V týdeníku Echo č. 19/2015 uveřejnil Lukáš Novosad své dojmy z četby knížky Matěje Hořavy Pálenka. Prózy z Banátu. Zaujalo mě, jaký text vlastně vytvořil. Samozřejmě týdeník Echo nepatří k nijak zvlášť sledovaným tiskovinám, je znám jako určité politikum, založili jej bývalí redaktoři Lidových novin po převzetí jejich vydavatele Andrejem Babišem. Časopisecký titul to není marný, ale když jej člověk srovná s tituly, které podobným způsobem vznikly např. v Polsku, dejme tomu s časopisy Do Rzeczy nebo Wprost, zjistí, že Balšínkova redakce má co dohánět.
Novosadův text Vatry v závějích začíná dojmem, že na něj knížka jaksi „čekala“, cituji: „…vábila, provokovala a nutila k rozpačitému přešlapování před knihkupeckými policemi, na nichž se vypínala a zkoušela zaujmout případného kolemjdoucího zájemce.“
Kdo přitom tuto knížku zná, ten ví, že se jedná o velmi nenápadný svazeček s šedivou obálkou. Tak vlastně zjitřená obraznost Novosada, patrná ve výše uvedeném citátu z jeho textu, ukazuje na jakési vzrušení, pokušení, vnitřní puzení cosi „rozebrat.“
Knížka se jmenuje Pálenka. Prózy z Banátu. Tento titul hodnotí Novosad jako vypočítavý: „… sází buď na zdejší zálibu v unikání na venkov, do opuštěných míst a přehledného klidu minulosti, nebo na tuzemské hobby ve velkolepých cestovatelských dobrodružstvích…“ – na téměř celé polovině jedné časopisecké stránky vlastně Novosad popisuje svůj dojem z obálky knížky a jejího názvu.
Další citát: „…vzhledem k tomu, že autor se drží v ústraní a jeho identita není známa, nelze se předem vyhnout ani obavám, zda knížka není než vypočítavý vtip, který s popsanými obavami kalkuluje a vtahuje je do své hry se čtenářem, aniž přestává být tím nejdůležitějším: dobrou literaturou.“ – přiznávám se, že takto zaumnou pasáž jsem už dlouho v kulturně se tvářícím tisku nenašel. Vlastně je Novosad před Hořavovou knížkou málem polomrtvý hrůzou z toho, že obrazně řečeno „sovy někdy nejsou tím, čím se zdají být“ nebo jak zněla ta slavná filmová věta. Nebo a to by byl ten horší případ, hledá cestu jak knížku pohanět.
Po takovém úvodu sází Novosad do svého textu jedno nepochopení za druhým a předvádí jakési „antičtení“, totiž to, co je v Hořavově textu zajímavé označuje za efemerní a vyhýbá se hledání hodnot těch krátkých textů. Např. styl knížky označuje za „uspěchaný“. Kdyby přitom znal texty o Banátu, které od stejného autora vyšly časopisecky pár měsíců před vydáním Pálenky, samozřejmě zase pod jiným pseudonymem, nahlédl by možná, že zvýraznění určitého stylu těch textů nebylo dáno autorovým „spěchem“, jako spíše redakční přípravou této knížky.
Hořava vlastně vychází z detailů dnů, které v Banátu prožívá a ty jej vedou k rozvzpomínání se na věci minulé, spojuje tak včerejšek s dneškem, hledá ve svém životě jednotící linii. Jedná se samozřejmě o mladého autora, letos mu bude teprve 35 let. Prošel však několika životními zvraty, žil v různých městech, od dětství trénoval sportovní gymnastiku, je hudebníkem a zpěvákem, vystudoval Filosofickou fakultu, chodí do kostela, učil v Banátu… když o tom napíše v knížce, co má cca 120 stránek skromného formátu, tak to snad není přehnané.
Přesto Novosad svůj text zakončuje věru kritickým náhledem, že je v knížce textů a příběhů jaksi moc. Na výběr má samozřejmě čtenář, komu se Hořavovo vyprávění líbí, přál by si možná, aby tam těch textů bylo ještě víc. Nicméně se k tomu také nabízí úvaha, za kolik stránek by stál samotný Novosadův životní příběh, kdyby na to přišlo, tu však raději ponechme stranou.
Domnívám se, že kritika by měla být jaksi spravedlivá a to může vyplynout pouze z toho, že se kritik zaměří na text samotný a jeho vnitřní souvislosti. Pokud se nápadně a v první řadě dívá, jak se o knize psalo a schválně zkouší napsat cosi „naopak,“ nevzniká většinou kritika „k věci“. Co vzniká je jakýsi paskvil, anti-text, jehož prázdnotu prozrazuje mnohdy už samotný styl, v jakém je pojednán.