Polský reportér píšící o Česku Mariusz Szczygieł ve své novince Udělej si ráj reflektuje téma vztahu českého a polského vnímání křesťanství, různých podob osobních vztahů k Bohu, hledá význam křesťanství v dnešní době a posuzuje dnešní nároky katolické církve na věřící. Debata na toto téma je živější v současném Polsku než v Čechách. Snad kvůli rozdělení tamní scény na socialisticky a liberálně smýšlející část politického spektra, která je aktuálně u moci a výraznou konzervativní opozici. Autor sám se zřetelně hlásí k prvnímu jmenovanému proudu.
V úvodní kapitole na str. 7 popisuje své východisko: „Nejvíc mě zajímají Češi, kteří nevěří v Boha. ‚Jak se vám žije bez Boha?‘ Tato otázka, někdy vyslovená přímo a jindy skrytě, je refrénem této knihy. Vím, že Čechům může připadat příliš banální. Jako bych se ptal Italů, jak se jim žije jako brunetům, a Švédů, jak se jim žije jako blondýnům. Ale vezměte v úvahu, že přiznat se k ateismu v Polsku často vyžaduje odvahu.“
Při svém pátrání postupuje dvěma způsoby. Nabízí jednak obecnější reportážní črty, ve kterých ventiluje obvyklé názory cizinců na současné Čechy, zejména na úroveň služeb v Praze, což ilustruje na příkladu šizení zahraničních hostů pražskými taxikáři nebo číšníky. Letmo zmiňuje naši náklonnost k oslavám úspěšných sportovců, připomíná Nagano a stejnojmennou operu Jaroslava Duška a Martina Smolky. Vztah ke křesťanství ilustruje narážkami na Zeleného Raoula z Reflexu, Lidskou tragikomedii či Bílou svini Ladislava Klímy. V jiné kapitole reflektuje peripetie života v Čechách/Praze na příbězích bytu své české překladatelky Heleny Stachové, skrze písemnosti z její knihovny uvažuje nad Teigem, Seifertem. Jinde se vrací k okupaci Čech vojsky Varšavské smlouvy a připomíná účast polských vojáků na této akci, což mu slouží pro kritiku Poláků z městeček při hranicích, kteří tuto akci údajně oficiálně „podporovali“. Hned se za to každému v Praze omlouvá. Zdá se, že zjevná nesmyslnost podobných omluv – autorovi byly přece v roce invaze pouhé dva roky – je jen lícem mince, jejíž opačnou stranou se zdá být snaha zkreslovat skutečnost, násilí vůči přirozenosti.
Podstatnou část knihy tvoří popisy setkání s několika postavami naší umělecké a showbyznysové scény. Autor hovořil např. s Egonem Bondym, Halinou Pawlowskou, Pavlem Kohoutem, Janem
Saudkem nebo Davidem Černým. O jeho přístupu k těmto lidem platí následující slova Stanislava Komárka: „Postmoderní éra přináší kromě konce všech ústrků a možnosti někde ve skrytu a na okraji zcela nerušeně vegetovat i bezbřehou lhostejnost k intelektuálním činnostem, pokud nemají povahu pouťové šarlanterie (jakéhokoli typu) dobře masmediálně upotřebitelné.“ (Eseje o lidských duších a společnosti II., str. 178) Szczygieł provokuje polské čtenáře příběhy pražských bohémů a jejich indiferencí vůči náboženství. Copak v Polsku není žádná figurka formátu Haliny Pawlowské? Nelétá tam svým vrtulníkem žádný mondénní David Černý? Neměli tam nikoho podobného Egonu Bondymu? Absentuje cosi důležitého, totiž pointa. Již jsme si na své bohémy zvykli a v této knize ničím nepřekvapují. Jediný Jan Balabán nehovoří pouze o sobě samém.
Více než tyto rozhovory zaujme stručná vizitka „falešného mrtvého studenta“ Martina Šmída a seznam myšlenek, kterým se od listopadu 89 věnoval. Je opravdu reportážní ilustrací dnešních možností zabývat se pořád něčím jiným, surfovat na duchovních proudech dneška. To snad opravdu může být zajímavé i pro Poláky, pokud se jim něčeho podobného nedostává.
Specifických figur, které v zájmu zachování prostoru pro mediální komunikaci musí zaujímat představitelé katolické církve, si autor všímá, když popisuje zkušenosti polského kněze Zbigniewa Czendlika nebo když cituje z rozhovoru kardinála Vlka s Renatou Kalenskou. Česká nuda vyplouvá na povrch v kapitole, v níž Szczygieł polskému čtenáři zprostředkovává pohled na návštěvu papeže Benedikta XVI. v roce 2009. Papež je novináři přijímán bez nadšení, jako „nutné zlo“.
Asi nejvíce pozornosti vzbudila kapitola Nikdo tu netrpí rád. Szczygieł si všiml, že se u nás stále větší procento pohřbů odbývá bez obřadu, mnohé rodiny si ani nevyzvednou zpopelněné ostatky svých příbuzných. Je to kapitola celkem barvitá, pokud spočítáme všechny možnosti, jak naložit s ostatky, které v ní autor nashromáždil. Ani zde nenajdeme žádný pokus o interpretaci, jen pouhou registraci jevů, výčet možností. Autor ulpívá na nejjednodušších formách sdělení.
Kniha je jaksi matná. V podstatě bezděčně popisuje, jak se v naší societě společně se ztrátou náboženského povědomí šíří nuda a nehybnost. Mariusz Szczygieł se tuto situaci pokusil popsat svým krajanům jako něco žádoucího, což není příliš přesvědčivé.
Szczygieł zapisuje historky, které mu předzjednal houf jeho poradců. Při svých sympatiích k našim bohémům si nepotřebuje lámat hlavu nad problémy, uprostřed kterých se nacházíme. Jeho pokus nicméně přinesl příklad možné orientace v daném tématu.
(Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj, přel. Helena Stachová, nakl. Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, Praha 2011, 224 str.)
Pozn.: Vyšlo v Dobré adrese 7/2011 (www.dobra adresa.cz).