V neděli jsme si vyšli do přírody, jeli jsme se podívat do Kyjova u Krásné Lípy a prošli se po cestě vedoucí údolím říčky Křinice. Od Kyjova k Turistickému mostu je to zhruba tři a půl kilometru. Letos to byla snad první pořádná příležitost k zimnímu výletu, koncem ledna trochu přituhlo a přestaly sněhové a dešťové přeháňky, které se nad Ústím držely posledních několik dní.
Říčka Křinice za Kyjovem teče údolím lemovaným vysokými skalními bloky. Její proud byl bystrý a čilý, zatím bez větší ledové pokrývky. Na skalách podél cesty a také na druhém straně říčky se voda držela kamene nad cestou v podobě ledových rampouchů, které vytvářely nejrůznější podoby, záclony, varhany nebo jen obyčejně ledově pokrývaly skálu. Některé rampouchové záclony byly k nalezení až za skalními převisy, odhalovaly tak zraku chodců běžně skryté směry vnitřních trhlin v pískovci.
Údolí hlídal sněhový mužík, se kterým jsem se nechal vyfotit. V dialogu poněkud jednostranném, při pouhém pokusu o komunikaci. Bylo to setkání symbolizující marné pokusy domluvit se s některými lidmi.
O pár desítek metrů dále byla značená odbočka k Jeskyni víl. Výstup k ní byl poněkud nebezpečný, nejprvě jsme museli opatrně sejít k říčce, přejít po lávce na druhý břeh a teprve pak jsme vystoupali ke skalní průrvě asi padesát metrů nad cestou. Ze skal na pravém břehu Křinice tam stékal malý potůček a těsně nad jeskyní – vlastně po většinu roku jen obyčejným pískovcovým převisem – spadal z kamenů jen několik desítek centimetrů dolů na plochou skálu v závětří a ve stínu. Tím dopadem se tvořila vodní tříšť, která v mrazivém počasí obalovala kamínky a písek na dně převisu ledovým povlakem, takže to vypadalo, jako by se tam dole tvořily ledové perly. Dočasná a krásná výzdoba Jeskyně víl zářila v odražených paprscích odpoledního slunce a byla pro nás dostatečnou odměnou za chvíli obtíží při šplhání po namrzlé stezce.
K Turistickému mostu s odpočívadlem na soutoku Křinice a Vlčího potoka to pak byla už jen chvíle cesty. Dali jsme si tam čaj z vlastní termosky a mohli si prohlížet tamní rampouchovou výzdobu. 
Opřel jsem bradu o dřevěné trámy na zábradlí Turistického mostu a vnímal zimní chlad, který z nich vystupoval. Dopoledne jsme byli v kostele na Střekově, tamní farář na tuto neděli přesunul svátek světel – Hromnice, které se původně měly podle kalendáře konat ve čtvrtek. A tak jsem vnímal s bradou opřenou o zábradlí mostu, podobně jako v kostele během slavnostní mše s rozsvícenou svíčkou, jak se uprostřed zimy objevuje světlo, podobně jako ve východních náboženstvích se uprostřed černě skrývá zárodek světla. Jak vlastně náboženský svět předjímá osudy člověka a jeho životní pouti uprostřed měnící se přírody daleko lépe, než většina současných politických směrů, které jako by byly na pravdách člověka a jeho duše jaksi chladně nezávislé. Mnoha lidem myšlenkově poměrně vzdálený zen-budhismus má nakonec ke křesťanství mnohem blíž, než duchovní obzory dnešních marxistů či liberálů. Literatura, která je podporována z politických kruhů a je na nich bytostně závislá, podobné pravdy nedovede vyjádřit, dokonce se mi zdá, že je nedovede ani dost dobře pochopit, jak jsem si nedávno uvědomil při své názorové rozepři s okruhem literátů sdružených okolo přílohy Salon deníku Právo publikujících příležitostně v časopise Dobrá adresa.
Od turistického mostu jsme pak už spěchali domů, protože se začalo stmívat. Zpáteční cesta byla jen na chvíli, načerpali jsme pohodu a novou energii na této krátké zimní procházce, zpáteční cesta uplynula jako nic.