Třikrát Jedna věta

V loňském roce doprovázel jednotlivá čísla magazínu Revolver Revue specifický projekt Jedna věta. V něm se tři vybraní autoři pokoušeli naplnit zadání Viktora Karlíka z redakce RR: zapsat během roku 2009 každý den jednu větu.

Věty do svých sešitů zapisovali Jaroslav Formánek, Vít Kremlička a Ivan Matoušek. Podobné zadání na první pohled působí jaksi artistně, připomíná nějaký cvičební úkol na způsob výtvarných etud z akademie. Pro vybrané autory šlo však pouze o nápovědu k pozorování skutečnosti. Psaní jednotlivých vět se jim stalo bezprostředním kontaktem s realitou. Nejen s realitou ve světě, ale také s realitou vlastního myšlení, paměti a kreativní fantazie.

Psaní prozaických žánrů bývá, s výjimkou největší autorů té které doby, navlečeno na převažující styl, vzor a způsob „jak správně psát“. Ten ovšem každá doba definuje poněkud jinak. Lze to celkem dobře dokázat na jednotlivých etapách vývoje prózy v obvykle silně uzavřené české societě. Máme zde např. záplavu sociálního románu z doby první republiky, kde jsou všechny ty továrny, stroje, ožebračovaní dělníci apod., zachycováni natolik mechanicky, jakoby autoři od sebe přebírali jeden vzor konfliktu, téma, zápletku naprosto bez myšlenky. V šedesátých letech minulého století to zase byly nejrůznější formy Žertů atd. Cosi podobného jistě platí také pro naši dobu, aniž bychom si to možná plně uvědomovali.

Autorský sestup k limitům jedné věty je v tomto směru očišťující. Mnohá věta z těch sešitů může znamenat jednotlivé originální autorské vykročení, současně záznamy v jednotlivých sešitech průběžně „intervenují“ s pamětí a uvažováním autorů, kteří je zapisují.

Nejstarší z autorů Ivan Matoušek (nar. 1948) pojal celou věc snad nejliterárněji, je zde cítit jakýsi odstup. Mezi větami místy poněkud artistními probleskuje silné existenciální téma, psaní je ovlivněno osobní krizí, kterou prochází na začátku roku, kdy mu umírá kdosi velmi blízký, koho však nejmenuje a nehovoří o něm. Není to ve větách výslovně dokumentováno, přítomnost tíživé nemoci a smrti zde je však zřejmá: „4. květen: Pět dní kolem nás ve stále menších kruzích obíhá smrt, která se jmenuje Návrat domů.“ Je mu dáno se vyrovnávat s touto ztrátou, zacelovat prázdné místo. Matoušek ve svém sešitu naznačuje vymezení autorského subjektu, jeho předurčení být v průsečíku země a nebe, na průsečíku horizontály a vertikály: „7. srpen: Sluneční paprsky letí pod větvemi smrků a tiše září na spadaném rezatém jehličí.“, a např. „17. srpen: Marně toužím po věčnosti, a přitom vím, že existuje všude kolem nás.“

Jaroslav Formánek (nar. 1960) je, coby redaktor kulturní rubriky týdeníku Respekt, díky svému povolání jaksi o poznání více vláčen světem, do sešitu píše o mnoha svých cestách. Také zde hraje roli téma včlenění vlastní autorské osobnosti do daného času. Formánek je v roce 2009 mnohem akčnější než Matoušek, nicméně každodenní zapisování také jeho vede k řadě vzpomínek a paralelnímu putování časem vlastní paměti. Autorsky je více spjatý s děním jednotlivých dní, je více deníkářský. Zapisuje více každodennost, aby byl současně schopen odbočovat k reflexi, např. 23. leden: V eseji Loutky boží nebo čí? Josef Šafařík píše, že ‚technik, odborník, profesionál – prototyp lidské existence ve vědeckotechnické civilizaci – vylehčený bytostně mimo dobro a zlo, neodpovídá za to, co a proč dělá, ale jen jak to dělá,‘ přidejte k tomu politika a pochopíte, proč se mně směrem načrtnutým těmito spasiteli ani za nic nechce.“ Zpřítomňuje se mu atmosféra minulosti, zejména při cestách českými končinami: „5. července: Cesta do Tábora železničním kupé, které určitě ještě pamatuje cvičenky a cvičence posledních československých spartakiád, přičemž hlemýždí rychlost vlaku zase vyvolává vzpomínky na železniční přepravu vojáků Československé lidové armády do vzdálených vojenských prostorů.“ Formánkovo světoobčanství je sympatické, přitažlivé a inspirující: „10. září: Celý den jsem mlčel a nedělal nic jiného, než pozoroval proměnlivé barvy provensálské oblohy, půdy, bílých skal a keříků divokého koření, vinné révy, mořských řas, písku, škeblí, ústřic, hřebínků vln i dálky, jež se nad nimi táhne někam za obzor.“ Formánek naštěstí není snobský, pohlednice z podobných cest se střídají s náhledy od pražských zadních dvorků, ze sirého východu Slovenska, z řady dalších antiiluzivních míst.

Nemladším mezi autory těchto tří sešitů je Vít Kremlička (nar. 1962). Jemu soustředění na daná pravidla vydrží jen několik úvodních dní měsíce ledna. Už k datu 10. 1. jsou zápisky v třídní knize sporadické, avšak o to barvitější. Kremlička poznává: „14. leden: (…) vy šunty rovně točité, člověk umělec se stává sebestravující hvězdou, která nemá oporu ani zastání v celém kosmu – nejhorší splynout s normou a všeobecně přijímanými názory.“ V únoru a březnu jsou stránky kroniky vytrhané a také v ostatních měsících sledujeme jakýsi existenciální cancák básníka v Čechách. Umělec jeho druhu je vlastně dobrodruhem, Kremlička je na mizině. Je bez důchodu, jakožto zázemí sice skromného, ale přece jen zázemí Matouškova, a současněš je na hony vzdálen vnější exkluzivitě Formánkova redaktorského postu. Kremlička je na mělčině, odkázán na své schopnosti přežít v české divočině. Je tak podoben mnohým, kteří však obvykle nemívají tolik energie a drive: „2. czervence: Dlouho pršelo, uloveni čtyři okouni – ale přišel o několik nástrah koupených, začnu si vyrábět nástrahy vlastní; jedna třpytka má cenu živobytí na den.“ Nebo: „22. czervence: Dnešeg nádherný – v tůni štika přehryzla vlasec, za chvíli zas – nu, tak wokouni, U Roubalů pivečko, rozmítám.“ Kremlička se distancuje od světa „funkcí“ a funkcionářů, je outsiderem, ale jaksi v centru sebe sama. Svými jazykovými gesty obkličuje slepou skvrnu osudu, z níž snad právě pramení tvorba, slova a inspirace. Takové vířivé ohnisko svobody konvenčnější autor obvykle nechává stranou svého veřejného já. Kremlička svým specifickým způsobem pokouší vyjádřit cosi podstatného, byť jeho konfrontace s osudem místy poněkud pozbývá srozumitelnosti. Občas se daří více, občas méně. Pro Kremličkův rok 2009 platí: „12. října: Mám yá tedy život – Hnojař mě zasypává přízní.“

V těchto sešitech jde o techniku psaní a paměti. Črtá se tady pravda o světě, jaký je. Psát je možné. Sešity RR Jedna věta jsou experimentem, který se podařil.

(Vyšlo v Dobré adrese č. 4/2011)

Příspěvek byl publikován v rubrice Knihy se štítky , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.