Ústí hlavně od Jiřího Imlaufa

Knížka, která se povedla, tak by se dal shrnout čtenářský dojem z této publikace. Jiří Imlauf je znám jako kytarista a zpěvák ústecké skupiny Houpací koně, která staví právě na zvuku elektrických kytar. Autor žije ve městě Ústí nad Labem. Je to město zvláštní, v posledních dobách specificky post-industriální. Krajské město obklopené romantickou krajinou, město na řece i mezi horami… Labe představuje živel, který z Čech něco odnáší. Když se člověk prochází v Ústí po nábřeží nebo když přechází některý ze tří ústeckých mostů, vždy se mu ten obraz dere na mysl. Něco odnáší, splavuje. Zvláštní dojem z největší české řeky umocňuje blízkost německé hranice, která je jakýmsi v posledních desetiletích dost výrazným předělem.

Knížka Jiřího Imlaufa představuje výběr reflexí, glos a poznámek z publikací na Facebooku, Myspace nebo blogu společně s texty z magazín Full Moon. Texty jsou rozsahem vesměs kratší, nejsou řazeny chronologicky, naznačují nicméně autorovu otevřenost vzpomínkám, úvahy nad momenty inspirace, otevřenost sebereflexi.

Autor je ročník 1966, těžiště jeho pomyslného kulturního zrání, tj. jakéhosi vrůstání do kulturního kontextu, leží v letech osmdesátých s jejich zmatky a specifickou rozpolceností. První koncerty skupin Dunaj nebo Laura a její tygři, zážitky rovnající se osobním kulturním revolucím. Současně privatisimum: „Narodil se, když vyšlo Blonde On Blonde (…) Vyhnul se vojně a šel na rok učit, když Kate Bush vyšlo Hounds of Love (…) Byl podmínečně vyloučenej ze školy, když vyrostl The Joshua Tree (…)  Podepsal to estébákům, když vyšla Surfer Rosa (…) Prožil revoluci, poprvý byl na Západě a koupil si tam elpíčko Lou Reeda ten rok, kdy byl novej Repeater od Fugazi…“ Tady se jaksi na nic nehraje. Jen málo lidí chce propírat osobní věci i jen tak, lakonicky. Imlauf dokázal tohle staré pletivo přerůst a odhodit za sebe. Šel dál, snad s otázkou, co to udělá…? Nesentimentální otevřenost jako předpoklad tvorby a schopnosti překonání osobní zahleděnosti. Maléry, čelní nárazy, mizérie doby, která lidem brala svobodu. Stojí za úvahu, byť je to již dávno pryč. Je to puklá vnitřní skořápka, úlomek jednoho dozrávání, ohlížení se, v určitém smyslu, za zraňujícím období zmatků, co nastávaly před 30 lety, kdy vlastně autorovi bylo 20-22 let. Zároveň pocit z té doby zůstává, podobně jako hity z těch desek. On ten klasický stříbrný vítr měl tehdy ledaskdy kovovou pachuť a na jazyku někdy skřípal písek východních pustin, kdo si to už dneska připomene.

Mezi motivy knížky patří časosběr, na stránkách Ústí hlavně porůznu umístěný. Dětství v Žatci, s jeho sluneční romantikou… Pobyt v Ústí, jež se jeví jako nahodilý, ale má svůj specifický smysl, toto město se jeví být pro tvorbu inspirativním místem, je specificky zasíťované do nejrůznějších významů, které resonují s naší dobou.

Imlauf píše o hudební scéně, zážitcích z města a jeho okolí, jeho psaní je svázáno s konkrétním místem pobytu, obsahem čerpá hlouběji z obecnější situace moderního člověka ve světě a tím získává na přesahu.

VEČERNÍ vlak, vagon jak z Chytilový Kalamity, venku sem tam světlo, žlutý okno, modrá benzínka, kolona aut u závor, ale jinak černá tma jak v tunelu, jak nedělní úzkosti. Všechny si dávaj sraz v neděli večer. Lidi ve vagónu vypadaj, že na to myslej taky. Chtělo by to někam zmizet, čtrnáct dnů víno a ryby v Lisabonu. Maj to tam lidi v neděli taky? Zpátky do vagónu, bundy na věšákách, mobily v rukou, nemluvnej průvodčí. Skoro všichni koukaj ven, do tý tmy, v hlavě svý Lisabony.

Postupně se knížka soustřeďuje k finále, kterým zde jsou reflexe z natáčení stěžejního alba Houpacích koní, nahrávky Everest z léta roku 2013. Tehdy byla v Čechách velká povodeň, prakticky souběžně s ní vlna veder… Krizové léto a překvapivě silná nahrávka oceněná řadou hudebních cen a zájmem fans.

Knížka je důkazem, že originální autor může žít kdekoli a právě ze znalosti místních věcí může vytvořit něco nadčasového. Předpokladem k úspěchu v tomto směru nepochybně je upřímnost k sobě samému a schopnost obejít se bez dobových myšlenkových schémat, což je v knížce naznačeno, byť je to publikace čítající pouhých 115 stran. Odehrává se řada událostí, které jaksi „vyvanou,“ pokud je někdo nezachytí. Více měst a více událostí by si zasloužilo podobnou inspirativní reflexi, zachycení. Proč vlastně není více podobných knížek? Snad proto, že tyto reflexe, vzpomínky a glosy, byť ve výsledku se zdají být napsány celkem s lehkostí, ve své podstatě na zachycení až tolik snadné nejsou.

Od roku 2013 vyšla Imlaufova sbírka hudebních textů Zlatý časy se končí (Plus, Praha 2015) a loni na podzim nová nahrávka Houpacích koní, nazvaná Kde jste mí přátelé dneska v noci (Yannick South 2016). Tahle deska potvrzuje, že se zde něco děje. Jít dál se zvuky a slovy, objevovat nové, které nejsou hrou a něco znamenají.

Knížka Ústí hlavně je deníkem rockera, který některé životní křižovatky a zkoušky osudu již překonal a na jiných, podstatnějších, se možná nachází. Jsou reflexí určité individuální, svobodné existence, kterou nelze napodobovat, ale ze které lze brát vlastní inspiraci. Hodnotím kladně, sympatický čtenářský a v případě zmíněné nahrávky rovněž silný zážitek hudební.

Jiří Imlauf: Ústí hlavně, vydalo nakl. Kodudek, Praha 2016, 120 str.

Rubriky: Hudba | Štítky: , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Některé příběhy Petra Motýla

Poslední týdny přinesly hned několik zajímavých publikací. Knížkou na závěr roku je pro mě nová básnická sbírka Petra Motýla nazvaná Některé příběhy. Neprávem opomíjený talent se postupem doby stal jedním z nejvýznamnějších hlasů generace autorů narozených v šedesátých letech.

Ve sbírce Některé příběhy Motýl reflektuje svůj osobní příběh, v delších básních se vrací do Ostravy přelomu 80. a 90. let, k pobytu v Heřmanově Městci nebo pražských Stodůlkách.

V minulosti autor podobnými náměty spíše šetřil, snad proto je právě tato sbírka tak koncentrovaná a pro pochopení Motýlovy tvorby podstatná.

Petr Motýl: Některé příběhy, vyd. Protimluv, Ostrava 2016

Rubriky: Knihy | Komentáře nejsou povoleny

Rozpačitý dojem ze sjezdu spisovatelů

Před rokem v červnu pořádala Asociace spisovatelů setkání nazvané Sjezd spisovatelů 2015. Akce probíhala pod heslem „Přepisujeme přítomnost.“ Jeho ohlas je dnes prakticky nulový. Iniciativa poněkud vyšuměla. Nedávno jsem dostal sborník příspěvků z tohoto sjezdu a ani se nedivím, že se tak stalo. Lidé okolo redakce časopisu Host, kteří sjezd de facto organizovali, se v tomto časopise jakýmkoli složitějším úvahám na aktuální společenská témata vyhýbají příslovečným širokým obloukem a tudíž si podobný podtitul nezaslouží než pousmání. „Přepisujeme přítomnost“ – v jejich podání to skutečně znělo velmi svazácky a není divu, že se akce příliš nepovedla.

Příspěvky k jakékoli akci lze rozdělit na zajímavé a méně zajímavé. Při uvažování o smyslu věci je možné vyjít od těch méně povedených, jelikož právě ty představují pomyslnou dolní laťku kvality, kterou na té které konferenci stačí autorům příspěvku překročit. Tím ty slabší příspěvky napovídají o úrovni dané iniciativy. Ve sborníku ke Sjezdu spisovatelů 2015 k nim řadím texty Jana Bělíčka, Petry Hůlové a Ondřeje Slačálka.

Kupříkladu Slačálek mezi řečí v podstatě jen tak s pousmáním odmítá celý jeden zavedený literární žánr a to žánr lyriky. Místopředsedkyně Asociace spisovatelů Petra Hůlová v projevu nazvaném „Schopnost býti letadlem“ horuje za to, aby literáti používali ve svém díle náležitě umělecký jazyk, paradoxně to však činí způsobem dosti povrchním a nikterak nápaditým.

Jan Bělíček v příspěvku „Postskriptum k debatě o angažovanosti“ de facto požaduje, aby se literáti dobrovolně zřekli vlastně toho nejcennějšího, co po listopadu 1989 nabyli a to autorské svobody. Resp. chápe pojem svoboda dialekticky jako „poznanou nutnost.“ Vypadá to, jako by pro nakonec mělo hodnotu jen dílo, které bude vytvořeno přesně podle předem deklarovaných představ kritika.

Autor by tedy měl napřed nastudovat kritika… domnívám se, že adekvátní svobodné době je právě opačný přístup.

Navíc se podobné představy snadno „navlékají“ do požadavků, aby literatura byla odpovídajícím způsobem angažovaná a „pokroková.“ Nicméně autoři a čtenáři ve svobodné společnosti očekávají svobodnou tvorbu, vycházející z náhledu na realitu a nikoliv tvorbu opírající se o ideologické konstrukty, které mohou být dnes takové a zítra zcela jiné. Zmíněný Bělíčkův příspěvek vede k zamyšlení nad tím, jak snadné je ještě dnes vklouznout do vyježděných kolejí, které v krajině české kritické reflexe literárních děl představuje odkaz Zdeňka Nejedlého, Ladislava Štolla nebo Jana Kozáka. Zajímavé retro, avšak poněkud nepřípadné, bylo-li míněno vážně.

Je zřejmé, že situace okolo současné literatury v naší zemi není nijak příznivá. Aby mohlo vzniknout výraznější dílo, musí odrážet nějaký řád. Situace ve společnosti je však zejména v posledních několika letech ve výrazném pohybu a pro autory není snadné najít v tomto smyslu potřebnou stabilitu.

Čtenář má k dispozici obrovské množství nejrůznějších již zvěčnělých a klasických děl světové literatury, která mu nabízejí pohledy do nejrůznějších dobových a lidských situací. K tomu pak sleduje kritiky tohoto typu, pohotové zašlapat do země prakticky jakoukoli knihu současného českého autora. Autoři tomu celkem logicky čelí uzavíráním nejrůznějších aliancí okolo redakcí různých literárních časopisů a to nyní, jak z tohoto sborníku vyplývá, i za pomoci okruhu příznivců této Asociace spisovatelů.

Problém nacházím v kritickém rámci, v jakém je u nás současná literatura pojednávána. Prakticky zde neexistuje živé, nadšené psaní o literatuře. Čtenáři jsou zbaveni možnosti kritiku podporovat svým zájmem, neboť aktuální systém grantů zakonzervoval literární instituce a související časopisecké projekty do podoby, která není vůči tomuto zájmu nijak vstřícná. Nikdo nemá prakticky žádný důvod vykonávat kritickou činnost koncepčněji a se skutečným zaujetím. Věc zachraňuje pouze zanedbatelný počet odvážnějších a samostatných osobností.

Sjezd spisovatelů 2015 – Sborník příspěvků, vydal Host, Brno 2015, 144 str. Vyšlo s finanční podporou Min. kultury České republiky.

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Václav Koubek kandiduje za Tábor

K následujícímu příspěvku, který pro zajímavost a jako „doklad doby“ přebírám z FB stránky Václava Koubka, mě napadlo, že by mohl vzniknout nějaký festival s pracovním názvem „Senát-fest“, kde by kandidáti z uměleckých kruhů vyzpívávali své názory.

Václav Koubek je můj oblíbený folkový muzikant, písničkář, jehož texty, písňové i povídkové, čtu, poslouchám a mám je v oblibě. Tím pádem mu samozřejmě fandím, leč je také pravdou, že zrovna v tom jeho obvodě hlasovat do Senátu bohužel nemohu. Nevím, zda má vůbec nějakou šanci, jací tam budou ostatní kandidáti. Možná je to jen promyšlený volební tah strany Svobodných, tato strana se může kandidaturou V. Koubka chlubit v médiích, je to přece jen celkem známý a oblíbený umělec. Což je adekvátní strategie, která může přidat nějaké hlasy také kandidátům Svobodných v jiných obvodech. Ke Koubkově prohlášení bych uvedl, že sice situace krizová zřejmě je, avšak pojednávat by se mohla promyšleněji, klidněji. V politice je zkrátka nemožné takto vystupovat, v reálném životě to však někdy jinak nejde.

Jinak uvažuji nad slovním obratem „odevzdal motivaci“. Odevzdal bych motivaci přečkat ještě několik podobných kampaní. Akorát nevím, kdo by ji přijal… Je to v rukách Nejvyššího. Aspoň to. Na víc si dnes skorem netroufám vůbec aspirovat.

Nyní již Václav Koubek:

„Odevzdal jsem motivaci do senátorských voleb za Tábor…PROSIM ŠIJTE DO MĚ!!! rr…

Jsem občan, amater, spíš outsider, šosák celým životem jen.Vše co jsem chtěl se mi přesto splnilo.Jsem tím ničím,jako celá naše občanská země.Zbabělec.Jsem tím čím mě rodiče dali základ ,že svět je podlý a abys přežil drž se stranou a dělej jen to co cítíš,že je správný.Mlž,kryj si záda,utíkej,nepouštěj se do střetů s mocnými a v klidu přežívej….Jenže všichni kterých si ctím i tak prohráli.Mé vzory se klaní, ztrácí se a já už nechci být dítě.Nejsem šťastný ani svobodný.Někde je chyba.Bojím se ač je mi šedesát a říkám si co jsem mohl dokázat kdybych nedal na plané rady.Kdybych celou svoji radost,lásku,energii předal těm co jsem potkal. Nemilujem,nežijem,babráme se ve vině nám jinými podstrojený..UF..
„Svobodní“ jsou mladí, jdouci od základu,švindly nezatížení, s pěti do klobouku.Vlastně jedinní hrázní dluhů co nadělali nám tu fotři.Cítím se obrazně jako kdysi před těmi obušky ..na řadě.. pro provokaci..pro adrenalin..pro satisfakci.. pro ponížení a hlavně odpovědnost kdy nikdo nechce pojmenovat zlo….jdu do toho z nabídky kandidátky na Senátor jako happening, senátor jako poslání,senátor za ty co mají úvěry,rodiny,nejistoty a mámy radící jim..jako stařešina.. jdu jen s jedinou podmínkou zastavit komunismus,odpojit jej od státních zdrojů ..a vrátit občana do země která mu patří.“

Rubriky: Hudba | Štítky: , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny

Sen o moravské nobelovce

Před pár týdny jsem si z brněnského nakladatelství Větrné mlýny vyžádal tematické vydání magazínu RozRazil č. 57/58 z loňského roku, které je věnováno Milanu Kunderovi.

Učinil jsem tak pro očekávaný kontrast s vydáním Revolver Revue #100, z podzimu 2015, které bylo věnováno kauze „Udání Milana Kundery“ a jejímu ohlasu v domácím i světovém tisku.

Kontrast tam skutečně je. S ohledem na informace a dokumenty, které se ke kauze postupem doby objevily, je možné rozlišit dvě roviny tohoto příběhu. Rovinu snů a přání a rovinu skutečnosti, reality. Je to právě realita, co jistí snílci našeho věku ignorují či pojednávají jen jako cosi a priori špinavého, nečistého, neideálního, činíc tak ve prospěch svých snů o prospěchu, pardon, chtěl jsem napsat pokroku atd.

Zkrátíme-li název revue RozRazil na brněnskou RR, pak první, čeho si čtenář povšimne, je již úvodní text Petra Minaříka nazvaný Moravská nobelovka.

Minařík píše, že v zákulisí literárního Brna koluje historka, jak Václav Havel během osmdesátých let Kunderovi nepřál, že dokonce doporučil „Nobelovskému výboru,“ aby literární cenu raději udělili jistému Seifertovi. Minařík ve svém úvodníku dokonce píše: „Jeden Kunderův přítel pro tu situaci použil sousloví „moravská křivda.“

Takto se vlastně rovnou a bez předběžného upozornění ocitáme ve světě Galuškových epopejí „Slovácko sa súdí“ a Slovácko sa nesúdí,“  Minařík zde vytahuje jakýsi bulvárně-konspirační příběh.

Je vlastně otázka, kdo je Petr Minařík. Tuto otázku si kladu již delší dobu, neboť konstatuji, že ač se s ním řadu let „dálkově“ znám, osobně o něm prakticky nic nevím. Je to kvalitní organizátor a člověk až posedlý ideou literatury, v jejímž rámci toho dělá tolik, že se to snad ani nedá vyjmenovat. Je skvělý manažer, také do zmíněného vydání brněnské RR získal příspěvky autorů zvučných jmen, publikuje zde např.: Albert Krásno, Marek Sečkář, Agda Bavi Pain, Pavel Drábek, Jana Soukupová, Karel Hvížďala, A. J. Liehm, Karel Fuksa, Gay Scarpetta, Balogh a Zelinský, Václav Bělohradský, Aleš Haman, Ivan Motýl a byl vybrán text z pozůstalosti Jiřího Veselského, to jen na okraj.

Nicméně u organizační schopnosti to často jaksi končí. Brněnský magazin RR k věci samé nepřináší nic nového, objevného, hlubšího, je sestaven jaksi až propagačně a v podstatě se celkově odvíjí se v duchu úvahy z úvodníku Moravská nobelovka a motivu „moravské křivdy.“ To samo o sobě mě právě velmi zaskočilo. Od autora jsem se totiž podobného regionalismu nenadál, neočekával jsem to. Uvažování, kde se jednou hodí použít termín „moravská křivda“ a jindy se zase všechno místní, regionální kritizuje jako „malé“ atd., je uvažováním, které bych neváhal označit uvažováním ad hoc, které je dneska takové, zítra onaké. Nevidím tam ani zdání potřebného ducha, potřebný esprit, ani dostatečné množství kritického rozumu, bohužel.

Na celé historce je skutečně zajímavé uvažovat, proč „Nobelovku“ v roce 1984 dostal právě Jaroslav Seifert a nikoli Milan Kundera. Se znalostí souvislostí nahlédneme Kunderu stojícího vždy uprostřed hlavního proudu své doby, vedle toho Seiferta jako básníka nadčasově lidového, osobnost stojící mimo prospěchářství literatury socialistického státu, autora, který zachránil českému čtenáři kus jeho světa. Zachoval řeč nejen čtenáři českému, ale také moravskému a určitě také v Brně samém má dodnes řadu čtenářů. Z pohledu Minaříka v tom pravděpodobně žádná logika není, neboť ten druhý autor, co Nobela „nedostal,“ byl přece ve světě úspěšnější atd. Nicméně jakousi hlubší symboliku to nepopiratelně vyjadřuje.

S velkou péčí přechovávám doma výtisk polského týdeníku Uwazam Rze #39 z roku 2012, ve kterém polský esejista Waldemar Lysiak uvažuje právě na téma Nobelovy ceny za literaturu. Kdo dostal a kdo nedostal. Proč nedostali Kafka, Tolstoj, Twain, Joyce, Pound, Proust, Borges, Musil, Conrad, Ibsen, Claudel, vedle toho, ptá se Lysiak Waldemar, proč třeba dostali cenu autoři: Carducci, Hauptmann, Heidensstam, Gjellerup, Pontoppiolan, Spitteler, Benavente y Martinez, Deleddaová, Karlfeldt, Seifert…? Ano, polský esejista se dopouští až takového krutého zpochybnění Seiferta! Kdybychom uvažovali dále tímto způsobem, asi bychom se daleko nedostali.

Co totiž polský žurnalista vědět nemusí, by Minařík vědět mohl. Totiž mít jakési povědomí, že „nobelovka“ udělená Seifertovi v roce 1984 měla značný symbolický význam. I ten nejposlednější středoškolský pedagog si díky tomu mohl uvědomit, že se věci daly do pohybu, že svět je už někde jinde, pro kulturní obec to bylo, v malém sice, leč přece něco podobného jako pár let předtím volba Karola Wojtyly papežem. Člověk žijící v realitě by podobnou souvislost myslím jen tak nepřehlédl. Zdánlivý „kapric“ přinesl dobré ovoce.

Význam to mělo, byť je zároveň jasné, že ani ty nejvěhlasnější literární ceny nelze považovat za nějaká kultovní „zlatá telata.“ Metou uznání jakéhokoli literárního autora nemůže být nějaká literární cena, ale pouze sama vnitřní přesvědčivost jeho díla při našem čtenářském setkání s ním. Dbát na nějaké ceny pro ně samé mi přijde povrchní a neduchovní, jinak řečeno: brněnská nekritičnost vůči slavnému rodákovi je projevem regionální úrovně, folklorem par excellence.

Pobaveně hodlám sledovat, s čím zase kdo na podobné téma přijde. Poslední autor z Brna, kterého prakticky čtu je Ivan Blatný. Několik Kunderových knih jsem ovšem rovněž přečetl a postupem času jaksi odložil. Minaříkův problém je snad jakýmsi problémem člověka s tendencí „univerzálního funkcionáře.“ Mnoho aktivit v jeho případě evidentně nepřeje hloubce myšlení ani nepřispívá stylu a obsahu psaných textů. Je to přitom škoda, jelikož záměr vydat podobně zaměřený sešit nebyl určitě sám o sobě marným nápadem.

Rubriky: Knihy | Štítky: , , , , , , , , , | Komentáře nejsou povoleny