V půli ledna jsem jel do Prahy, kde jsem měl v plánu setkat se s Jakubem Šofarem a pohovořit s ním o práci nad rukopisy. Na schůzku ale přišel také spisovatel Michal. Poměrně zajímavý rozhovor, který jsme s Jakubem Šofarem vedli, po jeho příchodu téměř okamžitě sklouzl k průměru. Začaly převažovat klasické hospodské řeči o tom, kdo vlastně neumí psát, kolik si kdo a na čem vydělal apod. V paměti mi zůstal Michalův obzvláště zajímavý názor, že jedna jeho známá byla v Číně a že tam žijí vlastně hloupí lidé, jelikož po návratu z nějakého výletu nesdělují, co kde viděli, ale jaké měli na tom místě pocity.
Kvůli podobným věcem se setkání s literárními kroužky raději vyhýbám. Jsem člověk spíše pro dialog, nikoliv pro poslouchání podobných řečí. Doma jsem si uvědomil, že ačkoliv rok a půl přispívám do časopisu Dobrá adresa, tak vlastně od spisovatele Michala nic neznám. Jeho pravidelná rubrika Z antikvariátních banánovek se jaksi nestala „mým šálkem čaje“ a možná i proto jsem po jeho knihách nijak nepátral.
Vlastně mě to setkání přivedlo k zamyšlení k úvaze nad fenoménem literárního průměru. Literární průměr neodsuzuji a to z jednoho prostého důvodu, pokud totiž pohlížíme na literaturu určité doby nebo stylu, pak samozřejmě v ní shledáme většinu literárních prací průměrných, neboť taková je už logika věci. Rovněž u mnoha uznávaných spisovatelů je možná většina knih průměrných a nelze vyloučit, že autor, který je literárně aktivní a zatím tvoří banality, napíše jednoho dne dílo, kterým své dosavadní práce výrazně překoná. Literární průměr je jako křoví, které chrání les, aby v něm vůbec mohlo něco vyrůst. Možná právě proto je v povaze autorů průměrných literárních děl v takové oblibě časté scházení se a vedení takových těch běžných řečí.
Typickou známkou průměru je, že vyhoví literárně-teoretickým požadavkům, jaké vznáší dobová kritika. Pokud se píše postmoderně, je takový autor nejenom „postmoderní“, ale většinou je přímo „echt-postmoderní“. Vlastně je nutné mu za to poděkovat, jelikož odvádí pozornost kritiky od autorů, kteří jsou původní a výjimeční. Pokud by se totiž literární provoz soustředil pouze na výjimečné autory a na nadprůměrné knihy, pak by své téma velmi rychle vyčerpal a v podstatě umořil.
Je pravda, že většina průměrných autorů trpí tím, že jejich ambice jsou daleko větší, než jaké jsou jejich dosavadní výsledky. Pokud je navíc takový autor náležitě komunikativní a sociálně oblíbený, nedělá mu potíže vymluvit ze svých spřátelených nakladatelů vydání třeba desítky svých knih, aniž by tyto knihy vlastně někdo potřeboval, aniž by po nich byla sháňka a aniž by je někdo četl.
Dá se říct, že spisovatel Michal svoje místo v literárním provozu našel velmi dobře. Chtěl jsem si v Ústí vypůjčit nějakou jeho knihu, ale přišel jsem na to, že téměř všechny jsou v katalogu zařazeny jen prezenčně, což je neklamná známka toho, že knihovníci šetří místa na policích pro autory zvučnějších jmen.
Až jsem asi měsíc po našem setkání šel náhodou v Praze okolo Domu čtení, kde jsem si přečetl Michalovu knihu Merekvice. Je to necelých sedmdesát stránek parafrází na klasické české pohádky. Na knížce by se dalo dokumentovat, jak to vypadá, když se ambice přetlačují s talentem. Většina příběhů v té knížce slibně začíná, ale nedochází k žádné podstatnější pointě. Je tam nápad, ale není tam pointa. Dá se také říct, že většina těch příběhů věrně odráží odvrácenou stránku průměrné české duše našich dni. Objevuje se tam touha po rychlém zbohatnutí, pomluvy vůči těm úspěšnějším, příběhy o uražené ješitnosti a podobně. Kupodivu tam není de facto nic o lásce nebo o vyšší spravedlnosti, což většinou je v klasických pohádkách tématem ústředním.
Možná, že autoři klasických pohádek rovněž psali v podstatě sami o sobě nebo o tom, co okolo sebe viděli. Na rozdíl od spisovatele Michala ale nezůstávali v půli cesty, nevzdávali se metafyziky a to je většinou dovedlo k daleko přesvědčivějším výkonům.