Knižní rozhovor Jamese Hillmana s editorem Jungovy Červené knihy nazvaný Nářek mrtvých u nás loni vydalo nakladatelství Portál, kde před pěti lety vyšla samotná Červená kniha.
Zjednodušeně řečeno, vnímám Červenou knihu jako pokus Junga coby autora a celoživotního badatele o konfrontaci vlastního já s nejrůznějšími obsahy své mysli a duše. Jedná se o obsahy, které člověk v převažujícím soustředění na praktické životní záležitosti většinou z pomyslného „zorného pole“ svého vědomí zaplašuje, vytěsňuje či ignoruje. Snaha o pochopení sebe sama při psaní Červené knihy jakoby pro Junga znamenala to nejdůležitější a patřila k základním prvkům jeho odborné erudice.
Rukopis Červené knihy byl Sonu Shamdasanim editován z několika rukopisů dlouho skrývaných v Jungově pozůstalosti. U vědeckého pracovníka je to dílo neobvyklé: sny, vize a fantazie, kaligraficky zapsané do privátního deníku, doplněné desítkami autorských ilustrací. Hlavní část knihy vznikala v letech první světové války.
Ze strany českých jungiánů, kteří své názory publikují povětšině velmi sporadicky a soustředí se na vydávání překladové literatury, jako jsou např. knihy vydávané v brněnském Nakladatelství Tomáše Janečka, jsem zaznamenal dílčí ohlas na Červenou knihu v Hostu č. 8, roč.2013, kde v rozhovoru s Janem Němcem tuto knihu označil Dr. Karel Plocek za okrajovost efemerního významu, která vydána být neměla. Podobný styl vyrovnávání se s problémy mi není vlastní ani blízký. Přesto přiznávám, že je poměrně složité se zabývat Červenou knihou jako celkem. Proto jen několik poznámek k rozhovoru Hillmana a Shamdasaniho.
1. Tématem, kterého si všímají je „nářek mrtvých“. Vize, ve které jako by se nad světem vznášely nezodpovězené otázky našich předků. Jako by jedním z našich hlavních úkolů bylo hledat odpovědi na jejich otázky. To samo o sobě je velice inspirativní zejména v naší zemi, kde celé skupiny obyvatelstva byly dlouhou dobu administrativně vymazány z paměti. Soukromí rolníci, živnostníci, oběti politických procesů, vysídlení Němci, emigranti, většina obětí obou světových válek. Vize „nářek mrtvých“ možná zpředmětňuje samu duchovní podstatu historické vědy, potřeby bádání o minulosti. To samozřejmě probíhá, ale současně je jaksi na okraji zájmu široké veřejnosti. Je zajímavé, že cenné a potřebné výstupy z archívů, příběhy psané fundovanými historiky, jsou jaksi podstatně ignorovány většinovou mediální sférou. Jsou to věci, které si říkají o pozornost a přitom se zdá, že lidmi zvolená politická sféra není schopna z nich odvodit to pro dnešek skutečně důležité. Připomíná to „souboj“ dvou tendencí, na jedné straně budování národního povědomí, které by se o příběhy „mrtvých“ bylo schopno opřít, odpovídalo jim, patřičným způsobem nás směrovalo do budoucna – na druhé straně ignorování těchto věcí, jejich skoro až popírání. Ve zkratce by se chtělo říci, že pokud nebudeme vědět, že jsme dlouhá staletí bývali Evropany se skutečně evropskou historií, pak těmito Evropany možná být přestaneme.
2. Jiným zajímavým prvkem je absence psychologických konstruktů v textu Červené knihy. Nehovoří se tam o vědomí a nevědomí, nefigurují tam pojmy Anima/Animus ani Ego, Superego a Id. Zároveň podle Hillmana a Shamdasaniho nejde o literaturu ve smyslu čisté beletrie. V knižním rozhovoru obou jmenovaných jsou na tato témata četná zajímavá místa. Padají jména Picassa či Joyceho, kteří podle Junga sestoupili do říše nevědomí, ale při tom z něj nepřinesli skutečnou vizi. Pomyslně se „rozpustili“ ve stavu nekonečné kreativity, avšak bez duchovního rozměru. Rozhovor je na podobných místech velmi inspirativní, je rozhovorem dvou silných osobností. Zdá se, že více co říci má k těmto věcem přece jen James Hillman (1926-2011), než editor Červené knihy Sonu Shamdasani (*1962). Oba po svém způsobu reflektují očekávání, která na psychologii byla zhruba před sto lety kladena, že totiž vysvětlí všechno, přinejmenším všechno „lidské“. S tímto očekáváním se tehdy lidé jako byl Jung či Freud možná začali psychologií zabývat. To se v podstatě nepodařilo, nevznikla totiž jedna všeobecná nebo „vše-vysvětlující“ psychologie, místo toho postupně vznikla celá řada názorových proudů, často protichůdných. Je zcela na místě se ptát, jak je psychologie chápána dnes. Je to něco, co „usnadňuje život“, ale současně i cosi politického. Jako by se totiž moderní „užitná“ psychologie zaměřovala na pomyslné „třecí plochy“ mezi životem moderního člověka a požadavky současné doby, často s přesahy do sféry justice, politiky, marketingu apod. V tomto směru je skutečně Červená kniha a zejména uvažování Jamese Hillmana dosti potřebným „návratem ke kořenům“. Samozřejmě ne návratem k onomu pyšnému záměru „vysvětlit všechno lidské“, ale návratem k něčemu podstatnému, totiž k pokusu najít pro směřování člověka v dané dějinné chvíli hlubší a svobodnější perspektivu.
3. Při čtení knihy Jamese Hillmana Myšlení srdce a duše světa mě zaujal jeho koncept „uzdravování idejí“ a rovněž v tomto jeho rozhovoru se něco podobného opakovaně objevuje. Z výše zmíněné „užitkové“ psychologie jako by se cokoli duchovního vytratilo a zde, míněno v Červené knize nebo v rozhovoru Nářek mrtvých, se naopak často mluví o něčem přesahujícím. Lidské nitro není něco, co by se dalo kompletně „přepracovat“, zbavit všeho neužitečného, něco, co by se dalo kompletně ovládnout. V tomto vidění je v každém člověku naopak něco do určité míry autonomního, obsahující vrstvu, s níž je potřeba si porozumět a žít v souladu. V rozhovoru Shamdasaniho s Hillmanem se zmiňuje místo, kde se Junga, už po druhé světové válce, při jeho vystoupení ve švýcarském rozhlase ptali na Boha, tehdy odpověděl, že nepochybuje, že o něm „ví“. Že tedy nepochybuje, že v lidské duši je cosi božského, přesahujícího, co není pouhým „podmíněným reflexem“, který by se dal „přeprogramovat“. Tato vize je možná nepohodlná marketérům usilujícím o maximalizaci zisků, neboť z ní vyplývá, že skutečně svobodného člověka si nikdy nekoupí zcela a nastálo a podobně je rovněž protivná politikům, kteří by chtěli mít přízeň svých „dušiček“ zajištěnu na věky věků a za jakýchkoli okolností. Pro ty, kdo podobné ambice nemají a chtějí „jenom“ žít v míru sami se sebou a s těmi okolo, může být tato Jungova vize příznivá a inspirující.
James Hillman, Sonu Shamdasani: Nářek mrtvých, psychologie po Jungově Červené knize, Portál, Praha 2014, edice Spektrum, 230 str.