Listopad 2010

V úvodníku říjnového Hosta se jeho redaktor Martin Stöhr ptá, proč v souvislosti se samizdatem kulturní rubriky našich novin povětšině připomínají pouze historii Revolver Revue, založené před pětadvaceti lety. V té době vznikl také samizdatový sborník pod názvem Host, který vyšel do roku 1989 celkem pětkrát a byl znám především na Moravě. Dnes se Host sice jmenuje stejně, ale dělají ho jiní lidé a podstatně jinak. Host od roku 1990 většinu doby stál a padal s pojetím literatury jako věci v podstatě akademické. Proto mi přijde jeho spojení se tradicí samizdatu poněkud násilné a redaktorům kulturních rubrik se v tomto ohledu příliš nedivím.

Chodil jsem tehdy v roce 1985 s Martinem ve Zlíně na stejnou střední školu. Na podzim toho roku jsme nastoupili do prvního ročníku a ještě jsme se ani neznali. Později jsme společně uspořádali jeden menší samizdatový sborník, bylo to v roce 1988 a jmenoval se Situace. Martin přinesl básničky svých kamarádů a seznámil mě s Pavlem Petrem, který tehdy měl mertovské období, poslouchal jenom Vladimíra Mertu a čerpal z jeho poetiky. Kupoval jsem před maturitou občas kazety od Petra Cibulky a mám dojem, že jsme také sehnali kompletní Plastiky. V oblasti literárních a kulturních časopisů byla v naší škole volně k rozdání Tvorba a Kmen, dokonce si vzpomínám, že jsem se těšil na každý nový Kmen a o trochu méně na každou novou Tvorbu, neboť ta byla povětšině nudná, stalinská. Těšil jsem se, z chuti číst a z chuti zjistit, co nového se tam možná objeví, s vědomím, že texty v těchto tiskovinách je nutné číst s významem obráceným o 180 stupňů. Nakonec právě tam jsem objevil třeba Jakuba Demla nebo Ladislava Klímu, přechod do doby, kdy jejich knihy mohly vycházet byl potom až nečekaně rychlý.

Našim společným problémem byla učitelka českého jazyka, postarší aktivní paní, která se realizovala v tehdy možných dostupných strukturách a jejíž cílem bylo „usnadnit“ nám cestu k dalšímu vzdělávání, tj. na vysokou školu. Měli jsme v jejích očích jako katolíci problematický „kádrový profil.“ Měla vlastní plány o naší budoucnosti, vymyšlené v rámci možností, na něž byla zvyklá.

Podobně nás na druhé straně spojovala naše přirozená sympatie k věcem, které nás bavily, a které byly s normalizací jen obtížně slučitelné. Egon Bondy a Plastic People, Karel Kryl, Vladimír Merta a další písničkáři, Jaroslav Foglar, skrytá církev, skaut, tato jména a pojmy se objevovala více či méně jako součást naší reality a přitahovala daleko víc. Kdo to neprožil, ten to asi nepochopí a bude pořád vidět kolaboraci v něčem, do čeho nás namáčeli, ale co nás vůbec nebavilo. Pravda byla naopak v tom, co se komunistům nepodařilo tak úplně vymazat. Režim věřil, že už přežije i bez represí, že to nějak půjde. Byl silný v určitém smyslu až do svého konce, straníci na vrcholu moci žili jako v bavlnce a díky tolerantní „tlusté čáře“ jim privilegovaný životní styl vydržel i po pádu jejich moci, některým dodnes.

Na podzim 1988 mě zmíněná češtinářka oslovila s přáním, zda do školního rozhlasu nepřečetl referát, který sama připraví. Mělo mi to přinést nějaké kladné body u přihlášky na VŠ, kam se mnou počítala. Byli jsme na to dva, já a jedna spolužačka. Bylo to k říjnu nebo snad k listopadu? Už nevím, jen mi zůstala vzpomínka na pocit: ano i ne. Na povrchu ujišťování se, že o nic nejde, pod ním jakási otrávenost z blbosti celé té věci. Čtení referátu skončilo fiaskem. Když jsem od mikrofonu do sborovny zaslechl ozvěnu amplionů umístěných po celé budově, vyrušilo mě to, přeřekl jsem se, znejistěl jsem, nevěděl, zda se opravit nebo číst dál. Lekl jsem se ticha, které nastalo. Bylo to právě uprostřed citátu z Klementa Gottwalda, který byl v textu hned v druhém odstavci. Po chvilce ticha a následující paniky jsem rozesmál, referát zachránila spolužačka, která ho dočetla za mě.

Naše třída měla dělené vyučování, naše polovina třídy měla vyučování až odpoledne. Mohl bych se před spolužáky aspoň vydávat za hrdinu, takhle to celé tak nějak zapadlo až na to, že do referátů ve školním rozhlase už potom nikoho nenutili. Ani jiní spolužáci to neslyšeli, protože druhá polovina naší třídy měla praxi na přístavbě naší školy. Bylo to stejně celé jenom z trémy, ale na druhou stranu, byl to adekvátní smích vůči starcům a mrtvolám té doby.

Moje problémy ohledně veřejného vystupování možná začaly už daleko dřív, někdy snad v sedmé třídě, kdy jsme měli podobně iniciativní učitelku, pro změnu občanské výchovy. Tehdy měla přijít do její hodiny starší kolegyně na hospitaci. Dostal jsem za úkol připravit do hodinu referát o mírových iniciativách Sovětského svazu. Asi měsíc jsem se nezabýval ničím jiným, než že jsem si ze Svobodného slova, co jsme tehdy doma odebírali nebo z Rudého práva, co jsem měl ze školy, vystřihával články o mírových iniciativách, psal si na ně datum a zkratky Sv. S. jako Svobodné slovo, RP jako Rudé právo. Případně LD jako Lidová demokracie, když jsem navíc sehnal i tento nedostatkový titul. Zjistil jsem, že Sovětský svaz přichází s nějakou mírovou iniciativou skoro každý den a pokud s mírovou iniciativou právě nepřichází Sovětský svaz, tak s ní přichází nějaký jiný stát, jako například Polská lidová republika, Německá demokratická republika, Bulharská lidová republika nebo další země. Státní návštěvy, které k nám přijížděly, si mírové iniciativy vyměňovaly přímo na letišti, hned po bratrském polibku. Téma se značně komplikovalo. Dostavoval se zneklidňující pocit, že někde budou psát ještě o dalších mírových iniciativách, které by měly také zmíněny. Připravil jsem tehdy referát, jehož četbu jsem uvedl omluvou, že jsem se pokusil vybrat jen hlavní mírové iniciativy socialistických zemí, že mírových iniciativ je ve skutečnosti je ještě daleko víc. Pak jsem začal vyjmenovávat jednotlivé akty, včetně jmen příjemců a adresátů těchto mírových iniciativ, včetně jmen státníků, soudruhů, kteří mírové iniciativy rozváželi po světě na státních návštěvách.

Starší učitelka, která na hospitaci přišla možná právě proto, že v šedesátých letech na stejné základní škole učila ještě mého otce, to za chvíli nevydržela a s tajeným smíchem vyběhla na chodbu. Ještě mnoho let jsem o příčině neměl ani potuchy, naše učitelka to nijak nekomentovala. Škoda, že ten referát někde doma nemám, jestli je ve škole v nějakém archívu ani nevím, nemíním po tom pátrat.

Minulý režim se zhroutil proto, že byl prostě neslučitelný s realitou. Podíl na jeho pádu měl každý, kdo realitu hledal a uvědomoval si ji. Toho jsem samozřejmě nebyl schopen na základní škole ve dvanácti letech, naplno ani později, ve svých osmnácti.

Přiznám se, že mi nepřijde vhodné se hlásit k jinému samizdatu, než k tomu, co člověk sám dělal. Jakýmsi samizdatem pro nás byl ten sborníček z konce osmdesátek. Vznikl sice jen pro kamarády, ale stejně jsem rád, že jsme ho tehdy vydali. Byli jsme izolovaná skupinka pubertálních diverzantů, kdesi na okraji zájmu komunistů a jejich bezpečnostních složek, tzv. ozbrojeného předvoje „dělnické třídy“. Je to dodnes cenná zkušenost. Tehdejší režim nepadal jenom s lidmi, které se snažil vymazat z paměti, ale také s každou novou generací, která přinášela své vlastní otázky po pravdě. Každá ta generace měla svoji energii, se kterou se do režimu opírala. Aspoň do té doby, než se z existenčních či jiných důvodů přizpůsobila životu v nadiktovaných lžích. Měli jsme štěstí, že právě my jsme ty lži nemuseli papouškovat příliš dlouho, jen pár let na té zlínské střední. Bylo to určitě štěstí, pokud jsme si díky tomu zapamatovali, co znamená myslet si své.

Příspěvek byl publikován v rubrice Podél trati se štítky , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Listopad 2010

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.