Dva výlety k sousedům, kam to odsud z Ústí mám poměrně blízko. O sousedním Sasku se informuje poměrně málo, přitom je to do Drážďan necelá hodinka z Ústí a jen o kousek dál z Prahy.
1. Film Verstehen Sie die Béliers? se v německých kinech hraje od 5. března a je to můj tip #1. V orig. názvu: La Famille Bélier, natočil loni francouzský režisér Eric Lartigau, loni padesátiletý. Ve Francii divácký hit, v Německu myslím obdobně populární. Trochu střední proud s dojemným vyzněním. Rodina hluchoněmých Bélierových žije na venkově a na místních trzích prodává sýry a mléčné výrobky, přitom jim pomáhá jejich dcera Paula, která jako jediná z rodiny hluchoněmá není. Navíc v sobě objeví pěvecký talent a její učitel zpěvu na střední škole ji a jednoho jejího spolužáka připravuje na talentové zkoušky v Paříži. Spor se starostou však otce Béliera přiměje kandidovat v místních volbách na starostu a Paula je potřebná taky doma, aby tlumočila do znakové řeči a naopak při jeho předvolební kampaní. Díky temperamentu jejích rodičů a náladám klasických šansonů, které Paula zpívá ve škole je to celé velice vtipné. Člověk by řekl, že točit o rodině hluchoněmých farmářů je dost velká okrajovost, ale viděl bych v tom symbol, jak vlastně ta rodina žije mimo současný mediální svět, který jako by si usurpoval monopolní nárok na „řeč“ a komunikaci. Pak je tam velmi dobré herecké obsazení, kdy Paulina kamarádka vypadá neuvěřitelně „goticky“ – nikoliv ve stylu emo, ale ve stylu obrazů z toho období. Jediná eroticko -postelová scéna je, když se zamiluje do Paulina bratra Quentina, ale ten v určité chvíli zjistí, že je alergický na latex, přičemž je ta scéna v náznacích. Těch emocí je tam prostě mimořádné množství a na velice sympatický způsob, který je těžko popisovat, protože člověk si při tom připadá být z trochu jiné kultury. Některým detailům jsem samozřejmě nerozuměl, ale při sledování právě tohoto filmu mi to ani tolik nevadilo.
U nás budou film promítat až od 26. listopadu v distribuci Film Europe, což je škoda, protože podobný film v nabídce určitě chybí.
2. Jednu tramvajovou zastávku po Schandauer Strasse směrem do centra od Programm Kino Ost, kde jsem viděl zmíněný film, se nachází Technické sbírky města Drážďan. Moje výprava sem se konala v pátek po dvanácté hodině, kdy je tam volný vstup. Expozice je ve velké tovární budově, zvané Ernemann-Bau, kde se dříve vyráběly fotoaparáty, kamery a promítací technika. Budova je tak velká, že ji stávající expozice ani nedokázala celou naplnit. Je tam expozice k bývalé výrobě foto a kino techniky v Sasku, potom ohlédnutí za výrobou počítacích strojů a prvních počítačů v NDR, matematická a fyzikální herna pro děti, příležitostné výstavy fotek nebo filmových animací apod. Když má člověk čas může si v expozici pustit různé audio a video ukázky a občerstvit své porozumění němčině. Přehled o programu v tomto museu je na stránce:
K návštěvě budovy mě od zmíněného kina doslova magnetickou silou přitáhla tovární kupole, odkud je nádherný panoramatický výhled na město a jeho okolí.
Viz: Dobová pohlednice Ernemannbau Dresden
3. Návštěva Koželužského, státního a okresního musea v Dippoldiswalde byla na programu už podruhé, měli tam totiž speciální výstavu „retro“ obrázků místního výtvarníka Eckharta Böhma na téma Dippoldiswalde okolo roku 1900 a potom výstavu lidové řemeslné tvorby k Velikonocům. Symbolem Velikonoc je v Sasku zajíc a skutečně zde byli vystaveni převážně zajíčkové v podobě tradiční dřevěné figurky na mnoho různých způsobů. Z nich sestavena různá diorámata, např. zaječí škola barvení velikonočních kraslic, zaječí svatba, závody zajíců na kajacích, dioráma na námět pohádky bratří Grimmů O zajíci a ježkovi, v orig. Der Hasse und der Igel, apod.
Mělo to svoji jarní atmosféru, nicméně mně se v tomto museu v Dippoldiswalde hlavně líbí velký model uranového dolu ze stalinských dob, který tam mají jako součást stálé expozice. Ten myslím vznikl v hluboké ilegalitě někdy uprostřed 50. let minulého století, je na něm vidět celé buranství tehdejších držitelů moci v Krušnohoří, myslím, že takový názorný model u nás nemá obdobu.
4. Cestou z Dippoldiswalde jsme zavítali to Altenbergu, kde jsme se stavili ve známé místní likérce a měli štěstí, že za pultem v prodejně právě byla jedna z majitelek toho podniku. Místní likéry jsou jsou velmi kvalitní. Je to dáno tradičním procesem výroby, kdy se přírodní složky luhují déle, než by to bylo nutné. Už dříve jsem si na zkoušku koupil likér vyráběný z puškvorce, který je dobrý jako aperitiv. Píšu o tom, jelikož ta paní zkoušela mluvit česky a to mi znělo sympaticky a také mi nabídla ochutnat místní specialitu, česnekový likér, který bych si jinak asi nekoupil. Skutečně ostrý a česnekový.
Web: Kräuterlikörfabrik Altenberg GmBH
5. Přehled tiskovin z návštěvy Drážďan:
Nejprve 2x z antikvariátu: Erich Kästner – Der Kleine Mann und die Kleine Miss a další knížka pro děti: Drei um die Welt – socialistická propagační tiskovina z roku 1961, tři děti cestují po východním bloku. Vcelku optimistická publikace pro děti, plná kreslených obrázků z dob kdy socialismus ještě tolik nezaostával. Člověk se z publikací pro děti naučí porozumět základní němčině.
Pro „sociologické“ studium atmosféry v Německu dvě knížečky vydané jaksi „pro pamětníky:“ Wir vom Jahrgang 1970 od autrského týmu Katja Tornau a Matthias Rickling, dále pak titul: 1964 – Deutschland stärkster Jahrgang, autor Jochen Amtz. V zemích tehdy rozděleného Německa se v roce 1964 narodilo nejvíc dětí, celkem 1 357 304 dětí.
Časopisy Spoke – o urban cyklistice a Rolling Stone. K prolistování, kvůli fotkám a pro pár kulturních a hobby tipů.
Při mé posedlost časopisy a tiskovinami je vždy složité vybírat a nepřebrat, myslím si ale, že jsem tentokrát našel zajímavé věci a celkově že jarní cesty do Německa nevyšly naprázdno.