Před rokem v červnu pořádala Asociace spisovatelů setkání nazvané Sjezd spisovatelů 2015. Akce probíhala pod heslem „Přepisujeme přítomnost.“ Jeho ohlas je dnes prakticky nulový. Iniciativa poněkud vyšuměla. Nedávno jsem dostal sborník příspěvků z tohoto sjezdu a ani se nedivím, že se tak stalo. Lidé okolo redakce časopisu Host, kteří sjezd de facto organizovali, se v tomto časopise jakýmkoli složitějším úvahám na aktuální společenská témata vyhýbají příslovečným širokým obloukem a tudíž si podobný podtitul nezaslouží než pousmání. „Přepisujeme přítomnost“ – v jejich podání to skutečně znělo velmi svazácky a není divu, že se akce příliš nepovedla.
Příspěvky k jakékoli akci lze rozdělit na zajímavé a méně zajímavé. Při uvažování o smyslu věci je možné vyjít od těch méně povedených, jelikož právě ty představují pomyslnou dolní laťku kvality, kterou na té které konferenci stačí autorům příspěvku překročit. Tím ty slabší příspěvky napovídají o úrovni dané iniciativy. Ve sborníku ke Sjezdu spisovatelů 2015 k nim řadím texty Jana Bělíčka, Petry Hůlové a Ondřeje Slačálka.
Kupříkladu Slačálek mezi řečí v podstatě jen tak s pousmáním odmítá celý jeden zavedený literární žánr a to žánr lyriky. Místopředsedkyně Asociace spisovatelů Petra Hůlová v projevu nazvaném „Schopnost býti letadlem“ horuje za to, aby literáti používali ve svém díle náležitě umělecký jazyk, paradoxně to však činí způsobem dosti povrchním a nikterak nápaditým.
Jan Bělíček v příspěvku „Postskriptum k debatě o angažovanosti“ de facto požaduje, aby se literáti dobrovolně zřekli vlastně toho nejcennějšího, co po listopadu 1989 nabyli a to autorské svobody. Resp. chápe pojem svoboda dialekticky jako „poznanou nutnost.“ Vypadá to, jako by pro nakonec mělo hodnotu jen dílo, které bude vytvořeno přesně podle předem deklarovaných představ kritika.
Autor by tedy měl napřed nastudovat kritika… domnívám se, že adekvátní svobodné době je právě opačný přístup.
Navíc se podobné představy snadno „navlékají“ do požadavků, aby literatura byla odpovídajícím způsobem angažovaná a „pokroková.“ Nicméně autoři a čtenáři ve svobodné společnosti očekávají svobodnou tvorbu, vycházející z náhledu na realitu a nikoliv tvorbu opírající se o ideologické konstrukty, které mohou být dnes takové a zítra zcela jiné. Zmíněný Bělíčkův příspěvek vede k zamyšlení nad tím, jak snadné je ještě dnes vklouznout do vyježděných kolejí, které v krajině české kritické reflexe literárních děl představuje odkaz Zdeňka Nejedlého, Ladislava Štolla nebo Jana Kozáka. Zajímavé retro, avšak poněkud nepřípadné, bylo-li míněno vážně.
Je zřejmé, že situace okolo současné literatury v naší zemi není nijak příznivá. Aby mohlo vzniknout výraznější dílo, musí odrážet nějaký řád. Situace ve společnosti je však zejména v posledních několika letech ve výrazném pohybu a pro autory není snadné najít v tomto smyslu potřebnou stabilitu.
Čtenář má k dispozici obrovské množství nejrůznějších již zvěčnělých a klasických děl světové literatury, která mu nabízejí pohledy do nejrůznějších dobových a lidských situací. K tomu pak sleduje kritiky tohoto typu, pohotové zašlapat do země prakticky jakoukoli knihu současného českého autora. Autoři tomu celkem logicky čelí uzavíráním nejrůznějších aliancí okolo redakcí různých literárních časopisů a to nyní, jak z tohoto sborníku vyplývá, i za pomoci okruhu příznivců této Asociace spisovatelů.
Problém nacházím v kritickém rámci, v jakém je u nás současná literatura pojednávána. Prakticky zde neexistuje živé, nadšené psaní o literatuře. Čtenáři jsou zbaveni možnosti kritiku podporovat svým zájmem, neboť aktuální systém grantů zakonzervoval literární instituce a související časopisecké projekty do podoby, která není vůči tomuto zájmu nijak vstřícná. Nikdo nemá prakticky žádný důvod vykonávat kritickou činnost koncepčněji a se skutečným zaujetím. Věc zachraňuje pouze zanedbatelný počet odvážnějších a samostatných osobností.
Sjezd spisovatelů 2015 – Sborník příspěvků, vydal Host, Brno 2015, 144 str. Vyšlo s finanční podporou Min. kultury České republiky.