Bohové se objevují tehdy, když člověk jejich věci nechá být. Je to ale dnes vůbec možné? Otázka jaksi rozkošatí už ve chvíli, kdy začneme uvažovat, co jsou vlastně ty „božské věci“. Jaké věci jsou božské a které už ne-božské? Je nějaký způsob nakládání s věcmi ještě vhodný a jiný už nevhodný? Když by to měl někdo určit, nenašel by se hned někdo jiný, komu by to vadilo a hned se tím začal zabývat po svém, tj. úplně naopak? Podstatou člověka je, že se světem nakládá a je možné, že bazální ztráta pokory před Duší světa, Animou Mundi se odehrála už v biblickém ráji. Tato Anima Mundi nicméně sama jako taková zjevně nepřestala existovat. Když má někdo to štěstí, že najde stezku ke kontemplaci a pokoře před věcmi, spraví se tím něco? Možná že ano. Stejně mu však bude dáno žít ve světě, kde jedna část vědců sofistikovaně rozbíjí poslední částice hmoty a jiná část vědců přepisuje genetický kód živých druhů, do té míry jak je to jen možné. A ve světě, kde zdivočelá část lidstva ve snaze vrátit či zastavit čas perzekuuje celé nepohodlné, v podstatě náhodně zvolené společenské třídy, ať už je to na severu Koreje nebo v Syrské poušti nebo bůhví kde jinde. Pronikavé manipulace se světem vyvolávají zákonité agresivní protireakce tohoto typu. Člověk, který se vydá na stezku pokory k věcem, pak musí pohlížet na toto dění jako na dění apokalyptické. Po pokroku zůstává jakási stopa ve formě zlepšení obecných věcí, zatímco po mrtvých, kteří v tu samou chvíli kdesi na světě zahynuli, nezůstane jaksi nic. Aspoň to tak vypadá. Otázkou je, zda kontemplující člověk dosáhne takového klidu, aby mohl přispět ke zlepšení aspoň v té části světa, kterou má jaksi bytostně na dosah. V obecném spletení světa to asi nikdo pořádně neví, málokdo do toho jen nahlédne. A bohové sami předvádí své divy a usmívají se nad světem úsměvem věcí, chtělo by se říci.