V titulku záměrně parafrázuji název článku Ondřeje Soukupa z Hospodářských novin – „Ukrajina v těžko léčitelné depresi“, který byl publikován na stránce komentářů v pátek 24. ledna tohoto roku, tj. před necelým půl rokem.
Když se díváme na všeobecná hnutí v nějaké zemi, jedno jak nám blízké či vzdálené, můžeme na ně pohlížet v zásadě dvěma způsoby. První způsob, dnes zřídkavý, představuje zamyšlení jaksi zevšeobecňující, souhrnné. Pozorujeme jednotlivé jevy a přemýšlíme, zda jsou nahodilé, výjimečné, nebo zda spolu souvisí a snad nějakým způsobem nevystihují cosi hlubšího, jakousi vnitřní logiku dějin, duchovního života daného společenství. Těžko se při tom vyhneme v dnešních novinách nepopulárním pojmům, jako je „lid“, „národ“ apod.
Druhý způsob je způsobem převažujícím a spočívá v hledání čehosi jednoduššího, jednotlivé kroky politiků jsou shledávány jako banální, lehkovážné – zákonitě to vede k tomu, že novinář sklouzne k papouškování zákulisních drbů, v horším případě propagandy. Dění na politické scéně vnímá takový pozorovatel jako „absurdní“, nemá pro něj slov, následně tato cesta obvykle vede až k hledání různých konspirací.
Dobrým příkladem může být právě zmíněný komentář Ondřeje Soukupa. Podle něj byla shromáždění na kyjevském Majdanu jakousi náhodou. Představitelé ukrajinské proevropské intelektuální elity svolali protestní demonstrace ve chvíli, kdy tehdejší prezident Janukovič do ukrajinských médií prohlásil, že by asociační smlouvu s EU podepsal rád, ale kvůli nátlaku Moskvy nemůže. Protesty však měly být klidné a mírné a měly se konat po dvou měsících až do příštích prezidentských voleb, plánovaných tehdy na rok 2015. Všechno se to ale – pro Ondřeje Soukupa – jaksi záhadně „zvrtlo“, když se k demonstrantům přidali fotbaloví chuligáni, kteří dokonce, cituji: „svrhli památník Vladimiru Leninovi“, a posléze si dovolili zablokovat parlament. Kyjevské události v lednu 2014 hodnotí Ondřej Soukup jako „absurdní,“ opět citát: „Pět dní se bojuje na prostoru velkém jako náměstí Republiky o přístup k budově, která je prázdná.“
Na závěr nechybí ani obvyklý argument z českých médií: „Ze scény na Majdanu se každý den pronášejí řeči o blízkosti vítězství a sjednocení lidu tváří v tvář Janukovičově diktatuře. Bůh ví, zda jim věří sami řečníci. Stačí totiž odjet pár stanic metra od Majdanu a vůbec byste si nevšimli, že kilometr odtud probíhají pouliční boje.“
S odstupem vidíme, že události měly úplně jiný vnitřní vývoj a jinou vnitřní logiku. Na Majdanu se nejednalo o hrstku výtržníků, ale o hnutí, které podporovalo celé město. Požadavek zástupců EU, aby Majdan přistoupil na kompromis s Janukovičem, který formuloval polský ministr zahraničí a „hrdina“ českých médií R. T. Sikorski, jaksi v Kyjevě zapadl a následně si Ukrajinci svobodně zvolili vlastní, nezkompromitované vedení země, a to i za cenu několika desítek obětí z řad demonstrantů.
Domnívám se, že bez určité pokory k událostem nelze do novin psát komentáře, které by nebyly schématické a matoucí. Sled událostí, které zmíněný český novinář popisoval jako „absurdní“ a „náhodné“, měl a má má svoji vnitřní logiku, tu ale nepochopíme, pokud si, podobně jako tento novinář Hospodářských novin odmítneme přiznat, že běžným lidem nechybí schopnost rozlišovat, co je pro jejich společenství dobré a co špatné, pokud si jako tento novinář odmítneme přiznat, že mají potřebu svobody a že jsou schopni rozpoznat, kdo je autentický představitel jejich národa a kdo jen pouhá loutková postava, jakou se ukázal být bývalý ukrajinský prezident.
Když tyto věci vidíme, tak nám nezbývá než doufat, že časem v novinách a časopis autoři jako je Ondřej Soukup a mnozí jemu typologicky, podobní pozmění svá názorová schémata, a díky tomu budou tato média poskytovat trochu lepší orientaci ve světě. Aspoň někteří z nich by toho mohli být schopni.