Stanislav Komárek se pro mě stal objevem roku 2011. Na jaře se ke mně dostaly jeho Eseje o lidských duších a společnosti. Tyto dva svazky zahrnují rozsahem relativně stručné texty, které vycházely v časopisech v letech 1988 až 2004. Převážně vycházely v časopisech, které jsem v té době nečetl, ale to je vedlejší. Takto nasbírány čítají 500 stran nadmíru insirativního čtení.
Stanislav Komárek při pohledu na naši současnost nevychází z žádné ustálené ideologie, ale snaží se vycházet s reality a hledá cestu k výkladu jevů, které se v rámci našeho nahlížení na tento svět zdají být něčím zvláštní, neobvyklé, které jsou něčím nové, případně některými svými aspekty zneklidňující. Je znalcem díla C. G. Junga, východních filosofií a samozřejmě také patří mezi vědecké autority v oboru biologie. V těchto souborech však záměrně soustředil eseje o lidech a společnosti, práce z oboru biologie mu vyšly zvlášť. Pokud by se mě na to někdo ptal, pak právě tyto eseje pro mě patří do kategorie Kniha roku.
Stanislav Komárek se narodil v létě roku 1958, vystudoval biologii na Karlově univerzitě v Praze, emigroval z normalizačních poměrů a v letech 1983 až 1989 žil v Rakousku. Prozaická prvotina Opšlstisova nadace mu vyšla v roce 2001. Na záložce této knihy nacházíme seznam autorových do té doby publikovaných prací, který čítá čtyři naučné knihy, tři sbírky esejů a tři sbírky poesie. V prvních dvou kategoriích mu během dalších deseti let vyšlo hned několik zajímavých titulů. V oboru prózy od vydání Opšlstisovy nadace přišly rovněž dvě další knihy: Černý domeček (Petrov, 2004) a Mandaríni (Host 2007).
Čtení Opšlstisovy nadace pro mě bylo seznámením s Komárkem prozaickým. Bylo to seznámení příznivé. Román je zasazen do prostředí emigrace, začíná se odvíjet v uprchlickém táboře v Traiskirchenu, ležícím na dohled od Vídně. Tam vypravěč zasazuje další část děje, hrdina jeho knihy čtyřiadvacetiletý specialista na historii Turecka Viktor Kaplan se tam snaží najít místo. To se mu podaří, čtenář sleduje určitou aluzi na román Roberta Musila Muž bez vlastnosti, jelikož se Viktor podílí na organizaci a uspořádání výstavy k třísetletému výročí obléhání Vídně tureckými vojsky v roce 1683, což je událost, která byla připomínána v roce Komárkovy emigrace.
Přípravu výstavy, prostředí rakouských úředních kruhů, vzájemné intriky a pracovní zvyklosti Komárek popisuje s bravurní komikou. Druhá polovina knihy popisuje další životní peripetie jeho hlavního hrdiny. Ožení se, po úspěšné výstavě se uchytí na Ministerstvu osvěty, podaří se mu získat výhodný grant tajemné nadace, odcestuje na několik let do Turecka, studovat historii Janičářů, elitních pěchotních vojsk osmanské armády, rekrutovaných z podrobeného křesťanského obyvatelstva Osmanské říše.
Specifický předmět studia přivádí Viktora Kaplana až k tajemnému spolku, který udržuje své rituály ještě sto padesát let po rozpuštění janičářských oddílů. Odborné zaujetí hlavního hrdiny postupně přerůstá v osobní posedlost a k vlastní angažmá v tomto tajném spolku.
Román není příliš rozsáhlý, čítá necelých dvěsta stran. Je to vlastně příběh jakési posedlosti hlavního hrdiny. Pro své studium opouští vlastní rodinu, ve Vídni se mu rozpadá manželství s rovněž emigrantkou Silke. Studium v Istambulu se mění od hledání relativně přístupných dokumentů v pátrání po dokumentech utajovaných a skrytých a je tak metaforou sebepoznání. Hrdina se skrze dané téma postupně stále více začíná zabývat sám sebou, svými vztahy k okolí, schopnostmi bránit vlastní integritu na neznámém terénu, což přechází v úvahy o mezích skutečnosti poznání jako takového. Závěrečná část knihy se dá číst jako metafora procesů známých z analytické psychologie C. G. Junga, Viktor Kaplan prochází silnou osobní krizí, na jejímž konci stojí nutnost smířit se s vlastnímu démony a stínem ve své duši, přímo v konfrontaci s ním.
Jak je první část románu výstižným líčením institucí a praktické bezmoci při jednání s nimi, tak je druhá část silně introspekční, je metaforou dějů uvnitř psyché současného člověka, aspoň té části populace, která žije dostatečně autenticky.
Čtenáři se krom tohoto hlavního dostane celé řady poznatků z obru biologie a dějin Orientu.
Knížka pro mě byla sympatickým čtením, místy je skutečně strhujícím vyprávěním.
Pokud bych uvažoval jakého dalšího literáta v souvislosti s touto knihou zmínit, vedle Roberta Musila bych připomněl ještě spisovatele Jana Křesadla, ne snad, že by u Komárka byla nějaká zřejmá inspirace Křesadlem, ale proto, že oba tito autoři stojí v krajině české prózy na místě, kam dosáhne jen málokdo. Jedná se o prózu, která je intelektuálně na výši a přitom popisuje silně také věci vnitřní, dotýkající se psyché moderního člověka.
Stanislav Komárek: Opšlstisova nadace, vydalo nakl. Petrov, Brno 2002, 200 str.
Osobní stránka autora: www.stanislav-komarek.cz
Na Wikipedii: cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Komarek
Blog Stanislava komárka: blog.aktualne.centrum.cz/blogy/stanislav-komarek.php