Zdeněk Zacpal v příloze LN Orientace ze dne 6. září 2014 píše v diskusi o náboženství v současném světě o knize biopsychologa Nigela Barbera Proč ateismus nahradí náboženství a jeho celostránkový elaborát se nese právě v duchu přitakání této tezi.
Je zvláštní číst v roce 2014 názory, které jakoby pocházely z období 50. let. Barber tvrdí, že s dosažením určité civilizační úrovně náboženský „problém“ zmizí sám od sebe. Proč by měl najedený, zdravý a vzdělaný člověk obětovat byť jen minutu svého času na otázky spojené s něčím tak iracionálním, jako je náboženská víra? ptá se bezděčně autor článku a variace na tuto otázku rozvíjí celkem na třech čtvrtinách celé jedné tiskové strany.
Cesta k odpovědi spočívá v pozorování, že to ten člověk vlastně dělá, že o Bohu přemýšlí a že ho hledá, samozřejmě více v situacích, kdy jak se říká, jde jeho navyklý způsob života jaksi bezděčně „k šípku“. Zřejmě by řadu okolností osvětlilo, kdybychom vedli úvahu na téma, jaký je rozdíl mezi praktikováním náboženské víry a ateistickými formami hledání duchovní orientace a duševní rovnováhy v našem světě.
Který člověk je vlastně svobodnější? Ten, který se snaží vést svůj život podle určitého vzoru, s nímž je seznamován ve své církvi, nebo člověk, který investuje své peníze u psychiatra, nebo u cvičitele jogy, podle potřeby se utlumí nebo nabudí chemickými substancemi, či si svůj duševní život odžívá u televize…? To druhé jsou ve zkratce metody a postupy, které vidí Zdeněk Zacpal ve svém textu jako pro člověka dostatečné.
Z hlediska obchodního je pro společnost zjevně výhodnější ten druhý způsob života. Spočívá totiž v konzumaci produktů, které věřící člověk většinou ke svému štěstí až tolik nepotřebuje. Naproti tomu obchod potřebuje obrat, potřebuje aspoň malou inflaci, jinak vědecko-technický pokrok zadrhává, to jsme v naší malé zemi viděli už za Husáka. Objevuje se však otázka, zda těmito „ateistickými“ metodami „uspokojený“ člověk jaksi bytostně nestrádá. Zde bychom asi museli sáhnout k jiným statistikám, než jsou ty, ze kterých Zacpal ve svém rozvláčném a poněkud duchamorném textu cituje. Navíc je cituje bez uvedení zdroje, nedovíme se, zda pochází z uvedené knihy Nigela Barbera nebo například z nějaké publikace Demokratické strany USA, jejímuž pohledu na svět se v článku zjevně fandí.
Jádrem náboženské otázky by se neměly stát pochybné statistické údaje, jako spíše hledání způsobu, jak v dnešní době zprostředkovat dialog člověka s tím, co jej přesahuje. Touha člověka po tomto dialogu tisíce let vyvěrá z lidské duše, jejíž je niternou potřebou. Je to skutečnost, která se statisticky nedá dost dobře podchytit, jelikož je to skutečnost s duchovní podstatou. Tím dost dráždí a provokuje autory, kteří své vědění založili na statistice a počítání světa.
Zacpal v závěru svého elaborátu píše stručnou vlastní polemikou s knihou Proč ateismus nahradí náboženství, je to takový dodatek k textu, možná na redakční doporučení, aby se neřeklo, že je jeho text „kriticky nevyvážený.“ Na jednom místě tam uvádí názor: „Mnohým náboženským představitelům přece nešlo ani tak o to, aby byl člověk vydán nadpřirozeným silám, jako spíše aby žil nějak nadpřirozeným životem.“ A právě v takovém místě se čtenář zamýšlí, co je tím myšleno. Čtenář poučený aspoň základními poznatky moderní psychologie přece ví, že je člověk do značné míry vydán silám nevědomí, nikoliv jakéhosi „nadpřirozena“. Čtenář by rád věděl, co pro autora vlastně ony „nadpřirozené síly“ a „nadpřirozený život“ vlastně přesně znamenají. Domnívá se snad, že cílem věřícího člověka je, aby žil „nějak nadpřirozeně“ ? Tady by možná stálo za to, aby nám to lépe objasnil. Nevíme a uvedený text na to odpověď nedává. Zdá se, jako by téma autor znal jen z té jedné knihy, kterou cituje, neboť se mu zalíbila, neboť jsou mu církevní hodnostáři prostě protivní a rád proti nim bojuje. Svět je skutečně plný konfliktů a novinové diskuse je dnes rády zprostředkovávají.
Není složité dospět k představě, že prakticky každé náboženství má v sobě celou řadu složek, jak složku dogmatickou, tak složku svobodomyslnou a mnoho jiných rad a doporučení, které jaksi vychází z toho, že náboženství provádí po světě lidi, kteří jsou různí. Řada náboženství – když přistoupíme na Zacpalovu logiku, musíme hovořit takto obecně a v plurálu – má totiž schopnost vyvíjet se v dialogu s vývojem člověka v jeho dějinách.
Těžko říct, zda se podobné provázení může ve vyspělých západních společnostech, kde, jak Zacpal cituje z Barbera „jsou lidé největší měrou pány svého života,“ v budoucnu převzít onen doporučovaný „ateismus“. Doposud i silně rozvinuté společnosti ve chvílích kdy se zřekly náboženské opory v krátké době upadly docela zjevným způsobem, ať už to bylo v minulém století Německo, nebo mnohé jiné země v dobách osvíceneckých či revolučních ateistickým kampaní, zkušenost s tím mají ve Francii, Španělsku, Mexiku a koneckonců u nás a ve východní Evropě obecně se také dělo cosi podobného. O Rusku a jeho asijských satelitech nemluvě. Nevrátili se pak lidé v těchto zemích prakticky ihned po zmíněných krizích k té samé víře, v jaké žili jejich předkové, k víře samozřejmě obohacené a proměněné zkušeností prožitého selhání a pádu? Tyto příklady zřejmě u Barbera nejsou „k dostání“, podobní autoři instinktivně cítí, že podmínkou jejich úspěchu je ignorování nepříjemných historických pravd. Zacpal si na ně při svém psaní rovněž jaksi nevzpomněl. Myšlení, které ignoruje takto podstatná fakta je těžké nenazývat propagandou. Je docela bizarní, když člověk vidí, jak se mladý autor v oblasti protináboženské propagandy snaží své téma objevovat přes Ameriku, když by prostě jen stačilo otevřít Rudé právo či nějaký podobný titul z naší vlastní bohaté historie.
Nakonec čtenář nazná, že podobný text je vlastně jen provokací redakce LN, publikován byl zřejmě s cílem přitáhnout pozornost některých zajímavějších autorů k otázkám ohledně víry v dnešním světě, které jsou skutečně podstatné.
Otázkou je, proč vlastně vedeme dneska stejné diskuse, jaké se vedly před šedesáti lety. Používají se stejné argumenty, cituje se skoro táž statistika, táž fakta leží nepovšimnuta stranou. Snad jen s tím rozdílem, že v těch padesátých letech si člověk oponující dobové propagandě své protiargumenty v této zemi mohl pouze myslet, dnes je může svěřit čtenářům svého blogu. Když už je to tak jak to je, měli bychom se ptát, co se stalo špatně. Problém je všeobecně v tom, že dějiny píší vítězové a ono to ateistické povědomí je jaksi vítěznější. Neboť to byli právě ateisté, kdo u nás na mnoho let prakticky zlikvidoval svobodné myšlení. Tito ateisté si nikdy nepřečtou Jana Zahradníčka, Jakuba Demla, Miloše Vodičku a mnohé další autory, kteří by jim své námitky jistě velmi rádi poskytli a jejichž knihách tyto námitky už dávno jsou. A když už jejich knihy náhodou čtou, čtou je s pocitem historických vítězů jako příklady čehosi zastaralého. Tak i dnes, když jejich tažení a jejich manipulacím namítá někdo jako jsou v Zacpalově článku zmínění Halík či Jandourek, jsou to pro ně jen postavy z historie a nikoli dnešní živí lidé. Jsou to pro ně autoři, kteří jako by už předem byli odsouzeni nemít pravdu. A tak nás slavné vědecké pojetí dějin vrací tam, kde jsme už dávno přece nechtěli být. Diskutovat se Zacpalovskými vidinami se v podstatě samozřejmě nedá, prakticky můžeme jen sledovat, co se z toho velkého zápalu pro vědecký ateismus jak se lidově říká, zase vyvrbí.