Knížka Lukáše Marvana nazvaná Záblesky svobody, kterou v roce 2014 vydalo brněnské nakladatelství Druhé město, je autentickým vyprávěním jednoho českého euro-buddhisty a jako taková je zajímavým dokumentem daného myšlenkového směru naší doby. Literární kvalita této knížky je spíše podprůměrná, nanejvýš slabě průměrná, lze ji však akceptovat jako jakési memoáry, životopisnou skicu, reportáž z jednoho víceméně uzavřeného myšlenkového prostředí.
Knížka začíná létě 2003, kdy Lukáš Marvan se svými dvěma přáteli pobýval půl roku na meditacích v klášteře ve městě Kandy na Srí Lance pod patronací svého tehdejšího mistra. Tím byl Mirko Frýba, Čechošvýcar, s nímž jsem se sám osobně setkal několik let dříve, než sám autor, totiž v době, kdy se Frýba po listopadu 1989 vrátil do Čech. Tehdy vyučoval na Filosofické fakultě v Brně metodu, které říkal satiterapie. Spočívala v podstatě v meditování a uvědomování si vlastního těla. Frýba vycházel z názoru, že moderní člověk nežije dostatečně v přítomnosti, tudíž se snažil odpoutávat klienty od starostí z budoucnosti a strachů z minulosti, učil je žít přítomným okamžikem. Mezi studenty měl docela úspěch, nepostrádal osobní charisma, byl aktivní, snažil se na fakultu přivést další lidi z emigrace, pamatuji si například na přednášku jiného známého psychologa ze Švýcarska, Jiřího Diamanta. Frýba na fakultě nevydržel dlouho, usazenější kolegové ho postupně „vyštípali“, tak se o tom tehdy aspoň mluvilo.
V období, o kterém Lukáš Marvan ve své knize píše, tj. zhruba o deset let později, jsem měl možnost účastnit se krátkého setkání a meditace s Mirko Frýbou. Ten tehdy žil jako buddhistickým mnich v klášteře na Srí Lance ve městě Kandy. Setkání probíhalo na jednom ze šedivých brněnských sídlišť, v provizorně upravené tělocvičně, kde jeho stoupenci připravili docela příjemné prostředí. Frýba se nechával oslovovat jako „osvícený“ a „ctihodný“, zasloužilejší příznivce oslovoval jménem a oceňoval je. Do kláštera na Srí Lance jezdili jeho vybraní žáci a žačky meditovat a učit se o buddhismu a zároveň Frýba vlastními návštěvami a pomocí různých instrukcí a jmenování usměrňoval své příznivce v Čechách a na Slovensku. Pokoušeli s příspěvkem od Mezinárodního buddhistického fondu a s pomocí nejrůznějších sbírek vybudovat v Čechách vlastní klášter, což se však nepodařilo. Celé hnutí takto několik let relativně prosperovalo. Poté byl však Frýba jednou ze svých žákyň obviněn ze sexuálního zneužívání, ke kterému mělo dojít při jejím pobytu v klášteře na Srí Lance. Což následně přineslo další podobná obvinění, rozkol mezi jeho stoupenci a následně rozpad jeho celé této skupiny. Frýba ostatně snad dnes již ani na Srí Lance nežije, vrátil se do Evropy a oženil se s jednou ze svých žaček. Zhruba tento příběh podstatná část knížky zaznamenává autorovým pohledem částečně zaangažovaného pozorovatele.
Buddhistické texty, myslím literární texty, jsem od listopadu 1989 celkem rád četl. Terminologie související s buddhistickou filosofií onoho excesivně meditačního typu mi však byla poměrně vzdálená. Rovněž Lukáš Marvan na místech, kde popisuje toto období svého života, sází jeden ten specifický termín za druhým, až z toho jde člověku hlava kolem. Frýba jako mnich a učitel je pro něj nejprve nekriticky akceptovaným vůdcem. Díky tomu, že Marvanův vnitřní život s meditacemi je čímsi autentický a je při něm samostatný, se od Frýby oddělí a s své zážitky s ním jen občas na dálku konzultuje, díky tomu je také do určité míry vůči svému Mistrovi kritický, což mu umožňuje pojednat s odstupem dobu, kdy došlo k Frýbovu pádu, rovněž při tom se mu danou situaci relativně daří co možná objektivně reflektovat.
Zdá se, že jen někteří ze zájemců jsou opravdu schopni podobné meditace snad v původním smyslu té věci prožít jako Lukáš Marvan, po jiných to „steče“, jiným to „vrtá hlavou“ a mohou dospět až k psychickému rozvratu, jak to ostatně Marvan ve své knize na jednom příkladu rovněž popisuje. Člověk si netroufá odhadnout, kolik adeptů prožilo setkání s východní filosofií autenticky a pro kolik z nich byl módní euro-buddhismus jen naplněním potřeby úniku ze světa komplikovaného do světa jednoduššího. Problém je totiž v tom, že Frýba a jemu podobní znalci svým „ovečkám“ z buddhismu vynechali veškerou metafysiku, takže veškeré jejich meditování se pak jeví být jaksi bezobsažné a jen „technické“. Pokud se Marvan pokouší o nějakou hlubší úvahu příliš mu to nejde, jak ukáže následující příklad.
Marvan, dnes profesí tiskový mluvčí Záchranného a hasičského sboru Ústeckého kraje, tyto myšlenky volně aplikuje tam, kde např. píše o Matce Tereze jako o člověku duchovně vlastně slabém. Píše, že „uvnitř žila v hlubokém zoufalství“, jelikož jí kdysi v dětství zemřel tatínek, z té ztráty se už nikdy nevzpamatovala a celý život trpěla syndromem „poraněného dítěte.“ Při podobně fundamentální úvaze je na místě zamyslet se nad tím, z jaké polohy vlastně autor Matku Terezu hodnotí. Na onom místě své knihy, totiž v kapitole nazvané Láska, dále píše, že mu jeho chápání buddhismu umožňuje cítit se v podstatě sám bohem, a že z jeho úhlu pohledu byla Matka Tereza velmi pošetilá, když Boha hledala kdesi mimo sebe. V sobě samé by prý našla všechno potřebné. Nepochybuji, že by Matka Tereza někdy nezažívala pocity osamělosti a chvíle pochybností, jakých není ušetřen žádný věřící člověk. Pochybuji však, že Lukáš Marvan svojí metodou dosáhl něčeho, co by bylo s působením Matky Terezy skutečně srovnatelné. Existuje svoboda vyjadřování a díky níž může každý do svých rukopisů psát co uzná za vhodné. Nicméně pro mě jsou to pro mě jen obtížně pochopitelné, absurdní sebenáhledy. Zdá se mi, že Marvan pocítil potřebu karikovat křesťanskou ochránkyni, aby si trochu zapropagoval a přesvědčil dosud váhající adepty meditačních „zásedů,“ že pro ně bude sebeláska a redukovaný euro-buddhismus to pravé.
Frýba, ani dnešní Marvanův duchovní „leader,“ totiž psychoterapeut v knize jmenovaný Bandhu, které jsem oba částečně poznal, mi nepřišli zase jako nějak mimořádně originální myslitelé. Dovedli však každý po svém jaksi uchopit problémy své doby a nabídnout jakési řešení, totiž cosi, co jejich publikum bylo schopno za řešení v té které době uznat. Když někdo při své přednášce „nadhodí“ podobnou úvahu o člověku typu Matky Terezy, je to okamžik, kdy se obečenstvo dělí na kritickou a nekritickou část. Kde totiž přitakávají zejména lidé mající potřebu úniku, jsou hladoví po slunci na Srí Lance, kde skoro celý rok panuje prudký tropický den a odkud by se bez „osvícení“ nedokázal vrátit asi nikdo.
Jinou módou bylo v devadesátých letech pro změnu v literární oblasti učení o postmoderně. Zásluhou Jiřího Kratochvila a Jiřího Trávníčka bylo Brno praktikujících postmodernistů plné, což se mimochodem celkem často odráželo na stránkách časopisu Host. Tato postmoderna šla však jaksi stranou, mimo mě, neměl jsem důvod.
Lukáš Marvan: Záblesky svobody, nakl. Druhé město, Brno 2014, 164 str.