na lidi s lahví piva v ruce, a o nějaké nadstandardní výstavnosti polských vesnic a měst nelze mít žádné iluze. Nemyslím tím samozřejmě, že by Polsko upadalo, naopak, Polsko se zvedá, náznaky oživení jsou tam patrné, bohužel komunistická devastace tuto zemi zašlapala opravdu hluboko do země. Žádný „ohromující vývoj“ o jakém píší Klaus, Weigl a Jakl, jsem v Polsku při svých poměrně častých návštěvách nepozoroval. Jen pomalé zvedání se.

Jel jsem nedávno autem po Polsku a poslouchal Jedynku, tamní obdobu našeho Radiožurnálu a nějaký odborník tam uváděl, že spotřeba alkoholu v Polsku je nyní ještě o 40 % vyšší, než byla za komunistů. Řekl bych, že to asi není nějaká malá spotřeba.

O dalších dojmech z reakce Klause raději pomlčím. Je to dnes svět sám pro sebe, tento bývalý prezident a jeho pobočníci.

Jsem zklamán z toho, jakou cestou se vydala redakce Novinek.cz, když něco podobného tímto způsobem připojila k rozhovoru se zajímavým člověkem a spisovatelem Jáchymem Topolem.

Rubriky: Knihy, Média | Štítky: , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Básnický souboj s bumerangem všednosti

Před rokem vyšla knížka Kateřiny Bolechové Strop nade mnou jednou zmizí. Slíbil jsem autorce napsat k ní pár poznámek a dostávám se k tomu až dnes. Knížka je mi sympatická už svojí obálkou na které je koláž, symbolicky nese význam Evina jablka a hlavy Spasitele, což oboje tvoří v křesťanské tradici dvě strany jedné mince. Bez jednoho by nebylo druhého a naopak.

Koláží na obálce je knížka alespoň pro mě symbolicky předznamenána. Na jednu sbírku jedné autorky obsahuje nezvyklý počet žánrů: jsou zde básně, koláže, poznámky z deníku, na závěr pak vzpomínky na přítelkyni, básnířku Vlastu Bakalovou (1948-2014).

Poznámky z deníku pojednávají o situaci, kdy se autorce příliš nedařilo, byla bez zaměstnání, hledala práci a přitom se ocitala v absurdních a trapných situacích, jaké už hledání místa v naší době pro umělecky a kreativně založeného člověka představuje. Tato část sbírky je, možná záměrně, možná nezamýšleně, poměrně povedeným sociálním experimentem a performancí, ve které Katka Bolechová konfrontuje vizi své vlastní hodnoty se světem utilitární praxe, svoji velkorysost s přízemností manažerů krajských a okresních firem. Tenhle svět a podobnou konfrontaci docela dobře znám. Nezapadání do škatulek, odlišnost od modelu ideálního kandidáta. Básnická životní praxe, tomuto světu podezřelá tím více, čím zřetelněji míří za svobodou výrazu, zneklidňuje podnikatele, kteří své úsilí naopak cílí na stále více se simplifikující prostředky. Znalost očekávaných odpovědí na obvyklé otázky: „jak obchodovat“, „jak řídit lidi“, „jak vyrobit“ atd., přitom kreativnímu člověku obvykle nechybí, problém je v tom, že mu ještě něco přebývá.

Co přebývá je jakési poznání, znalost souvislostí, povědomí o kultuře, na kterou svět byznysu, zejména té vrstvy se kterou se uchazeč nejčastěji setká na různých výběrových řízeních, snad krom pár osvícených výjimek, mimo Prahu a větší centra, v podstatě rezignoval. Tenhle motiv je neobvykle zajímavý, cosi podstatného totiž o naší době říká. O rozpouštění kultury v jakémsi omezeném materialismu. O průměru, který dnes udává tón.

Koláže a básničky ve sbírce Strop nade mnou jednou zmizí pak představují pokus o avantgardu, kde se pracuje s vtipem a snahou o znejištění významu často docela obvyklých situací. Svět jaký by chtěl být viděn a svět jaký je. Náhled na rozpory mezi vnější líbivostí a realitou, jak ji autorka prožívá, přivádí na stránky knížky vtip, místy šaškování, jinde mírnou skepsi, spleen: „nemám odvahu bouchnout do stolu/ a nechat si rozdat nové karty…“ Stačí to k nápadům, které v její poesii vypadají celkem dobře. Řada básní a koláží je určitou zprávou s přesahem, informací o atmosféře a náladě života v jeho dnešní městské podobě. Autorka není příliš svázána s městem, ve kterém žije. Je to krajské město na jihu Čech, které podrobněji nepopisuje, konkrétní lokace nehraje až takovou roli. Její psaní však jistě resonuje u čtenářů a zejména čtenářek v dalších podobných městech v Čechách a na Moravě. V tomto ohledu má tato sbírka rysy nepochybně generační. Kateřinu Bolechovou vede podobná energie, jakou si představíme, když se řekne polovina 60. let. Je to energie nespokojenosti a potřeby změny. Je to energie životní ryzosti, u Bolechové opravdová tím, že se neschovává za nějaký pop-žánr, ale snaží se zachytit vlastní autentický výraz.

V tomhle ohledu sbírka znamená v určitém smyslu zkoušení vlastních sil. Potíž v dnešní době je v tom, že podobné verše nejde dost dobře ani zfilmovat ani zhudebnit a pro podobnou „čistou“ literaturu, která přináší generační zkušenost, není vlastně nikde dost dobrý a vhodný prostor. V generaci autorů narozených v 60. letech jsou karty jaksi už dávno rozdány a prakticky o ničem se nediskutuje. Což samozřejmě pro autorku jakou Bolechová je, představuje určitou nezaviněnou újmu. O tom se zde rozepisuji s ohledem na širší souvislosti, sbírka aby bylo jasně řečeno, téma generační diskuse nijak neřeší, autorce je fakt nijak neprobíhající komunikace faktem zřejmě celkem sympaticky lhostejným.

Strop nade mnou jednou zmizí přináší určitou bilanci, je generačním hlasem, výpovědí o jedné nespokojenosti. Podobné pokusy však zanikají v mnohohlasu jiných. Kateřina Bolechová by mohla v literatuře najít daleko lepší místo, mohla by být, díky svým náhledům na věc a také díky svým organizačním schopnostem, třeba skvělou redaktorkou, kdyby v jejím městě vycházel literární časopis, kdyby… na ty jak známo se bohužel nehraje. Autorce tak prakticky nezbývá než dál se pokoušet o budování vlastního literárního prostoru. Bolechová svoji energii věnuje čtením a literárním festivalům, svoji poesii publikuje na vlastním facebookovém profilu.

Možná by se dalo vyjít od lakonických postřehů, jako je ten v básni Břeh, str. 44:

Na druhém břehu děcko
první kroky
tolik podobné těm na konci
Člověk se vrací tam
odkud přišel

Kateřina Bolechová: Strop nade mnou jednou zmizí, vydalo nakl. Měsíc ve dne, České Budějovice, 2016.

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Jarní pozdrav z hradu Stolpen

O minulém víkendu jsme navštívili hrad Stolpen. Jedná se o zříceninu na čedičové kupě, Němci ovšem říkají bazalt, slovo čedič by zřejmě ani nevyslovili. Zřícenina sestává z několika relativně zachovalých věží, ve kterých jsou stálé expozice. Kiosek s občerstvením, čedičové hradby, klasická hradní studna atd.

V jedné z věží jsem pouštěl okny ven slunéčka sedmitečná, tito hmyzí dravci tam byli ve značném počtu. V jazyce místních der Siebenpunkt-Marienkäfer. Dělal jsem to samozřejmě tak, aby mě při tom nikdo neviděl, protože takové počínání je dětinské. Dělal jsem to však proto, že jejich let v krásném slunečném dni je jako putování úsměvu, který letí a doletí na místo určení, podobně, jako když tato lat. Coccinella septempunctata zapadne někam do trávy. Jsou také úsměvy, které letí a nedoletí…

Burg Stolpen nedaleko šluknovského výběžku se vyznačuje tím, že zde saský a polský král August II v domácím vězení držel svoji ambiciosní milenku hraběnku Constantinu von Cosel. Ta se dožila 84 let, z toho na Stolpenu pobyla 49 let. Augusta II přežila, jeho následník August III jí však rovněž nebyl nakloněn a obával se zřejmě jejího vlivu. Zajímavé místo, byť hrad z těch menších, prakticky vesnických.

Ačkoliv krajina kolem německých měst Neustad in Sachsen a Sebnitz nepatří k místům, kde by německá ekonomika ukazovala svoji největší sílu, stav některých obcí ve na Šluknovsku je ve srovnání s tím přinejmenším zarážející. V Mikulášovicích sice funguje továrna Mikov, ovšem řada domů se rozpadá, prodejny uzavřené. O zlepšení se viditelně snaží jen pár místních nadšenců.

Rubriky: Podél trati | Štítky: , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Mirek Balaštík – další brněnské kladivo na Václava Havla

Shodou okolností se ke mně dostal poslední loňský Host s příspěvkem Mirka Balaštíka nazvaným: Zapomenout konečně na Občanské forum. Je zařazen v rubrice „názor redakce,“ tudíž má zřejmě vyjadřovat cosi pro redakci tohoto časopisu a osobnosti soustředěné v redakční radě obecnějšího. Možná ale přijde ještě nějaká polemika, jde o věc opravdu čerstvou.

Šéfredaktor Balaštík ve své úvaze vstupuje na půdu politickou. Impulsem pro vytvoření jeho textu byl projev Petra Pitharta, který na podzim v Rudolfinu připomínal legendární úvahu Václava Havla, pronesenou na stejném místě v prosinci 1997. Havel, Pithart a v určitém smyslu i šéf Balaštík apelují na osobní angažovanost.

Havel a Pithart však hovoří ještě o něčem jiném, totiž o svobodě. Balaštík sice rovněž operuje s termínem „svoboda,“ hovoří však v podstatě o přizpůsobení se systému, apeluje totiž na to, aby čtenáři Hosta masově vstupovali do politických stran a pokoušeli se tím něco změnit.

Jakou šanci asi má průměrný čtenář Hosta, intelektuál, který dnes vstoupí do nějaké politické strany v ČR, aby tam dosáhl nějaké změny? Jeví se být celkem dobře známou zkušeností, že čím originálnější myšlenky, tím útrpněji jsou obvykle v dnešním politickém prostředí přijímány. Ostatně ani šéf Balaštík nepředstavuje typ intelektuála, který by se kdy pokusil zaujmout něčím původním a originálním. Četba jeho publikací je obvykle dost nudná. Host pod jeho dlouholetým vedením je tiskovinou výraznou zejména v jednom ohledu, totiž v tom, jaké konformity se systémem se zde podařilo dosáhnout.

Zároveň je jeho uvažování obvykle jaksi intensivní a přesvědčivé. V daném textu mě zaujala zejména naléhavost, s níž Balaštík vytlačuje ze svého aktuálního pokusu o jakési politické uvažování na aktuální téma osobnost Václava Havla: „… zbytečné a do jisté míry i nebezpečné je hledat východisko v politickém odkazu Václava Havla. Jeho „nepolitická politika,“ podpora občanské angažovanosti, spolkové činnosti a soustavná kritika stranického systému a jeho projevů jsou totiž osobnostně a především dobově značně podmíněné.“

Takto vykostil odkaz člověka, jehož ústřední myšlenkou byla kritika zneužití moci. A karikuje další ústřední pojem odkazu Václava Havla, totiž jeho chápání svobody.

Sloužilo by ke cti každému činiteli, který se již tou či onou náhodou octl v šéf Balaštíkově posici, aby se zamyslel nad odvahou, s níž Havel vystupoval nejen v období totality, ale se kterou dovedl také upozorňovat na přehmaty politických stran ve vznikajícím systému naší polistopadové politiky.

Bohužel Havel býval vysmívám a zůstal oslyšen právě zejména kvůli této své kritičnosti. Balaštík v tom není první, nový ani objevný, spíše jen opakuje úvahy, které z Brna zaznívají ze strany Petra Fialy, Fr. Mikše nebo Petra Minaříka již řadu let. Je otázkou, proč právě brněnské uvažování je vůči Havlovi tak často zaujaté a proč vlastně působí v kontextu ČR jaksi mimoběžně.

Vždyť přece sám Balaštík úvodem své úvahy naznává, že žijeme v době problematické, kdy klasické strany ztrácí přízeň voličů. Komu by se chtělo vyjmenovávat „přehmaty“, k nimž v daném systému zejména v uplynulých letech došlo. Připomeňme jen některé: nelogickou podporu „obnovitelných zdrojů,“ bezmyšlenkovitě zavedenou přímou volbu presidenta, řadu deformací v ekonomice, logicky ústící v nízký medián platů v soukromé sféře, což je fakt celou západní Evropou prakticky vysmívaný apod.

Balaštík rozlišuje, že intelektuální chápání pojmu svoboda je v podstatě dosti jiné, než jak se vžilo v sekretariátech našich politických stran. Tím prvním způsobem chápání svobody však zaujatě opovrhuje. Nedochází mu přitom, že právě to druhé, stranické vnímání a přizpůsobování svobody přivedlo naši společnost až k její současné krizi, která je krizí identity stranického systému.

Svoboda u Havla je svobodou nadstranickou, svobodou, ve které platí principy určitého pro-systémového jednání a chování. Z nich teprve plynou „odměny“ nebo „benefity“ pro společnost. A z nich teprve profitují jednotlivci. Vedle toho v systému, jak si jej osvojili politici v naší polistopadové reál-politice, je pojem svoboda vykládán jako příležitost brát z obecního, pod prakticky jakoukoli záminkou, kterou vybrané reál-politické strany a hnutí systémem tzv. protlačí.

Jak daleko jsme od toho, pojmenovat naši demokracii jako „napodobenou“ ? Vždyť Havel už v roce 1997 hovořil o pocitu jakési neautentičnosti, vnímal, že pro řadu lidí u nás to jaksi „není ono.“ Nezakořeněnost v půdě bazálního lokálního patriotismu, odmítání intelektuální reflexe skutečných zájmů a potřeb dané society… není právě v jednání reál-politiků v uplynulých 25 letech Balaštíkem nepojmenovaná zásadní příčina dnešní problematické situace?

Balaštík a s ním zřejmě celá redakce Hosta si přeje, aby systém značek ODS a ČSSD byl nadále co nejsilnější a aby naopak veřejná kontrola, různé „spolky“ a občanské iniciativy“, byly naopak co nejslabší. Radí tedy čtenáři, aby se angažoval vstupem do vybraných politických stran a zajistil tím systému kontinuitu.

Šel by kupříkladu nějaký redaktor Hosta za takovým Karlem Čapkem, Bono Voxem nebo Dalajlámou, aby se mu upsal do reálné politiky, že se s ním jinak „nepočítá“? Na první pohled je zřejmé, že tudy cesta nevede a že je to jen jakési gesto.

Posláním intelektuála je přece v prvé řadě působit na společnost reflexivním a prozíravým typem uvažování. Přesně tím typem uvažování, pro který není v naší dnešní neautentické politice jednotlivých stran a hnutí prakticky žádný prostor.

Rubriky: Média | Štítky: , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Ústí hlavně od Jiřího Imlaufa

Knížka, která se povedla, tak by se dal shrnout čtenářský dojem z této publikace. Jiří Imlauf je znám jako kytarista a zpěvák ústecké skupiny Houpací koně, která staví právě na zvuku elektrických kytar. Autor žije ve městě Ústí nad Labem. Je to město zvláštní, v posledních dobách specificky post-industriální. Krajské město obklopené romantickou krajinou, město na řece i mezi horami… Labe představuje živel, který z Čech něco odnáší. Když se člověk prochází v Ústí po nábřeží nebo když přechází některý ze tří ústeckých mostů, vždy se mu ten obraz dere na mysl. Něco odnáší, splavuje. Zvláštní dojem z největší české řeky umocňuje blízkost německé hranice, která je jakýmsi v posledních desetiletích dost výrazným předělem.

Knížka Jiřího Imlaufa představuje výběr reflexí, glos a poznámek z publikací na Facebooku, Myspace nebo blogu společně s texty z magazín Full Moon. Texty jsou rozsahem vesměs kratší, nejsou řazeny chronologicky, naznačují nicméně autorovu otevřenost vzpomínkám, úvahy nad momenty inspirace, otevřenost sebereflexi.

Autor je ročník 1966, těžiště jeho pomyslného kulturního zrání, tj. jakéhosi vrůstání do kulturního kontextu, leží v letech osmdesátých s jejich zmatky a specifickou rozpolceností. První koncerty skupin Dunaj nebo Laura a její tygři, zážitky rovnající se osobním kulturním revolucím. Současně privatisimum: „Narodil se, když vyšlo Blonde On Blonde (…) Vyhnul se vojně a šel na rok učit, když Kate Bush vyšlo Hounds of Love (…) Byl podmínečně vyloučenej ze školy, když vyrostl The Joshua Tree (…)  Podepsal to estébákům, když vyšla Surfer Rosa (…) Prožil revoluci, poprvý byl na Západě a koupil si tam elpíčko Lou Reeda ten rok, kdy byl novej Repeater od Fugazi…“ Tady se jaksi na nic nehraje. Jen málo lidí chce propírat osobní věci i jen tak, lakonicky. Imlauf dokázal tohle staré pletivo přerůst a odhodit za sebe. Šel dál, snad s otázkou, co to udělá…? Nesentimentální otevřenost jako předpoklad tvorby a schopnosti překonání osobní zahleděnosti. Maléry, čelní nárazy, mizérie doby, která lidem brala svobodu. Stojí za úvahu, byť je to již dávno pryč. Je to puklá vnitřní skořápka, úlomek jednoho dozrávání, ohlížení se, v určitém smyslu, za zraňujícím období zmatků, co nastávaly před 30 lety, kdy vlastně autorovi bylo 20-22 let. Zároveň pocit z té doby zůstává, podobně jako hity z těch desek. On ten klasický stříbrný vítr měl tehdy ledaskdy kovovou pachuť a na jazyku někdy skřípal písek východních pustin, kdo si to už dneska připomene.

Mezi motivy knížky patří časosběr, na stránkách Ústí hlavně porůznu umístěný. Dětství v Žatci, s jeho sluneční romantikou… Pobyt v Ústí, jež se jeví jako nahodilý, ale má svůj specifický smysl, toto město se jeví být pro tvorbu inspirativním místem, je specificky zasíťované do nejrůznějších významů, které resonují s naší dobou.

Imlauf píše o hudební scéně, zážitcích z města a jeho okolí, jeho psaní je svázáno s konkrétním místem pobytu, obsahem čerpá hlouběji z obecnější situace moderního člověka ve světě a tím získává na přesahu.

VEČERNÍ vlak, vagon jak z Chytilový Kalamity, venku sem tam světlo, žlutý okno, modrá benzínka, kolona aut u závor, ale jinak černá tma jak v tunelu, jak nedělní úzkosti. Všechny si dávaj sraz v neděli večer. Lidi ve vagónu vypadaj, že na to myslej taky. Chtělo by to někam zmizet, čtrnáct dnů víno a ryby v Lisabonu. Maj to tam lidi v neděli taky? Zpátky do vagónu, bundy na věšákách, mobily v rukou, nemluvnej průvodčí. Skoro všichni koukaj ven, do tý tmy, v hlavě svý Lisabony.

Postupně se knížka soustřeďuje k finále, kterým zde jsou reflexe z natáčení stěžejního alba Houpacích koní, nahrávky Everest z léta roku 2013. Tehdy byla v Čechách velká povodeň, prakticky souběžně s ní vlna veder… Krizové léto a překvapivě silná nahrávka oceněná řadou hudebních cen a zájmem fans.

Knížka je důkazem, že originální autor může žít kdekoli a právě ze znalosti místních věcí může vytvořit něco nadčasového. Předpokladem k úspěchu v tomto směru nepochybně je upřímnost k sobě samému a schopnost obejít se bez dobových myšlenkových schémat, což je v knížce naznačeno, byť je to publikace čítající pouhých 115 stran. Odehrává se řada událostí, které jaksi „vyvanou,“ pokud je někdo nezachytí. Více měst a více událostí by si zasloužilo podobnou inspirativní reflexi, zachycení. Proč vlastně není více podobných knížek? Snad proto, že tyto reflexe, vzpomínky a glosy, byť ve výsledku se zdají být napsány celkem s lehkostí, ve své podstatě na zachycení až tolik snadné nejsou.

Od roku 2013 vyšla Imlaufova sbírka hudebních textů Zlatý časy se končí (Plus, Praha 2015) a loni na podzim nová nahrávka Houpacích koní, nazvaná Kde jste mí přátelé dneska v noci (Yannick South 2016). Tahle deska potvrzuje, že se zde něco děje. Jít dál se zvuky a slovy, objevovat nové, které nejsou hrou a něco znamenají.

Knížka Ústí hlavně je deníkem rockera, který některé životní křižovatky a zkoušky osudu již překonal a na jiných, podstatnějších, se možná nachází. Jsou reflexí určité individuální, svobodné existence, kterou nelze napodobovat, ale ze které lze brát vlastní inspiraci. Hodnotím kladně, sympatický čtenářský a v případě zmíněné nahrávky rovněž silný zážitek hudební.

Jiří Imlauf: Ústí hlavně, vydalo nakl. Kodudek, Praha 2016, 120 str.

Rubriky: Hudba | Štítky: , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny