V pátek jsem po škole zašel do kina. Učím se teď německy v Drážďanech a občas zajdu potrénovat. Vybral jsem si odpolední představení v Programm Kino Ost, tři zastávky autobusem od školy, ale šel jsem pěšky, protože jsem měl čas.
Dávali film Mittsommernachtstango, režisérky Viviane Blumenschein, který vznikl v Německo – Finsko – Argentinské koprodukci a premiéru v Německu měl v polovině letošního března. Je to hudební dokument, napůl mystifikace, stylem pocta finskému režiséru Aki Kaurismäkimu, který se natáčení účastnil a objeví se na plátně v několika scénách.
Vlastně třem argentinským hudebníkům, kterými jsou zpěvák Walter „Chino“ Laborde, kytarista Diego „Dipi“ Kvitko a akordeonista Pablo Greco, nejprve představí svoji thesi, že tango původně vzniklo ve Finsku a to konkrétně fúzí ruského smyslu pro melodii a německého smyslu pro rytmus.
Tři přátelé z Buenos Aires se vydají na cestu za polární kruh a objevují finské tango. Jezdí po Laponsku, později se dostanou do Helsinek a na další místa ve Finsku. Setkávají se s finskými hudebníky, jimiž jsou M. A. Numminen, Kari Lindqvist, Riku Niemi, Sanna Peitänen, Reijo Taipale a jejich přátelé nebo životní partneři.
Film zachycuje specifický kontrast mentality lidí z vášnivého jihoamerického velkoměsta a Finů, žijících ve větším poklidu, na venkově, oba světy spojuje hudba.
Ve filmu se hovoří několika jazyky, dominuje španělština, potom je to finština, spojujícím můstkem je angličtina. Plus při promítání v Programm Kinu Ost samozřejmě německé titulky. Tím vynikla specifičnost hudebního filmu, kdy sice není všemu rozumět, nicméně představení osloví specifickým proudem, obrazů, hudby a slov. Hudební filmy podobného stylu mám rád a Mittsommernachtstango mezi nimi vyniklo emocionálním nábojem, melancholií a vášnivostí současně.
Myslím si, že by tenhle film mohli a možná dokonce měli uvést do české distribuce, protože je kvalitní, vtipný, na zajímavé téma, Aki Kaurismäki se za filmovou poetiku Viviane Blumenschein určitě nemusí stydět, spíše naopak. Má tady spoustu fanoušků, které by film určitě mohl zajímat.
V kině se mnou byli už jen tři němečtí důchodci, kteří se rovněž dobře bavili. Byl to film jaký je život, docela emocionální a vtipný současně.
Z kina jsem pak šel po Schandauerstrasse směrem k ohromné budově Technického muzea města Drážďan a hlavou mi zněla hudba, rytmus tanga, jakoby objev, doplněk, plus k tomu světu, Čechám dnes vzdálenému a stále víc se vzdalujícímu. Všímal jsem si zákoutí ještě z časů NDR, grafitti, ale i rozměrů Drážďan, jako velkoměsta zaskočeného ve svém rozvoji a přece velkolepě dimenzovaného a byl jsem rád, že jsem na tom filmu byl, že ho vůbec natočili, že na základě mystifikace a nepravděpodobné myšlenky vzniklo jakési spojení, vypovídající o duchovním proudění a propojení různých částí tohoto světa.
Když totiž je tak snadné poslouchat ve Finsku argentinskou hudbu, proč nepozvat rovnou z Buenos Aires tři hudebníky, aby se na Finsko podívali a posoudili, jaké následky a variace pak ohledně tanga ve Finsku vznikají…
Trailer a další informace k filmu: