Měsíčník Host přinesl v posledním vydání uplynulého roku rozsáhlejší materiál věnovaný spisovateli Janu Křesadlovi (1926-1995). Text s titulkem „Potíže stavu beztíže“ má být připomenutím autorova celoživotního díla.
Po přečtení textu mohu konstatovat, že se zúčastněným stranám povedlo odvést kousek nenápadité práce. Vezměme již samotný název textu: Potíže stavu beztíže. Jedná se sice o podtitul jedné z Křesadlových novel, ale je to Křesadlem původně myšleno jako jakýsi pátý odvar názvu nejslavnějšího románu Milana Kundery – Nesnesitelná lehkost bytí. Jakožto i knížka, ze které je to vzato, je celá výsměchem určitému dle Křesadla lacinému způsobu psaní. U autora, který své knihy pojmenoval natolik výraznými názvy, jako jsou kupříkladu Mrchopěvci, Fuga Trium, Obětina, La Calle Neruda a další, je použití této „repliky“ v podstatě urážkou, jelikož ta opravdu není tím z celého díla nejdůležitějším, ale ve skutečnosti je právě naopak odkazem na něco, z čeho autor sám měl přece v první řadě jen legraci.
Titulek je čímsi signifikantním, od Jandourka coby autora a Stöhra jako redaktora jde o text skutečně odbytý. Totiž tak, kdyby chtěli autora pozurážet schválně, nemohli by to udělat o mnoho lépe, než tímto bezděčným způsobem.
Jak se vlastně takové věci rodí? Domnívám se, že redaktor typu unaveného rutinéra má kdesi v šuplíku zásobu banalit a podobných myšlenkových zkratek a šermuje s nimi, aby se autorům článků z nějakého důvodu pomstil za jejich autorskou svobodu a zneutralizoval všechno jen trochu zajímavější z jejich tvorby. Autor článku musí podobnému marnění své práce za každou cenu čelit, vzdorovat a oponovat, což se tady mělo stát, ale Jan Jandourek to nedokázal, zřejmě z toho důvodu, že celou věcí příliš zaujat nebyl. Jak známo Jan Křesadlo byl autorem velmi zemitým, rekapitulovat tedy jeho život a dílo pod sloganem o nějaké „potíži s beztíží“ je opravdu na pováženou. Samozřejmě jsou to díla napsaná s překvapující lehkostí, ale ta nevyvěrala z jakési motýlkovité okamžité inspirace, ale naopak z urputně získané zkušeností s lidskou povahou. Bez vlastního nelehkého poznání a bez schopnosti promýšlet a procítit věci do skutečných hloubek by jeho dílo nemohlo vůbec vzniknout. O jaké „beztíži“ tedy má být vůbec řeč? Nazvat se ten článek měl Nesnesitelná lehkost Jana Křesadla… bylo by to daleko důvtipnější a pro čtenáře atraktivnější.
Obluda zvaná nuda spokojeně vrní, celý text má charakter jakéhosi prospektu na dílo jednoho podivínského autora. Redaktor typu rutinér si může odškrtnout další čárku splněného úkolu, rodina Křesadla může být spokojená, že se o tatínkovi píše a příležitostný vydavatel Křesadlových knih Jan „Ikaros von Tartaros“ Jandourek také získává jakési body. Proč rušit všeobecné sebeuspokojení nějakou kritickou úvahou?
Snad proto, že je to celé jaksi jinde, než by člověk čekal. Domnívám se, že dvacet let po smrti Jana Křesadla by si měl literární časopis klást vyšší ambice. Když už se redakce k takovému autorovi vrátí, měla by se pokusit otevřít nějaký nový náhled, dát prostor úvaze, která by posoudila, zda je dané dílo ještě živé, co z odkazu daného autora rezonuje s dneškem, zrekapitulovala, jak se na autora díváme dnes. Nic takového se v Hostu neděje. Text postrádá kritičtější myšlenku, je až kýčovitě pietní a veškeré jeho části působí dojmem, že jsme je už kdysi četli. Ano, četli jsme je, totiž v nekrolozích, v připomínkách Křesadla před deseti, patnácti a dvaceti lety. Všechny tyto věci jsou přece známy, nabízí se tedy otázka, proč je Host recykluje? Jelikož je to laciné a pohodlné?
V úvodní pasáži textu, v rozsahu cca dvou tiskových stran, se líčí peripetie Křesadlova života, kde se kupříkladu dočítáme, že v roce 1947 „s výborným prospěchem odmaturoval.“ Podstatnější samozřejmě jsou Křesadlovy osudy v padesátých a šedesátých letech a v emigraci. Zde se sice rekapitulují obecně známé věci, ty nicméně stojí za připomenutí. Co by mělo být odrazovým můstkem k nějaké zásadnější úvaze, je pouze torzem, jelikož se Jandourek „neodhodlal“ a redaktor Hosta ani „nepožadoval“. Ona zásadnější úvaha v textu absentuje. Děsivá grotesknost doby zachycena je, sice ve zkratce, ale čtivě. Je znát, že Jandourek dané téma nezpracovává poprvé. Dozvídáme se pikantnosti: „mohl dostat trest smrti, ale naštěstí z toho nic nebylo…,“ které jako by byly opsány z TV programu z anotace na obsah nějaké nekonečné telenovely, což je další smutnou známkou debaklu autorské a redakční práce. Přesto z textu na stranu druhou alespoň pro znalce Křesadlova díla alespoň místy prosvítá oživení dojmu, že autor byl vůči nejrůznějším lidem a komunikaci s nimi velmi otevřen, což bohužel se nedá kupříkladu říci o jeho potomkovi Václavu Pinkavovi mladšímu. Ono to tak bývá, potomci velkých spisovatelů si obvykle nedokáží od díla svých otců vypracovat potřebný odstup. Lidsky se nelze divit pietě, s níž stále připomínají to samé, nelze ale zároveň nevidět, že je to kontraproduktivní, jelikož dílo, pokud má žít, zaslouží čas od času kriticky probrat, ale to jsem poněkud odbočil. To by měl mít redaktor Hosta na paměti a celou věc poněkud korigovat.
Vtipnou informací z rodinného zákulisí je kupříkladu fakt, že pseudonym Křesadlo vznikl, aby autor v emigraci ztížil cizincům výslovnost svého jména, na rozdíl od jiných autorů z emigrace, kteří svá jména naopak poangličťovali. Lidí, co módám své doby ustupují, bývá vždy více, než lidí s opačným, provokativním přístupem. Je to problém rovněž doby naší a způsobu, jak se o některých námětech dnes píše. Cosi zajímavého se dá vykřesat až tehdy, když se k problémům přistupuje alespoň trochu „proti proudu.“ Vtipně filosofující Křesadlo, s gustem šifrující celé pasáže svých knih, nepochybně je autorem, o kterém by se mělo psát, ale psát pohledem dnešní doby. Když Jandourek uvádí, že Křesadlo v novele Kravex5 naráží na jiné tehdejší autory, pak je na místě dát námitku, jestli opravdu je to důležité, neboť se jedná o text z roku 1985 a tehdejší literátské rozmíšky dnes už zajímají jen málokoho. Tohle zkrátka není klíč, s nímž by se mělo ke Křesadlovi přistupovat a použije-li se takový dávno již „prošlý klíč“, vane z textu zápach stařiny a bezduchosti.
Dále pak na stránkách 73 až 75 prosincového vydání Hosta Ikaros von Tartaros stručně připomíná některé Křesadlovy knihy, což činí opsáním základního obsahu těchto děl. Postup v podstatě středoškolský, pokud to občas zajiskří, pak díky tomu, že autorovy fabule jsou vskutku dosti neotřelé. Při dnešní všeobecně apaticky akceptované „východňárizaci“ našeho hlavního města a vlastně celé země stojí za to např. podrobněji připomenout novelu La Calle Neruda. Leč i tato do očí bijící příležitost Jandourkovi uniká.
Ani jinak tam v podstatě nic nového není. Nestálo by za úvahu, že zápletka románu Mrchopěvci částečně nepřipomíná jen motiv z Kunderova Žertu z roku 1967, ale též jednu dějovou linii z úvodu Hostovského románu Všeobecné spiknutí z roku 1961, kde totiž podobný žert vede k značné osobní krizi? Uvedený motiv má zkrátka v daném kontextu širší literární souvislost, než Jandourek ve své úzké perspektivě dovede zachytit. Srovnání by bylo na místě a čtenáře by zajímalo, leč Jandourek se k tomu nemá a ani redaktor Hosta jej k tomu nevede. Nezdálo by například za námahu zjistit, co říkal Křesadlo na dílo Hostovského a jiných českých autorů starší generace, o nichž ve svých knihách zas až tak často nepíše? Nebylo by to zajímavé?
Jandourek pojímá Křesadlův odkaz ve stylu „sex sell“, ignorujíc skutečnost, že úmyslem Křesadla nebylo dostat do svých textů maximum sexuálních úchylek, ale ukázat, jak tyto působí na lidský charakter. Jak vlastně je možné či někdy prakticky nemožné se „sžít“ s fetišismem, s fetišistickým transvestitismem a tak dále a tak dále. Litanie úchylek, které Jandourek v souvislosti s Křesadlem vyjmenovává, je sice působivá, bez hlubšího zamyšlení však opět prázdná.
Cituji: „Křesadlo je ve svých obrazech nelítostný, ale na druhou stranu zobrazuje satiricky i lidi blízké, kolegy z exilu Josefa Škvoreckého a Alexandra Tomského, kterým to jistě nijak nevadilo.“ Mám k tomu neslušnou poznámku, jestli by nebylo lépe se někoho z ještě žijících pamětníků na toto „optati“? Nebo jiné místo, cituji: „(Křesadlo byl) … autor, který ještě těžil z vyspělosti prvorepublikového školství, jež známe spíše v karikaturní podobě z filmů pro pamětníky.“ Je toto skutečně způsob, jak zařadit spisovatele do literárního kontextu? Dále se divím tomu, proč vlastně u textu není nic od Křesadla samotného? Žádná báseň, povídka, ani ta nejmenší kresba, ani kousek eseje, partitury, deníkového záznamu, zkrátka nic?
Opravdu nevím co si počít s úvahami, které Křesadla zbavují jakýchkoli stupňů atraktivity, důležitosti a zajímavosti. Totiž Jandourkovi vychází jako jakási „plačka“ závidějící známějším spisovatelům jejich úspěch. Přitom můj čtenářský dojem z jeho knih je v tomto smyslu odlišný, nebál bych se říci, že právě opačný.
Text představuje určitou příležitost, autorsky a redakčně zde skutečně promarněnou. Je výsledkem uspěchaného psaní na objednávku, bez opravdového zájmu. Je výsledkem bezmyšlenkovitého unaveného rutinérství.
V Hostu se vůbec volá po kvalitní literární kritice, tomuto námětu jsou věnována celá čísla časopisu, ale když je příležitost poptávat od literárních kritiků esej k podobné příležitosti, jako je kupříkladu právě připomínka díla Jana Křesadla, zadá redaktor Host text nakladateli, který samozřejmě žádný zájem na hlubším kritickém pojednání námětu nemá a je ochoten za dva až tři týdny a za honorář, mým skromným odhadem v rozmezí nula až dvanáct set korun, nasmolit v podstatě PR článek typu „Chcete mě?“
Samozřejmě žádný kvalitní literární kritik by na podobné podmínky přikývnout nemohl, napsání eseje na téma odkazu Křesadlova díla by mu trvalo déle, neb by se potřeboval krom toho také nějak normálně živit. Pro čtenáře by to však nepochybně bylo zajímavější. O čtenáře jako takové však v tomto „procesu“ asi vůbec nejde. Literární časopis Host nám vlastně ukazuje, že svým konceptem o kvalitní kritiku vůbec nestojí, přestože po ní na svých stránkách tak často volá. O co vlastně stojí literární časopis Host? Pravděpodobně o cosi, co by se dalo označit termínem literární hokynářství. Tímto způsobem vznikají poměry, pro které označení Kocourkov je ještě slovem velmi mírným.
Nemyslím si, že by o nic nešlo, je ale fakt, že já osobně s tím nic více nenadělám, totiž nic více, než napsání a rozdání této úvahy, již bych ostatně tímto konstatováním rád zakončil.
