Brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo v poslední době několik publikací seznamujících čtenáře se současným konzervativním myšlením u našich severních sousedů. Dalším plodem tohoto úsilí je loni v květnu vydaný sborník Návrat člověka bez vlastností, editovaný Maciejem Ruczajem.
Situace člověka v moderní kultuře je obdobná napříč evropským kontinentem. Otázky vlastní identity, potřeb lidské duše, hledání smyslu jsou dnes přes veškerou vnější svobodu stejně palčivé, jako v dobách předešlých. Po pádu totality společnost žije v relativním dostatku a míru, ale ve vzduchu je řada otázek sociálních a politických. Jak v knize píše Paweł Lisicki: „Křesťan, který žije v postosvíceneckém světě, musí být dokonalým šermířem rozumu. Nesmí se ho bát nebo se skrývat před jeho námitkami. Musí ho však používat nikoli pro samotné uspokojení a získání chvály a uznání světa, ale namířit ostří jeho otázek proti němu samotnému a proti pýše, která je člověku vlastní.“ (str.102).
Ve srovnání s naší situací se díky přece jen svobodnějším podmínkám v osmdesátých letech a hlubší křesťanské tradici jeví polský konzervativní myšlenkový proud jako bezpochyby silnější a zřejmě i byl v polské společnosti více slyšet. Zájem publika dal vzniknout řadě nových časopisů, v níchž publikovali mnozí mladí autoři, postupně si získávající patřičné společenské uznání. Měli odvahu psát o hlubších problémech a otázkách. Sborník Návrat člověka bez vlastností přináší daleko závažnější témata, než jaká jsme nacházeli na stránkách našich pravicových časopisů, na přelomu 90 a „nultých“ let zavalených v jakémsi uspokojení z vlastní „pravicovosti“ aktuálními tématy politické scény, jako byl např. „sarajevský atentát“, „televizní krize“, „opoziční smlouva“ apod. Těmto z dnešního pohledu nicotným aktualitám se naše revue věnovaly na úkor důkladnějších pohledů na směřování celé společnosti.
Jmenovaný sborník přináší texty autorů tzv. generace JP2, inspirovaných dílem a osobností papeže Jana Pavla II. Jak píše v předmluvě Maciej Ruczaj, papež byl „nejenom zdrojem posílení náboženské perspektivy, ale také konečnou autoritou, jejíž přítomnost ve veřejné sféře způsobovala, že každodennost politiky a společenského života musela být neustále konfrontována s dimenzí meta-politickou a působila jako připomínka, že společenská realita musí být zakotvena v transcendentnu“ (str.7).
Těžištěm knížky jsou texty Cezary Michalského a Pawła Lisického. Úvahy prvního z nich vychází z motivů románu Roberta Musila Člověk bez vlastností, které jsou aplikovány na současnost. Michalski citlivě vnímá hybris postmoderních intelektuálů: „Silně zjednodušeně řečeno, spojení teze postmodernistické tradice, podle níž lidé žijí ve světě výlučně prostřednictvím jazyka, s faktem, že se humanitní obory zabývají „vzděláváním“ jazyka, umožnilo formulovat sylogismus, podle něhož jsou někteří z humanitních vědců přesvědčeni, že lidé žijí ve světě výlučně jejich prostřednictvím.“ (str. 19) a současně poukazuje na různé formy této intelektuální pýchy: nezávaznou hru se slovy, přinášející libovolné zaměňování jejich významů a od toho se odvíjející zlehčování těmito slovy označovaných hodnot, schopnost obrátit cokoliv v pravý opak, pochopení svobody jako „ringu volného“ pro cokoliv. Michalski dokazuje, že žádoucí je konstantní nedospělost adresáta postmoderních hrátek. Místo umění jako výzvy k sebepoznání tu jde o marketing stále nových produktů pro další rozptýlení takového publika. Věnuje se útoku postmoderního myšlení na tradiční rodinu. Působivou částí úvahy je téma potřeby vnitřního řádu v demokracii a identity autoritativních institucí, kterými jsou např. armáda, škola či církev: „…demokracie není identická s multikulturalitou. A není ani neosobním mechanismem sloužícím výlučně k vyvažování egoismů kulturně různorodých a morálně indiferentních jednotlivců. Demokracie přece započala výrokem Otců zakladatelů: V tyto pravdy věříme“ (str. 50).
K ústředním tématům dnešní evropské společnosti patří otázka autority. Totalitní ideologie, jako byl marxismus či nacismus, předkládaly lákavé vize světa bez represí, kde bude každému nadělováno podle „jeho zásluh“. Je obtížné čelit představám o ideálním státě bez kulturní represe, neboť jak Michalský připomíná: „Marxistické výrobny viny pracují už téměř století.“ A my dnes vidíme ještě lépe, než Robert Musil před sedmdesáti lety, k čemu pracují. Jakoby hlavním posláním bylo narušit uvažování člověka o věcech, které ho přesahují, rozbít povědomí o generačních souvislostech. Dnes už Musilova Ulricha více chápeme, víme, kde jsou slabiny jeho uvažování. Jeho ironie možná udržuje instituce liberální společnosti v přijatelných mezích. Nelze ji však akceptovat v rovině soukromé, v otázkách víry a svědomí. Navíc vidíme, že Ulrich je možný pouze ve vypreparovaném, racionálním světě, v němž je zachován stálý tlak, teplota, kurz měny a bankovní úrok. Michalski samozřejmě ví, že: „Společnost je kontinuum (…) , nikoli prázdný prostor, v němž se pohybují atomy individuí, které se spolu nesrazí, fungují-li správně služby usměrňující jejich pohyb. Přicházím na svět jako dítě svých rodičů, žiji jako žák svých pedagogů, jako přítel svých přátel, jako muž své ženy a zakončím svůj život jako otec svých dětí a jako učitel svých žáků“ (str.63). Chápání svobody a společnosti vůbec jako kontinua – svazku, čerpajícího své opodstatnění ze zkušeností předcházejících generací se světem je jednou ze společných deviz myšlení, které se ve sborníku objevuje.
Jiným svorníkem těchto textů je vize obnovy západní metafyziky, črtání filosofie, která toto aspoň částečně realizuje: právě v kritice postmoderny, liberalismu: „Každý pokus o rekonstrukci západní metafyziky nebude moci nepřijmout za své přesvědčení, které je tak vzdálené postmodernímu stylu myšlení, totiž to, že kritický rozum musí umět znát své vlastní hranice“ (str. 76). Neboť: „Rozum učiněný cílem samotným o sobě (…) přestává být strážcem komunikačního konsensu. Učiněný cílem samotným o sobě vede k pomatenosti, šílenství, jehož oběti, a to dokonce i tehdy, zůstávají-li statutárně filosofy, a přes to, že vzhledem k svému statusu odpovídají za okrsek mnohem rozsáhlejší než jejich vlastní životopis, se začínají svými reakcemi podobat návštěvníkům sexshopů“ (str. 77). Připomeňme v této souvislosti probíhající skandál anonymních výhrůžek mezi profesory na katedře filosofie FF MU v Brně.
Rozsahem obdobná část sborníku je věnována statím Pawła Lisického, který je v současnosti šéfredaktorem druhého největšího seriozního deníku v Polsku: Rzeczpospolity. Zatímco Michalského uvažování je spíše intuitivní a rozkolísané, Lisicki je soustředěnější a ve svém uvažování vyrovnanější. Jeho úvaha Temné dědictví osvícenství z roku 1992 patří k nejlepším textům celé knihy. Autor v ní hledá odkaz myšlení epochy osvícenectví v naší současností. Zjišťuje, že původní díla přežil osvícenecký styl uvažování, obrazoborectví a kritika tradice. Apeluje: „Vzhledem k výzvě, s níž osvícenectví přichází, nemůže být lékem konzervatismus odvolávající se na minulost. Nemůže to být útěk k tomu, co bylo kdysi, ve šťastné éře dějin, na počátku a u pramenů. Ne, žádný návrat nemůže být záchranou!“ (str.83), aby dále načrtl s čím je dáno polemizovat: „Nikoli Boží obec, ale vláda člověka, nikoli věčný život, ale prodloužení života druhu, ne duch, ale psychika, ne pravda, ale jistota – takové jsou základní změny vědomí člověka osvícenství.“ (str. 87). Kritizuje myšlení vědy a tendence vedoucí ke „zbožšťování“ člověka, resp. stavění lidské osoby na roveň Boha. S tím souvisí např. rovněž popření významu smrti jako úběžníku lidského usilování a jejího vytěsnění vůbec. Zabývá se dalším úhelným kamenem současnosti, totiž svobodou volby: „Skutečný problém osvícenského myšlení spočíval totiž v tom, že když už je člověk dospělý a sám má s ohledem na onu dospělost a důstojnost volit, proč by ta volba musela být důstojná?“ (str.98.) Demaskuje slepou uličku podbízivosti, módnosti, které tak láká některé náboženské myslitele a teology. V úvaze Pelagiánský charakter přítomnosti Lisicki rovněž nachází inspiraci u teologie, zabývá se otázkou lidské porušenosti a Boží milosti.
Dalším výrazným textem je rozhovor, který poskytl Dariusz Karłowicz redaktorům krakovského časopisu Pressje. Hovoří se zde o současné hedonistické pop-kultuře a možnostem křesťanů veřejně vystupovat na podporu svého přesvědčení, které je s direktivami této pop-kultury v příkrém rozporu. Karłowicz odmítá ideu neutrality, jako neúčinnou. Sporu tradiční kultury slova a postmoderní kultuře obrazu se kriticky věnuje Gregorz Górny.
Demytizace skutečnosti, úsilí moderny o přetrhání pout k Bohu, racionální vědecké myšlení redukující svět na děje příčiny a následku – to všechno přispívá k pocitu opuštěnosti člověka a jeho touze po změně. Tato touha dnes jaksi velmi obtížně hledá patřičný směr, vizi budoucnosti, uspokojivou vlastní cestu. Možná právě ono zbavení se „pout povinností“ vůči Bohu leží kdesi u kořene posedlosti moderního člověka změnou. Posedlosti, která se stává jakousi celospolečenskou neurosou, pohybem v kruhu, v krizových okamžicích hraničím s davovým šílenstvím.
Marketingoví mágové současnosti se obrací zády k věčnému, život přesahujícímu. Žijeme v době zvýrazňující pozemskost, tělesnost, s důrazem na tady a teď, slyšíme Sirény lákající vizemi jakéhosi morálního „odlehčení“. Ve světle skandálů poslední doby se zdá, jako by už v samotných základech posttotalitního státu byla kodifikována koketerie s naprostou nezodpovědností – jde sice o stát potírající běžnou zločinnost, ale prakticky neschopný plánovat, šetřit, neplýtvat a nekrást.
Sborník Návrat člověka bez vlastností obsahuje texty různé kvality a zaměření. Uvažování těchto autorů je v některých pasážích poněkud roztříštěné, rozhodně je lepší tam, kde se blíže zabývají světem reálných jevů. V místech, kde se projevují sklony ke „kazatelství“ jaksi ztrácí na hloubce a jasnosti. Uvítal bych podrobnější poznámkový aparát, např. na místě, kde Michalski řadí Erica Voegelina mezi „přecitlivělé invizitory“, aniž by nám bylo známo, z jakého jeho díla cituje. Kniha jako celek však představuje potřebnou výzvu k vlastnímu uvažování. Ano, toto jsou témata, s nimiž se potýkáme, toto jsou otázky, na které hledáme odpovědi.
Maciej Ruczaj (ed.): Návrat člověka bez vlastností – Krize kultury v současné polské esejistice, CDK, Brno 2010, 210 str.
(recenze ve zkrácené podobě vyšla v měsíčníku Konzervativní listy č. 4/2011)