Petr Motýl je pro mě autorem, který volí nesnadnou vlastní cestu. Český literární svět, co vlastně připomíná? Být kdesi jinde, hovořili bychom o džungli, u nás se však nabízí představa jakési nedbale rekultivované haldy. Duchovní obsahy jako by byly v minulých letech vytěženy a proměněny v dým, jáma se proměnila v jezero, u kterého se rekreují sporadičtí čtenáři, když mají dobrou náladu a je příznivé počasí, hned vedle je halda odtěžené hlušiny zarostlá rychle rostoucími dřevinami… Stezky, které jsou vyznačeny na mapě často mizí, mění směr… plete se mi sem představa z víkendové návštěvy areálu Milada tady v Ústí, proč ji nezmínit.
Ve speciálním terénu české literatury se Petr Motýl pohybuje už roky. Sledovat takovou cestu přináší samo o sobě nemalou zkušenost. Stručný přehled Motýlových vydaných prací je možné najít např. na Wikipedii v hesle s jeho jménem.
Je tam vidět, že publikuje od roku 1990, zpočátku celkem pravidelně, mezi roky 2008 až 2013 je pauza, od té doby vydal sbírky básní nazvané Plyn a Městečko pod lesy, výbor z poesie Zlatý potok a s Romanem Pechou novelu Perníková chaloupka.
Mám s těmito knihami čerstvý čtenářský zážitek. V lyrice Zlatého potoka a Plynu vidím Motýla jako romantika, vytvářejícího klasický vlastní svět, pohled na svět, který se v průběhu těch 25 let tvorby a publikování prorýsovává stále jasněji a zřetelněji. Je to psaní s plností a současně trpělivostí, které vynikne zvláště při srovnání Motýlova díla s psaním některých jeho generačních druhů. Autorů, kteří by s podobnou trpělivostí tvořili vlastní vizi je u nás pomálu.
Motýlovy prozaické pokusy jsou méně časté. Jedná se o neobyčejně vtipný román Spratek a krásná Danuše, ve své době nepochopený, vydáno v Českém spisovateli 1996. Básně v próze sebrané v knize Petrolej na odvrácené straně Měsíce, vydáno ve Votobii 2001. Vzpomínky na Klatovy viděné dětskýma očima apsané v novele nevelkého rozsahu Každý svojí rybičkou, Host 2008. Nejnovější dílem z této řady je reportážní novela Perníková chaloupka, Protimluv 2013.
Spoluautorem této knížky a vlastně jejím vypravěčem je Roman Pecha, vyučený pekař, toxikoman veterán a v určitou vhodnou chvíli Motýlův soused ze Smíchova. Knížka s celkem Motýlovy tvorby souvisí volně a zároveň jaksi podstatně. Roman Pecha zde s jakýmsi osvobozujícím humorem vypráví o zápase své duše s toxikomanickou závislostí. Přiznává, že jej to k drogám přitahovalo už od jeho 11 let, to se psal rok 1974. Fetovat začal na učilišti, postupem let se z čichače toluenu a experimentátora s psychotropními látkami z volně dostupných léků vypracoval na vařiče pervitinu, řadu let byl „malým chemikem“ jak to sám označuje. Se závislostí sváděl faustovský zápas, jehož dimenze v textu nejsou explicitně zmiňovány, jsou však přítomné. Vyjádřeme to tak, že se při četbě nabízí představa, jak se jedna duše čímsi temným umazala, pošpinila, byla nalákána k věru světským věcem a zároveň se s nimi „servala“, aniž by vlastně chtěla. Probíhalo to až do roku 1996, kdy člověk Pecha fetování a vaření nechal. Příběh se šťastným koncem, happy end? To nelze zas až tak jednoduše říct, neboť člověk jde světem pořád dál a nikdy neví, jaké záležitosti na něj čekají. Pecha je se svojí minulostí pořád spojený, jako každý polepšený hříšník, chtělo by se napsat s použitím dnes nepříliš často používaného termínu.
V téhle knížce se však vypráví o jedné etapě Pechova života, Motýl jako zapisovatel Pechova příběhu a jeho vyprávění ustupuje do pozadí, jeho autorský podíl se vymezuje volbou tématu, pokládáním otázek, zapisováním úvah a neobyčejným citem pro ostravský dialekt.
Lyrika, romantika a realita běsného života, to jsou ingredience také této prózy, vlastně odpovídají náznakům z poetického pólu Motýlovy tvorby. Pro mě to byl objev, zaujalo mě to možná také proto, že se ve své praxi s toxikomany občas setkávám. Pro čtenáře je zážitek, když se podobný autor setká s takto nosným námětem ze života, je mu hoden a přenese vyprávění ze života do sféry literárních událostí.
Realita jaksi „vězí za nehty“ v podobných případech a člověk uvažuje, zda může být této knize cosi vyčítáno, podobně jako kdysi slavnému Pelcově příběhu z knížky …a bude hůř. Že kazí jazyk, kulturu… Co když psaní o drogách samo o sobě „kazí mládež“ ? Tohle by bylo vhodné téma k moralizování. Jungovsky řečeno, jsou duše, které hledají své trápení tak dlouho, až je najdou a viděno optikou těch, co jako Roman Pecha prožili podobné věci, je každá sdělená zkušenost dobrá. Nejenom pro samotné aktéry, ale také pro ty druhé, ostatní, lidi, co jim pomáhají se z jejich krizí dostat. Zde se však spojuje vyprávění s literárním stylem a to je cosi víc, než by byly pouhé „příběhy ze života.“
V nakladatelství Protimluv zdá se našel Petr Motýl vydavatele, který je schopen poslat jeho knížky ke čtenářům asi nejlépe. K téhle knížce dokonce existuje samostatná stránka na Facebooku, kde je možné rovněž dozvědět se cosi více, nahlédnout na okolnosti vzniku knížky v rozhovorech pro různé noviny a časopisy apod.
Lyrickou sbírku Plyn z loňského roku a letošní novinku Městečko pod lesy, texty psané v letech 2001 až 2007 ve vojenském prostoru ve východních Čechách, kde byl autor zaměstnán na maringotce při čerpání podzemních vod, vydal pod značkou motýlsobě. Podobá se tak některým písničkářům a interpretům, kteří cestu stvrzují vlastní vydavatelskou značkou, např. Karlu Plíhalovi nebo Radůze.
Cesta a příběh, příběhy pokračují a díky za to.
Roman Pecha, Petr Motýl: Perníková chaloupka, Protimluv, Ostrava 2013.
Petr Motýl: Zlatý potok, výbor ze sbírek z let 2009-2012, Protimluv, Ostrava 2014.
Petr Motýl: Plyn, básně z roku 2013, Motýlsobě, Praha 2014.
Petr Motýl: Městečko pod lesy, Motýlsobě, Praha 2015.