Moderní literaturu či umění nikdy nemůžeme v pravém smyslu slova studovat; můžeme jen být jejich součástí. (Alfred Kazin)
Zimní Lipno a našedlé obzory. Bruslení na přírodním ledě, kterého je k dispozici více než dost. Vstup na přehradu je zdarma a na vlastní nebezpečí.
Cesta kotlinou Čech, z Ústí nad Labem, přes Mladou Boleslav, Prahu a České Budějovice. Bloudíme v okolí Českého Krumlova, vyvedeni z míry pokusem o středověký ideál hradu nad zátokou řeky. Po celodenním ploužení se nížinou cesta obrací do kopce. Jsme na jižním okraji českého talíře, mraky se rozestupují, stromy ojíněné jinovatkou hlásí blízkost našeho cíle. Nabíráme výšku k Lipnu. Konečně na místě, kterým je hotel Kupec u Frymburku. Kopie alpské horské chaty. Jen přeneseme tašky a rychle do sportovního. První hodina na ledě, pomalu přichází večer. Přírodní led je hrbolatý, v zátoce u Frymburku tlumeně praská a duní. To už je tak zařízeno, krčí rameny místní: „Nemusíte se bát, aktuální síla ledu je pětadvacet centimetrů a když tak vás vytáhneme, stačí zavolat.“
Tři dny bruslení, pokaždé jiného. Pohyb, který dovoluje pro pár dní uniknout z umělého světa města, odvozenin, sociálních sítí a přemíry informací. Bruslař se na svůj způsob prochází po hladině, studuje vzdálené břehy, vzdaluje se od nich, ocitá se náhle uprostřed pusté pláně, zase se k nim blíží. Břehy jsou v tuto roční dobu převážně klidné. Zasněžené střechy vesnických domů, rekreačních chalup, nedávno postavených letovisek, jaká se zejména na levém břehu přehrady objevila v posledních letech. Na Lipně je s námi jen několik osamělých bruslařů, vzdálení běžci na lyžích. Při větrném počasí hloučky snowboardistů chytají vítr do pestrobarevných plachet a zkouší snowkiting.
Kvalita dráhy letos není zrovna ideální, bruslař se záhy naučí ve zmrzlém ledě nacházet třicet a jeden druhů různých povrchů, dostává do nohou schopnost vypořádat se s různými druhy bublin, rýh, hrbolů, praskanců a jiných překážek plynulého pohybu. Přesto vždy aspoň pár set metrů dráhy umožní rychlejší jízdu. Ve středu si zavazujeme brusle u přívozu v Horní Plané, nedaleko rodného domu Adalberta Stiftera. Kousek od lodi přívozu, zvednuté vysoko na dřevěné špalíky. Dotýkáme se suříkovou barvou natřené přídě, relativně drobných lopatek lodního motoru. Na dráze jsme skoro sami, bruslíme hodinku až na konečnou, do stanice Hůrky. Vedle dráhy, která je prohrnuta v šířce asi dvou a půl metru, je běžecká stopa. V ledu jsou otisknuty stopy jiných bruslařů, nemá ale příliš velký smysl zkoušet z nich číst. Kdesi uprostřed jsou stopy pádu a pár kapek zaschlé krve. Od chatek na břehu mává skupinka jiných bruslařů, také tam led u břehu popraskává, ptají se, zda se dá jet dál. Ubezpečuji je, že led drží, ale není příliš kvalitní, po pár stech metrů to vzdávají.
U pana Kupce je večer slavnostní nálada, trávíme svůj pobyt v pokoji s modrými stěnami a dřevěným trámovým stropem. Ve velké jídelně v přízemí je k mání řada specialit, pan majitel osobně pro nás připravuje a před našimi zraky porcuje candáta z místních zdrojů, pak jinou večeři pstruhy, jindy nachystá téměř pravou paellu. Candáta zapíjíme přívlastkovým vínem z Vinných sklepů Lechovice. Na další dny si kupuji v obchodě v Lipně třetinky ležáku Budvar a jsem spokojený, pokouším se po večeřích číst ze sborníku americké literární kritiky let 1930 – 1970 Před potopou, který loni vydala Revolver revue.
Lipno Wars
Esej Alfreda Kazina Funkce kritiky v dnešní době, napsaná před padesáti lety: „Když jsem jednou na univerzitě v Salzburgu slyšel, jak tamní profesor vykládá svým studentům, že Velký Gatsby zobrazuje hledání Svatého grálu, vzpomněl jsem si na Fitzgeralda a Zeldu, jak se koupou ve fontáně na newyorské Plaze, a zamrzelo mě pomyšlení, že nikdo zhruba o generaci mladší – dokonce ani Allen Ginsberg – už by to jen tak z legrace neudělal.“ Při psaní kritiky si nelze vybrat již použitou metodu, každá z použitých metod je jako obnošené šaty loňské zimy. Led připomíná svojí strukturou povrch věcí, které jsou navenek stálé a spolehlivé, ale pod vnější pevnou vrstvou poněkud nevyzpytatelné, jiné. Stejně jako naše přítomnost. Co je pod povrchem našich slov, kde se prolamují významy? Co vyvěrá na povrch? Jak je to pevné?
Slunce, které zapadá nad stromy zamíchá stíny drobných věcí, pošle je po ledě, zvětší je, na chvíli, než spolu s nimi zmizí ve tmě. Může literatura na okamžik ztuhnout? Snad ano, v okamžiku čtení a v kritice. Ta zastaví její pohyb, neustálou proměnu a obměnu významů, zastaví zapomínání, jako čas ztuhne při fotografování bleskem. Než se sama propadne do zapomnění.
Další den brusle na
zouváme v Lipně nad Vltavou. Led se zdá být lepší, ale je to jen iluze. Za záhybem břehů se trasa větví, jedna z cest směřuje k Frymburku, zatímco druhá, ta naše, míří na Přední Výtoň. Tam je chvíle pro lepší jízdu, patnáct set metrů rovné dráhy, dráhy snů pro bruslaře ukodrcané předchozí opatrnou chůzí. Cestou zpět – po větru – jde všechno snáze. Abstraktní obrazce v ledu připomínají celoživotní dílo nejednoho současného výtvarníka. Nabízí desítky a stovky výjevů, vztahů mezi čárami a plochami. Už zítra bude led jiný a za pár týdnů docela zmizí, propadne časem, rozpustí se v minulosti, bez záznamu. Do příští zimy, která nabídne nové obrazy, nové možnosti a nové bláznovství, nové seriály, série, promítací plochy, nové příležitosti – k interpretaci.
Dívám se s lítostí na pravý břeh Lipna, směrem k rakouské hranici. Má pro nás ještě dnes příchuť přestoupení, překročení, útěku za lepším, které se konaly v minulosti. Dnes putujeme po svobodných cestách, přehrada je volná, bruslení je volné. Tam z pravého břehu Lipna jsou přesto stále cítit nějaké stíny. Bylo možné tudy utéct? Přeplavat na jiný, druhý břeh v místě, kde se hranice na mapě dotýká modré plochy vyznačené vodní hladiny? Nevíme, místních jsme se na to neptali. Pocit z doteku tam toho místa, při pohledu na mapu tak názorného a snadného – okamžik střetu hranice a vodní hladiny, bylo možné tudy utéct?
Není s kým o tom mluvit, člověk s traktorem, který v pátek přijíždí upravovat ledovou plochu před hotelem Racek v Černé v Pošumaví, o tom také nemluví. Jsou tam dokonce regulérní hokejové branky, zkoušíme střelbu a přihrávat si. Včerejší vítr je zpět a ještě více nabyl na intenzitě. 
Díky dobré poloze bruslařského oválu přilehlého ke kluzišti za okamžik přeletíme sedm set metrů po větru, abychom zbylých dvě stě padesát jeli jako na kole do kopce, namáhavě a pomalu. Ještě poslední fotky, ještě poslední doteky větru, zahřívání v pohybu a prochladání v zastávkách.
Bruslíme každý den dopoledne, než v sobotu přijde náhlá obleva. Přes noc roztopí vrstvu sněhu a ledové dráhy zalije voda. Přejíždíme z Lipna nad Vltavou, kde se nekoná plánovaný turnaj v hokeji amatérů, do Horní Plané, kde je pro změnu odvolán mezinárodní turnaj tří zemí v metané. Cílem dne se stává Český Krumlov, kterým prochází skupinky turistů, v křivolakých uličkách, kde jsou středověké domy pietně přestavěny na luxusní hotely. Sem jezdí turisté zažít zase jiná dobrodružství. Časovou smyčkou jsme zpátky ve městě, s jeho pohodlím, službami a uzavřeností. S jeho povrchem věcí, fasád, které upomínají na jinou dobu a za nimiž jsou zase jiné místnosti, skrýše a provozy. Prostor a čas této zimy se uzavírají.
(v Ústí nad Labem, 10. 2. 2011, upraveno 8.3. 2011, vyšlo v Dobré adrese, 3/2011)