Poslední dva dny letošního ledna jsem pobýval v Lipsku. Město jsem si prošel první den své návštěvy, bylo tam poměrně chladné počasí, proto jsem druhý den pobytu věnoval knihám.
Událostí současného Lipska je nedávno zprovozněný železniční tunel, který spojuje výstaviště s hlavním nádražím. Architekti jej pojali jako příležitost k chladné exhibici. Dalo by se říci láska na první pohled? Je to vlastně jen přeložka trati, která vedla oklikou okolo centra. Inženýři trať zkrátili a architekti vytvořili dvě podzemní městské zastávky, jednu u okruhu kolem historického jádra a druhou přímo pod hlavním náměstím. Zaujala mě zejména ta první, „Tunnelstation Wilhelm-Leuschner-Platz“, dechberoucí podzemní prostor obdélníkového průřezu i půdorysu, dvě stěny a strop z podsvětlených skleněných tvárnic, podzemní katedrála či pyramida naruby.
V městské galerii na hlavním náměstí jsem si koupil knížku City-Tunnel Leipzig, která byla k té stavbě vydána. Má podtitul: „Chronik einer Eisenbahnverbindung vom 19. bis zim 21. Jahrhundert,“ ve slevě z 12.99 eur na 5.00 eur.
Při rozhovoru s prodavačkou z antikvariátu v podloubí kousek od vchodu do galerie jsem pak diskutoval smysl té stavby, který se jí jevil zejména jako finanční, malá domů firmě, která tu zakázku získala a mně navíc ještě jako duchovní, splněný sen, uskutečněná vize, důkaz síly místního průmyslu, který dokázal opět cosi zkrátit a urychlit, byť v té stanici vlaky zastavují bez velkého zájmu cestujících.
Druhou knížkou, kterou jsem si z Lipska odvezl, je fotografická publikace manželů Rogera a Renate Rössing: Leipziger Impressionen, fotografie života ve městě z let 1946 až 1989. Publikace manželů, kteří se oba narodili v roce 1929 a těsně po válce absolvovali studium fotografie na místní vyšší škole grafiky a knižního umění.
Fotografie fascinují, vyprávějí příběh města, které po válce vstalo z trosek. Dodnes je vlastně takové město o cosi ochuzené, je vyprázdněné o celou jednu historickou vrstvu, o vrstvu věcí, které byly zničeny, lidí, kteří v tom městě nežijí, ačkoli by v něm žít mohli, o vrstvu třeba i bagatelních maličkostí, věcí určených k zániku… Vlastně tu chybějící vrstvu fotografie manželů Rössing docela dobře doplňují.
Prohlížel jsem si tuto knížku desítky minut v obchodě, kteří patřil k společenství u kostela Thomaskirche, jednoho ze dvou ve městě, kde skládal J. S. Bach.
U Rössingových se poválečné momentky obyvatel zapražených do úklidu města a lidí na ulicích, kteří ještě jako by byli ohlušeni náhlým tichem dní v míru pozvolna mění v dokumentaci života v zemi pod kuratelou cizí armády, momentky z normálního života kontrastují se snímky z mírových pochodů a manifestací, kde jsou obyvatelé za loutky vnucené propagandy.
Lehké uvolnění 60. let a zvláštní osamělost let 70. a 80., kdy se věci vizuálně posunují do známého prostředí stagnace, osamělosti…
Knížka je to zajímavá, vlastně takový vizuální román o jednom městě a jeho lidech.