Jenom velmi nerad píšu články k nějakému výročí, zvlášť k věcem, ke kterým se vyjadřuje každý. Napadlo mě ale, že by možná nebylo marné napsat, že jsem před deseti lety právě jedenáctého září byl ve Zlíně v kanceláři architekta Svatopluka Sládečka a na jeho erární kopírce jsem kopíroval „skládací grafiku“ Pavla Šmída která se potom stala byla přílohou posledního vydaného čísla časopisu Jihovýchodní pošta.
Ze strany Svati Sládečka to bylo docela sympatické gesto podpory mého projektu. Po deseti letech je to pro mě stále důležitější. A stává se pravým významem dne jinak poznamenaného konfliktem.
Pokud se dá říkat konflikt tomu co se toho dne v Americe stalo. Bylo to napadení za zálohy, akce vedená vůči nic netušícímu civilnímu obyvatelstvu – v každém ohledu něco pojmu přátelství naprosto protikladné.
Když jsem se o událostech v USA dozvěděl, jel jsem hned domů, tam zapnul TV a sledoval přímý přenos na CNN až do večera. Televizní zpravodajství bylo sugestivní, bez velkých slov zobrazovalo tragické dění. Opakované záběry letadel narážejících do WTC, záběry do ulic, kterými běželi lidé celí od prachu, lidé vybíhající z oblak prachu a kouře.
Bylo jasně vidět, co se stalo, i jak je to celé místo ohraničeno – Amerika jaksi stále fungovala, až na těch několik set čtverečních metrů v New Yorku a obdobně u Pentagonu.
Dějiny jsou snesitelné jen díky přátelským gestům mezi lidmi.
Byl jsem od té doby v USA celkem dvakrát, něco se tam změnilo, to je pravda. Při poslední návštěvě v roce 2006 jsem při nástupu do letadla směrem do Evropy podstoupil celkem důkladnou prohlídku, včetně zutí bot. A letadlo stálo na ranveji snad dvě hodiny a dokonce jsem pak doma v kufru našel lístek s omluvou, že mé zavazadlo bylo otevřeno a prohledáno letištní policií.
Ale život v Americe samotné jsem vnímal stále stejně pohodově a klidně, jako naplňující zkušenost, jako realitu plnou svobody. Jako prostor k nejrůznějšímu uplatnění.
Chápu opatření, podobná těm výše popsaným, jako nutná. Důležité je asi nepodlehnout pocitu, že je nutné všechno stihnout co nejdříve, protože by se přece „něco“ mohlo stát. Ale současně právě na takové téma je v této souvislosti dobré zapřemýšlet.
Událost jako je ta z 11. 9. 2001 je totiž nejenom věcí historie – zkoumání, co se stalo, jak a proč. Zároveň nás konfrontuje se skutečností „náhlého konce“, smrti – která se takto viděno nejenom jeví jako absurdní, ale asi taková i je. Je absurdní v tom, jak je zbytečná a kolika možnostem těch lidí zabránila. Měli ještě spoustu možností, ale žádnou z nich už nemohli naplnit.
Vědomí něčeho podobného je zásadní. Když se teď opakují deset let staré záběry, které nás vrací do minulosti, možná je to příležitost, jak oddělit pomyslné zrno od plev, tj. jak oddělit dobré skutky od těch horších.