Malá poznámka o ničem

Čtu možná víc kritik, než knížek a to je chyba. Píšu – občas – o knížkách, které mě zaujaly a nechci tím ingerovat do „literárního provozu“, který mě beztak nezajímá. Dostal jsem se však k textu Týden bez neděle, ve kterém Jakub Chrobák (*1974) hodnotí sbírku Týdny, prvotinu Olgy Stehlíkové (*1977).

Jakub Chrobák je pod uvedeným textem v Hostu č. 06/2015 představen jako básník a literární historik. Na webové stránce Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Ostravě, kde se profesně realizuje, je zase představen jako „vědecko-pedagogický pracovník“. Osobně jej neznám, byť jsem některé jeho kritické texty již četl, s překvapením nyní zjišťuji, že mi z nich vlastně nic podstatného neutkvělo v paměti. Což bohužel je osud textů většiny kritiků u většiny čtenářů celkem běžný, nejedná se snad o nic neobvyklého.

Za neobvykle typický považuji právě Chrobákův text Týden bez neděle a proto bych o něm rád napsal několik řádků. Autorku Olgu Stehlíkovou za její knížku tak trochu chválí, takřka „aby se neřeklo“, charakter jeho textu je však vůči sbírce negativní až odmítavý, jak lze ve zkratce dokázat mezititulky Chrobákova textu:

Mechanismus intelektuálního výkonu

Ironie až natvrdlá

Kýč a deníček

Co mě zaujalo nejvíce a co považuji za signifikantní znak kritiky, která chce „být zlá,“ jsou v Chrobákově textu místa, ve kterých na autorku vznáší požadavky, aby psala jinak. Takových míst je v tomto textu hned několik. Zjednodušeně řečeno, kdyby autorka např. projevila dostatečný patos, když se svými dětmi na Dušičky navštíví hřbitov, hned by u Chrobáka získala nějaké ty kladné body. Vlastně takový postoj kritika nechápu.

Z psychologie víme, že existuje cosi jako psychologické typy osobnosti. Zdá se mi aspoň mlhavě, že také literární kritika kdysi rozlišovala cosi jako básnické typy, jinými slovy řečeno, nechávala autorovi právo být tím, kým je. Obávám se, že když někdo začne žít literární historií, pak si přeje v nových knížkách objevovat to, co už zná. Určitá profesní deformace se nevyhne prakticky nikomu. Text Týden bez neděle vyvolává dojem, že by kritik uvítal, aby v knížce od Stehlíkové bylo občas něco jako od Březiny, jinde cosi jako od Máchy, kousek Holana a občas třeba taky nějaký ten Vaculík nebo něco na ten způsob.

Sbírek, připomínajících návštěvu literárního supermarketu s jaksi unifikovaným zbožím je opravdu nedostatek… to samozřejmě nemyslím vážně, pravý opak je bohužel pravdou.

Skutečně, to podstatné, co v Chrobákově textu postrádám, je zamyšlení nad básnickým typem Olgy Stehlíkové, který mi přijde docela originální. Je to poezie ženská a moderní žena je někdo trochu jiný, než byla třeba Karolína Světlá. Ale ruku na srdce, chápeme dneska vůbec Světlou, Němcovou a jiné autorky…? Možná je někdy nechápeme, podobně jako ženy, které vůbec v životě chodí  vedle nás. Kvalitou Týdnů samozřejmě není jen to, že je to text sebejistě nepřizpůsobený mužskému očekávání, poukazuji jen na fakt, že nevidět tam něco podobného je dalším z lapsů Chrobákovy reflexe.

Když takový kritik chválí jeden typ tvorby, často se pak nedovede otevřít typu jinému. Chrobákův text jako by implikoval požadavek, aby se autor vešel do jakéhosi „rámečku“, který mu již předem sám postavil. Příliš rychle píšícího kritika, příliš sebejistého a suverenního pak někdy rozčílí, když autor ten jeho terč přehlédne a trefí se do jiného, který leží možná i mnohem dál.

Čtenářům myslím kvalita sbírky Týdny neunikla, čtenáři totiž většinou nehledají v nových knihách staré pohledy na věci.

Příspěvek byl publikován v rubrice Knihy se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.