V prosincovém čísle připravila redakce měsíčníku Konzervativní listy čtenářům následující anketní otázku: „Co vlastně a proč je hodno skutečného konzervování, tedy ochrany, obrany a obhajoby?“
Pokusil jsem se odpovědět:
Otázka s čím si dnes člověk spojuje pojem „konzervativní“ míří správným směrem. Živě si vybavuji reakce nejrůznějších lidí na pouhé vyslovení tohoto slova. Jedná se povětšině o nefalšovaný údiv, jindy o reakce hraničící s výsměchem. Naučil jsem se tuto reakci nevnímat jako cosi osobního, spíše v ní rozeznávám cosi odvozeného od způsobu, jak se o zmíněném pojmu obvykle uvažuje.
Slova konzervativní, tradiční apod., mají tu nevýhodu, že jsou spojovány s termínem zkušenost a „rada do života“. Žijeme v prostředí, v němž se mísí desítky nejrůznějších duchovních a náboženských směrů, máme svobodný přístup k informacím, je možné získat jakýkoliv film, hudbu, knihu, během několika okamžiků a s minimálnímu náklady. Prakticky jakákoliv potřeba je marketingově ošetřena, život běžného člověka jakoby se neodehrával v oblasti voleb mezi dobrem a zlem, ale v nejistotě mezi volbou značek toho kterého zboží. V takovém blahobytu se ztrácí naléhavost spojená s prací na sobě, s nutností potřeba hledat směr. Zážitky získávané ve světě mnohosti jsou stále víc individuální, obtížně se zobecňují a jsou obtížně diskutovatelné. Zkušenosti předchozích generací jakoby ztrácely na významu. Cesta blahobytem však nespočívá ve vyhovění nutkání vyzkoušet všechno, ale naopak ve schopnosti se koncentrovat a omezit, kultivovat svoji schopnost vnímání světa kolem sebe a potřeb druhých lidí.
Na začátku devadesátých let jsem celkem pravidelně četl měsíčník Proglas, vydávaný v brněnském CDK, kde se psalo o mnoha významných postavách konzervativního myšlení. Předkládané eseje jsem vnímal jako výzvu k vlastnímu myšlení. Konzervativní pro mě bylo to, co mi připomínalo svět, o kterém jsem přemýšlel jako o ideálním. Svět, kde by se lidé vůči sobě chovali slušně, kde by byly zaručeny lidské svobody a práva, kde by lidé vnímali svůj díl odpovědnosti za životy následujících generací, v rámci života svých vlastních rodin. Svět, kde by práce byla spravedlivě odměněna a vyplatila se při srovnání s životem na sociální podpoře. Myslím, že podobný ideál v sobě nese celá řada mladých lidí, jak jsem tehdy okolo sebe viděl.
Po sametové revoluci jsem začal studovat psychologii na FF MU v Brně. Na fakultě jsem se setkal s lidmi, s nimiž nebylo možné se shodnout na ničem obecném. Skrytá nespokojenost nacházela ventil ve směru „analýzy“, spočívající de facto v ničení pojmů a slov, dělo se tak pod nálepkou termínu „postmoderna“. Definice hodnot byly vágní, bylo možné jimi kamuflovat jakýkoliv záměr, včetně záměrů ne plně uvědomovaných či zcela podvědomých. Po listopadu 1989 sdílela většina intelektuálů a politiků vizi svobodné společnosti, se zaručením maximální míry jednat individuálně, bez ohledu na druhé. Vnímat společnost pouze takto je však simplexní. Konflikty zájmů, které při takovém chápání svobody nevyhnutelně vznikají, řeší politici liberálního a socialistického směru tvorbou nových a nových předpisů a právních norem. Formulováním předpisů, které mají zaručit rovný přístup k příležitostem, zabránit diskriminaci, využívat přírodní zdroje energie, budovat přes české dálnice lávky pro soby… Podobná opatření ve skutečnosti jen omezují lidskou tvořivost a současně kladou stále větší moc do rukou těch, kteří rozhodují.
Působení konzervativců v dnešní společnosti by nemělo spočívat jen v ochraně tradičních hodnot, ale také v obecné angažovanosti a kritice v předešlých řádcích popsaného počínání. V dnešní společnosti často zeje rozdíl mezi osobní zkušeností a tím, co se z některých míst doporučuje jako politicky správné. Vedle toho však v každodenním životě člověk obecně uznává to, co pro něj má smysl. Snad právě tady je klíč k celé otázce. Kultivovat pohled na svět u sebe a svým příkladem u druhých lidí.
Odkazy:
Měsíčník Babylon
(úryvek z textu vyšel v měsíčníku Konzervativní listy, č 5/2011, str. 4)