Po Pirně bylo druhou zastávkou naší sobotní cesty Německé muzeum hygieny, Deutsches Hygiene-Museum. Z Pirny je do středu Drážďan necelých dvacet kilometrů, cesta vede zprvu podél továrních dvorů a autobazarů do Heidenau, pak se již ohlašují Drážďany: obytnými čtvrtěmi, sídlišti, dalšími autobazary a autosalony, vysílací věží ve Wachwitz na druhém břehu Labe. Jedeme po silnici B172, parkujeme u velkého parku Grosse Garten. Vznik Deutsches Hygienemuzea inicioval výrobce ústní vody Odol Karl August Lingner, v době před první světovou válkou. Muzeum sídlí ve funkcionalistické budově postavené ve třicátých letech minulého století architektem Wilhelmem Kreisem. Původní budova byla za války z 
větší části zničena, její současná podoba je dána rekonstrukcí z let 2002 až 2006. Muzeum v dobách po svém vzniku sloužilo zejména k osvětě a vyráběly se zde informační panely pro Německo i cizinu. Po roce 1933 se zde začaly konat výstavy s obsahem diktovaným nacisty a jejich rasistickou ideologií. K původním myšlenkám se činnost této instituce vrátila až v posledních letech.
Návštěvník po širokém schodišti vstupuje do velké prázdné haly, uprostřed níž je box s prodejem vstupenek a informacemi. Také zde se tvářili, že Kulturní pas vidí poprvé v životě, zaznamenali jsme úspěch a slevu ve výši 1.40 eura. Vstupenky prodávali dva mladíci, v uniformách zřízenců Muzea hygieny. Byli nápomocní, ochotní a profesionální, shodou okolností jsme také ve stálé výstavě viděli jen tyto a podobné zřízence, kustodku jsem zahlédl u právě probíhající výstavy na multikulturní téma Kraftwerk Religion – Über Gott und die Menschen, kterou jsme ale z časových důvodů protentokrát vynechali, probíhá však až do 5. června letošního roku. Stálá výstava Člověk jako dobrodružství v Německém muzeu hygieny působí jako krajina lidského těla po bitvě. Sestává se z několik sálů, jejichž obsah jako by byl diktován osnovami biologie člověka pro základní školy. Úvodní sál je věnován asi nejznámějšímu exponátu: modelu Skleněného člověka. Jedná se o průhledný model člověka, s mnoha „systémy“, rozsvěcujícími se po zmáčknutí příslušného tlačítka na ovládacím panelu. Následuje sál: Život a umírání, od narození po smrt. Vývoj embrya, několik řezů modelem těhotné ženy, o pár kroků dále cosi o nemocích, které člověka mohou během jeho života potkat. Fascinující model mouchy ve zvětšení 500x a o vitrínu dále model roztoče ve zvětšení 4 500x. Za oba tyto exponáty by se nemusela stydět žádná výstava Františka Skály. Plastikový model lidské tváře s gangrénou, flekatá panenka představující dítě syfylitické matky. Spodní polovina tváře s krkem částečně rozežraným parazity. Výstélky sliznic – modelovány v obrovském zvětšení, průřezy modely různých orgánů. Modely lidského těla z minulosti, ze starého Řecka. Plakát ze staré Číny se znázorněním energetických meridiánů. Posmrtné fotografie několika mladých lidí. Demografický stom života o vývoji populace v Německu – v několika verzích pro různá historická data.
V dalším sále: téma Jídlo a pití, pojednávající o potravě jako tělesné funkci a kulturní veličině. Nacházíme zde místnost s modelem průhledné skleněné krávy, modely potravin a trychtýř potravního řetězce. Mezi exponáty v těchto sálech jsou zamíchány lékařské přístroje z minulého století. Prastarý inkubátor, nebo třeba tzv. železné plíce, přístroj vyráběný v rámci RVHP jednou z továren v NDR.
V další místnosti výstavka o lidské sexualitě, pomůcky atd., statistiky, kolik procent populace má kolik partnerů v průměru, kolik jen jednoho a kolik žije samo. Lidé na fotografiích oblečení a nazí. Obraz prázdného operačního sálu po potratu.
Další sál věnovaný mozku a myšlení, další na téma Pohyb: umění koordinace o rovnováze, zraku a sluchu a jiným smyslům. Závěrečný sál stálé expozice na téma Krása, pleť a vlasy, připravený ve spolupráci s firmou Schwarzkopf. Jakási ironie, po všech těch pohledech do útrob lidského těla se v posledním sále pojednává o povrchu lidského těla, o jeho vzhledu. Z důvodu nedostatku času jsme těmito závěrečnými sály stálé expozice jen letmo prošli, abychom se ocitli na prázdné čisté chodbě u obrovského kulatého okna do parku, připomínajícího oko Nemova Nautilu, jimž ve svém skrytu pozoroval podmořský svět. Tak jako bychom na té výstavě byli ponořeni hluboko pod povrch věcí, pohybovali se v jakémsi mikroskopu či přímo mikrokosmu, vytrženi na okamžik z dimenzí přirozeného světa. Čisté tvary té architektury jaksi zvláštně kontrastovaly s obsahem expozice a činily tuto budovu ještě větší, než ve skutečnosti je. Jakoby náš věk dospěl právě k tomu rozkladu na nejmenší dílky a nevěděl, co si s tím počít. Samozřejmě je v těchto výstavních sálech také velký model buňky s jejími součástmi a model chromozomu v nadlidské velikosti.
Takhle to tam bylo převráceno a malé věci se stávaly důležitějšími než celek, jakoby vůbec jednotlivé části byly důležitější než celek v tomto pojetí v této výstavě v Německém muzeu hygieny. Dá se ale člověk pochopit z průřezu ledvinou? Nezasloužila by si představa rodící matky jaksi útěšnější prostředí? Vědci zkoumáním života jako hmoty došli k mnoha pozoruhodným a praktickým objevům. Život samotný je však stále mystériem, které vymodelovat nedokázali, tím méně napodobit svobodné chápání světa, historie, sebe sama.
Průchod modelem člověka v Německém muzeu hygieny na mě zapůsobil zneklidňujícím dojmem. Demonstrace nemoci a kazu vedle normálu je tísnivá. Vychází snad z Kantova osvíceneckého: „Naše epocha je vlastní epochou kritiky, jíž se musí vše podřídit.“ Výstava v tomto muzeu je kritickým, vědeckým krokem, návštěvník zde najde jen málo jiného, velmi málo z možností nechat se oslovit něčím nad věcným, nad vymodelovaným. Takové nakupení vědeckých exponátů však působí jaksi teskně, bezvýchodně, analyticky.
Ducha této expozici dodává program aktuálních výstav, přednášek a uměleckých perfomací, který je, soudě podle programu v brožurce: Vorträge, Lesungen, Konzerten, Tagungen, docela pestrý.