Martin Puskely v Hostu 7/2010 uveřejnil stať s dramatickým názvem: Zlý komunista – maligní nádor současné české prózy, s podtitulem Návrat socialistického realismu v antikomunistickém ražení? V tomto textu objevil zásadní závadu polistopadové literární produkce, že se totiž v této literatuře vyskytují bývalí členové KSČ vykresleni jako jednoduché záporné typy.
Puskelyho stať je pěkně komplikovaná, rozsáhlá a celkem špatně se čte. Myslím, že z ní měli v Hostu velkou radost, protože ideálně vyhovuje akademické linii „vyrovnávání se s minulostí“, jež spočívá v recyklaci názorů na svět, s nimiž se redaktoři Hosta seznamovali během dob svého vlastního studia od svých starších kolegů.
Na zmíněnou stať odpověděl Jiří T. Král na svém blogu 12. října následující poznámkou:
Padouch, nebo hrdina, všichni jedna rodina
Jeden miluje texty amatérských literárních teoretiků. Zvláště těch, kteří pod záminkou tvrzení, že literatura má zkoumat konkrétní skutky, lidi a události, nám vracejí komunismus jako blechu do kožichu jako cosi jen o něco málo méně přijatelného než demokracie. Právě takovou argumentaci nám naservíroval Martin Puskely v měsíčníku Host. Nelze než být nadšen jednoduchostí Puskelyho myšlenek: o apriorní zrůdnosti fašismu nemůže být pochyb, zatímco komunismus vstupoval na dějinnou scénu s mnohem utopičtějšími ambicemi a „socialismus jako systém hodnot nabízel lidem naději“. Není divu, že Puskely, pro něhož je fascinující přemýšlet, proč se komunismu nepodařilo realizovat jeho utopické naděje, nemá rád v literatuře postavu zlého komunisty, který je v jeho podání tvor stejně nerealistický jako čarodějnice z pohádky o perníkové chaloupce. On totiž komunismus podle Puskelyho nebyl zrůdný systém, z něhož tyli lidé bez skrupulí, ale tak nějak běžné uspořádání, v němž měl stejné chyby kulak i bolševik. Jeden by proto rád Puskelymu nezištně dopřál trochu toho reálného socialismu. Jako první bod mu navrhuje, aby svůj text zničil, neb se příliš odchyluje od oficiální linie strany (jejímž členem navíc ani není). Bodem druhým by mohlo být jeho přeřazení z postu středoškolského učitele na místo nočního hlídače. A třetím bodem se stane pravidelné sledování televizních pořadů o boji o zrno – socialismus mu ostatně nabídne naději, že každý pátek uvidí Curro Jimenéze nebo Sandokana. Jak by pak asi vypadalo jeho svědectví o době a lidech?
Načež Puskely publikuje v Dobré adrese č. 11/2010 další rozsáhlý elaborát, kde vysvětluje např.:
„První dezinterpretace přichází s tím, jak se Král míjí s podstatou článku. Uniká mu, že jde o literárněkritickou stať, která se snaží poukázat na literárně dysfunkční prvek (stereotyp „zlého komunisty“ korespondující se stereotypem „doby plné falše a pokrytectví“; že jde skutečně o stereotyp, dokládám v daném článku komparací celé řady literárních děl).“
Ve svém příspěvku se však ideje komparace literárních děl již příliš nedrží a věnuje se spíše složitější záležitosti, totiž komparaci politických systémů, a to fašismu, komunismu a demokracie. Ve zkratce je možné říct, že současná demokracie v České republice ani fašismus z toho skutečně nevychází zrovna dobře. Je možné z Puskelyho dále citovat: „Za postřeh, že rovnítkem mezi fašismem (apriorně zrůdným na všech úrovních) a komunismem (kde proklamovaná vize stojí v částečném, ale drastickém rozporu s historickou realitou) vzniká (faktograficky mylný) dojem, že i ona utopická vize byla apriorně zrůdná, programově zaměřená na genocidu, vděčím ovšem Miroslavu Balaštíkovi.“ Co k tomu říct? Snad jednu didaktickou radu, méně závorek by bylo více. A ještě, že myšlení je jinde.
Problém je v tom, že Západ fašismus odmítl, zatímco část zemí východní Evropy a třetího světa, ke kterým jsme bohužel patřili i my, se s komunismem na mnoho desetiletí sžila, což se stalo pro mnoho lidí důkazem, že komunismus není tak špatný systém. Pro pořádek, Puskely píše komunismus, ale z jeho textů vyplývá, že má na mysli spíše socialistická zřízení, jelikož odkazuje na životní praxi v zemích tzv. bývalého socialistického tábora.
Jiný citát z Puskelyho: „Mimochodem upozornění na zásadní rozdíl v ideologickém zacílení fašismu (programové vyhlazení méněcenných ras) a komunismu (utopická vize ráje na zemi) pochází (jak je v textu zmíněno) od Raymonda Arona.“ Kdo zná historii jen z citátů, nebude mít s takovým výrokem žádný problém. Pokud se zamyslíme nad faktem, že zatímco v Rusku docházelo k vyhlazování řady celé řady etnik a společenských tříd, Hitler Němcům v rámci propagace Třetí říše předestíral jednu vizi budoucího ráje na zemi za druhou, celkem logicky dojdeme k závěru, že citovaný výrok Raymonda Arona nijak zvlášť výstižně o rozdílech mezi fašismem a komunismem nehovoří.
Je to otázka vnímavosti vůči realitě. Představme si, že by fašistický stát existoval několik desetiletí. Copak by se v něm nenašly záležitosti, o kterých by jeho obyvatelé posléze hovořili jako o dobrých? Západ ale projevil větší obranyschopnost proti ideologii tohoto druhu. Vůči komunismu podobně imunní nejsme. Dokonce i vězňové nejtvrdších lágrů jsou schopni vidět na tomto období cosi dobrého. Na druhé straně oběti hladomoru na Ukrajině, oběti stěhování národů na Sibiři nebo, abychom nechodili příliš daleko, oběti příslušníků Pohraniční stráže a české justice 50. let, nám svůj názor na komunismus, fašismus a demokracii už neřeknou. Člověk uvažující nad tou kterou dobou by měl být schopen brát v potaz také poselství těchto mrtvých. Myslím si, že způsobem, jak to činí Martin Puskely, o politických systémech uvažovat nelze, že se tak totiž jen dochází k závěrům, které jsou nesmírně bizarní, nesmyslné a plytké, ve smyslu: „když si to myslím, tak to tak musí být.“
Pokud dáme stranou „politologické“ úvahy, dané zřejmě nedostatkem životních zkušeností a pochybnými myšlenkovými vzory, zbude u Puskelyho cosi podstatnějšího, totiž živý zájem o současnou českou literaturu.
Bohužel ale uvažuje o současné literatuře optikou, která by se dala nazvat „optikou obráceného dalekohledu“. Správně zjišťuje, že v současné literatuře se píše o komunistech poněkud ploše a šablonovitě, ale dává to za vinu autorům bez toho, že by byl schopen vnímat zákonitosti literární tvorby v širších souvislostech. Pokud bychom se zamysleli nad českou knižní produkcí uplynulých let, nemohlo by nám uniknout, že morálních dilemat členů KSČ byla literatura plná po několik dlouhých desetiletí, totiž zhruba v letech 1960 až 1990. Pokud bychom sem zahrnuli první písemné zmínky o pochybnostech členů KSČ o fungování státní správy, justice a kultury ve Stalinově SSSR, prodloužili bychom toto období ještě o dalších zhruba třicet let. Tyto knihy přitom spadají jak do literatury oficiální, tak do samizdatové a exilové. Tak totálně vyčerpané téma nelze podle mého názoru spisovatelům předhazovat jako „pole neorané“.
Čeští prozaici se dlouhou dobu dobrovolně či nedobrovolně ničemu jinému než životu v rámci socialistického „možného“ nevěnovali. Není možné se divit, že ti současní zpracovávají zase jiná témata. Spisovatel píše pro čtenáře, nikoliv pro potřeby teoretiků. Je docela pravděpodobné, že přijde doba, kdy se averzi ke zmíněnému tématu někomu podaří překonat a vznikne možná nadčasový román autora, který dokáže být jaksi nad věcí a současně čtenářsky přitažlivý. Ta doba zjevně ještě nenastala. Určité pointy sice již probleskují, např. probíhající kauza anonymního vyhrožování na katedře filosofie FF MU, je zrovna klasickým příkladem, kdy styl chování, který si dotyčný osvojil ve své minulosti pracovníka Ústavu pro výzkum společenského vědomí a vědeckého ateismu ČSAV jej ovlivňuje dodnes, v úplně jiných společenských podmínkách. Podobné filosofické historie by snad mohly čtenáře oslovit, ale jinak se nedivím, že dané téma zatím autory neláká.
Šablona „zlého komunisty“ v současné české próze možná spadá do ranku skutečností, které „jsou divné, ale je to prostě tak“. Pro řadu lidí, co mají blízko k „vědeckému“ myšlení, může být skutečně až vzrušující, když shledají, že realita odporuje jejich představám o tom, co by se mělo dít. Pokud bychom na současnou realitu nahlíželi perspektivou např. roku 1980, bylo by jevů, které „jsou divné, ale skutečné“ nepočítaně, např. každý občan má svobodu projevu ve skutečnosti, ne jen na papíře. Ve věznicích nesedí političtí vězni. Jsou obecně dostupné necenzurované zprávy ze zahraničí. Obchody jsou plné celkem kvalitního zboží. Podobně bychom se mohli dívat s z roku 2010 do roku 1980 a shledávat, že to tehdy bylo úplně naopak. Je možné se ptát, jak je to vůbec možné, o to se zřejmě Puskely snaží. Někdy si říkám, že všechny ty změny bereme až příliš samozřejmě. Nevylučuji, že pro některého autora může v tomto smyslu být Puskelyho úvaha inspirativní výzvou, pokud ji ovšem bude schopen přečíst. Nicméně si myslím, že autor roku 2010 je zaměstnáván jinými tématy, než literární vědec roku 2010. Navíc odpovědi na takovou výzvu je možné najít v mnoha polistopadových knihách bývalých členů KSČ, např. Moje šílené století Ivana Klímy, ve vzpomínkové knize Vlasty Chramostové a řadě dalších. Tyto knihy jsou prostě nasnadě a je docela zvláštní, že je Puskely při svém hloubání nezmiňuje.
Text byl publikován také v magazínu Dobrá adresa, kde na něj posléze odpověděl M. Puskely v č. 2/2011.