Nekorektní zápisky Jiřího T. Krále jsou výběrem z blogu, který autor píše od října roku 2008. Autor se vymezuje proti vřavě současných masmédií. Polemikou s některými jejich tématy staví před čtenáře otázku po jeho vlastním názoru.
Jiří T. Král volí formu krátkých glos, jejichž podnětem je zpravidla zpravodajství v médiích, interpretace významnějších i méně významných událostí v kulturních rubrikách našich časopisů, odposlechnutí rozhovorů lidí na ulicích. Královo psaní je pozorné zejména k těm momentům, které vnímám jako zásadní. Jedná se o proud tendenčních frází, klišé a hesel, obecně sdílených, avšak často povrchních, právě módních názorů. Vtip, s nímž se autor svého tématu chápe, připomíná některé obdobné knihy Jiřího Oliče.
Současní novináři události nejen popisují, ale zároveň také vysvětlují, interpretují. Právě tyto interpretace se pak v následné diskusi často stávají důležitější, než události samy. Obecně sdílené přesvědčení o tom, co je správné a co ne, je v naší společnosti poměrně slabé. Zejména v oblasti politiky a kultury je vliv médií v tomto smyslu dosti výrazný.
Konzervativní myslitel Eric Voegelin ve svých Vzpomínkách na život a filosofii (CDK, Brno 1998) charakterizuje situaci člověka v západní civilizaci na sklonku 20. století: „uvědomuje (si), že je ze všech stran obklopován, ne-li přímo utlačován záplavou ideologického jazyka. Mám zde na mysli jazykové symboly, které předstírají, že jsou pojmy, avšak ve skutečnosti jsou pouhými ‚topoi‘ nebo-li tématy, která nebyla podrobena žádnému rozboru.“
Tento postřeh je platný dodnes. Řada novinářů, ty z kulturních rubrik nevyjímaje, své názory nepodrobuje nijak zvláštní reflexi. Není složité nachytat je poněkud v nedbalkách, což platí zvláště v momentech, kdy jsou postaveni před událost přesahující hranice obvyklého dění. V tomto smyslu jsou leitmotivem Nekorektních zápisků glosy věnované případu Milana Kundery a jeho jednání v kauze Miroslava Dvořáčka, který se na základě udání dostal v roce 1950 na třináct let do žaláře. Člověk žasne, jakými způsoby jsou různí Kunderovi příznivci z řad novinářů a literárních vědců zpochybňovat policejní dokument s Kunderovým jménem i svědectví Ivy Militké, přímé účastnice tohoto případu.
Zde se střetává Králova zkušenost, o níž nám ve své kritice podává zprávu, s ideologií stranící světové legendě našeho krajana, tj. se způsobem psaní, vylučujícím z obecné pozornosti vlastně jakékoli doklady a zmínky o jeho vysoce pravděpodobném osobním selhání. V přímém středu s touto realitu popírající dojmologií je však i Král poněkud bezradný: „‚Co ještě říci, když ono ostudné osočení bylo jednoznačně vyvráceno, a žádná kauza Milan Kundera tudíž není?‘ klade řečnickou otázku šéfredaktor literárního měsíčníku Host Miroslav Balaštík. Inu: co mu říct? Asi: více přemýšlet a méně telefonovat s Kunderou.“
Nejde přitom o Kunderu samotného, ale o jeho obhájce, o jejich argumenty a o cíl jejich snažení. Ten si sami možná plně neuvědomují, ale je evidentní, že se snaží zkreslit skutečnost ve prospěch někoho slavného a mocného.
Již citovaný Eric Voegelin také píše: „Problémy spravedlnosti nebyly vyvinuty abstraktně, nýbrž v protikladu k chybným pojetím spravedlnosti, které ve skutečnosti odrážely nespravedlnost běžnou v Platónově prostředí. Postava samotného filosofa získává svůj specifický význam až v protikladu k postavě sofisty, který se zabývá falešným vykládáním skutečnosti, aby tak dosáhl společenského postupu a materiálního zisku.“
Vzhledem k tomu, že potřeba materiálního zisku je v prostředí současných masmédií téměř na úrovni Kantova kategorického imperativu, ocitá se člověk, který chce tato média podrobovat kritice, v prostředí opravdu velmi specifickém.
Jiným příkladem budiž glosa, ve které si Král všímá, že autor Jaroslav Formánek z Respektu hájí státní dotace pro literární časopisy tím, že podle jeho přesvědčení objevují nové literární talenty, aby to následně „dokázal“ na jménech Jiřího Koláře, Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala, tj. na jménech, které žádné státem dotované literární časopisy neobjevily, ani objevit nemohly. Obdobným způsobem se autor Nekorektních zápisků strefuje do různých „gender-projektů“, do myšlení členů KSČ a jejich sympatizantů, do témat bulvárního tisku, reklamy, mohli bychom pokračovat.
Jiří T. Král má postřeh pro diskrepanci mezi rovinou obecně sdílených frází a rovinou neideologického vnímání skutečnosti. Jeho pohled je právě v tomto ohledu cenný. Je v protikladu vůči světu, jak by ho chtěli někteří mít. A je samozřejmě právě proto často z toho druhého břehu napadán.
Nekorektní zápisky, výbor z blogu Jiřího T. Krále www.kral.bloguje.cz uspořádal Jakub Šofar. 50 stran. Vydalo nakladatelství Petr Štengl, Praha 2010.
Vyšlo tiskem: Konzervativní listy, 3/2011, str. 17 – 18.