Během ledna až května, kdy jsem prakticky denně dojížděl do Drážďan na kurs němčiny, jsem byl v kině celkem sedmkrát. Získal jsem tak celkem specifickou zkušenost. Mnoho českých turistů do kina v Drážďanech jen tak nezajde.
Asi nejzajímavější kino je UFA Krystall Palast na St. Petersburger Strasse, hned vedle nákupní třídy Prager Strasse. Budova byla postavena v roce 1998 vídeňskou kanceláří Coop Himmelb(l)au ve stylu, kterému se říká dekonstruktivismus. Podobnou budovu jsem nikde jinde neviděl. Má uvozovat atmosféru východoněmeckých sídlišť a tak se dá opravdu i chápat.
Viděl jsem tam filmy:
Fack Ju Göthe
Die Schadenfreundinnen (orig.: The Other Woman)
Der Hundertjährige, der aus dem Fernster stieg und verschwand (u nás nyní v distribuci pod titulem Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel)
Líbila se mi i další kina, která jsem v Drážďanech navštívil. Rundkino ještě z dob NDR, Programmkino Ost na Schandauer Strasse a Filmtheater Schauburg.
Viděl jsem ještě filmy:
Mittsommernachtstango
Lovely Louise
Meine Schwestern
Die Bestimmung – Divergent (orig.: Divergence)
Zajímavý zážitek jsem měl v Krystallpalastu, kde před promítání filmu o „stoletém staříkovi“ pustili jen zvuk. Hrstka diváků seděla v temném sále a čekala, co se bude dít. Nikdo nenašel odvahu k žádnému činu, až jsem se zvedl já a šel o patro níž za uvaděčkou, které jsem svojí lámanou němčinou sdělil:
– Keine Picture, nur Voice!
což napřed vůbec nepochopila, ale pak tam poslala kolegyni, aby zjistila, co se děje. Opravili to během pár minut a film pustili znova. Možná bych tam taky seděl spolu s ostatními diváky a vychutnával si film „bez filmu“, kdybych nepotřeboval stihnout odjezd mého kamaráda, pendlera, který mě toho večera měl vézt zpátky do ČR. Je možné, že většina místních diváků byla příjemně osvěžena chybou v jinak takřka dokonalém systému služeb, na jaký jsou ve své zemi zvyklí a skutečně nikdo z nich nejevil zájem s věcí cokoliv dělat.
Nejlepší film byl „pseudo-dokument“ nebo-li doku-fikce Mittsommernachtstango německé režisérky Viviane Blumenschein, natočený poetikou či optikou Aki Kaurismäkiho. Sám Kaurismäki ve filmu vystupuje. Inspiruje tři argentinské hudebníky tanga k cestě do Laponska, když jim v Buenos Aires v jakémsi baru sdělí své přesvědčení, že tenhle hudební styl přinesli do jižní Ameriky začátkem minulého století právě Finové. Film je to velice poutavý, vtipný a zároveň melancholický… podobně jako tango zaslechnuté uprostřed letní dlouhé bílé noci v krajině za polárním kruhem.
Mittsommernachtstango byl film specificky současný, s příběhem vzlínajícím ze spodních vrstev, hovořilo se v něm španělsky, anglicky či finsky, hudebním jazykem beze slov, s titulky v němčině.
Tenhle film se mi opravdu líbil a pak ta zvláštní kina, atmosféra téměř prázdných sálů na odpoledních představeních…